O fenoménu fanfictionu jste už (možná) slyšeli. Jedná se o fanovskou tvorbu a základ jí položili fanoušci (a přiznejme si, že převážně fanynky) Star Treku po skončení Kirkovy pětileté mise v roce třetím. Pro angličtináře doporučuji podrobné vysvětlení fenoménu fanfictionu a všech jeho podob na Wikipedii.

Jak už to tak bývá, fanfiction zasahuje do všech podob a pairingů ve Star Treku možných (ano, najdete i příběhy o Janewayové a Archerovi). Asi před půl rokem jsem na JuPiter Station narazila na zajímavý námět na příběh odehrávající se v alternativním vesmíru a rozhodla jsem se ho zpracovat. Dnes vám představuji první polovinu první kapitoly...

Ztraceno v časoprostoru

Pár: Kathryn Janeway/Tom Paris
Přístupnost: mládeži od 12 let přístupné.
Autor: Lyta
Poznámka autora: Děkuji Veronice za důkladný betareading.

Kapitola I. - Bezstarostná léta, díl 1.

Rok 2352, San Francisco, Kalifornie

Kathryn Janewayová stála v chodbě domu admirála Parise. Oči se jí párkrát svezly k PADDu, na kterém stála její teorie o vzniku a účelu červích děr. Pracovala na ní celý víkend téměř bez přestávky a stále se jí nezdála dost dobrá. Možná měla použít jinou rovnici pro důkaz její teorie. Zvuk kohosi sjíždějícího zábradlí upoutal její pozornost. Zvedla oči od PADDu a uviděla Toma Parise, admirálova třináctiletého syna. Prohlížel si ji způsobem, který by přinejlepším popsala jako nevhodný, avšak spíše se přikláněla ke slovu nemravný.
"Ahoj, já jsem Tom. Ty seš nová studentská oběť?" oslovil jí přímo a hlas mu asi čtyřikrát přeskočil.
"Neřekla bych oběť, ale v podstatě ano," odpověděla klidně. Pokud by nezvládla pubertálního floutka, jak by potom mohla zvládnout mimozemskou rasu? Naštěstí v tu chvíli vešel admirál Paris.
"Tome, padej se učit, zítra máš písemku, pokud vím. Omlouvám se za zdržení, kadete Janewayová, volali mi z Velení," omluvil se jí a pokynul, aby ho následovala do pracovny. Tom se vydal zpět do svého pokoje. Však on jednou tátovi ukáže, jak zbytečné jsou písemky z kvantové fyziky, když jste ten zatraceně nejlepší pilot v galaxii.

Rok 2356, San Francisco, Kalifornie

Praporčík Janewayová odcházela z rezidence admirála Parise na pokraji fyzických a psychických sil. Posledních dvanáct hodin strávila diskuzí nad nejvhodnějším postupem výzkumu, na který se za několik málo měsíců vydá vesmírná loď Icarus. Ačkoli nebyla hlavní vědecký důstojník, ve skutečnosti ani nevěděla, kdo byl na tu práci přidělen, zdálo se, že admirálovi připadá důležitý právě její názor. Mozek jí stále ještě projížděl možné varianty, zatímco tělo do něčeho vrazilo. Pohlédla vzhůru na Toma Parise. Za posledních několik let jí přerostl nejmíň o dvě hlavy.
"Ahoj Kathryn," pozdravil ji a kousek poodstoupil. "Promiň, ale ačkoli by si někteří lidé přáli opak, stále ještě nejsem ani průhledný, ani průchozí."
"Promiň, Tome. Trochu jsem se zamyslela," potřásla hlavou. Tomova špatně skrývaná věčná ublíženost. Mohla se jen dohadovat, jestli byla oprávněná. Vydala se opět na cestu ke svému bytu, když si po několika krocích uvědomila, že Tom jde vedle ní. "Děje se něco?"
"Nic. Jen kontroluji jestli tě táta ještě nesedřel. Nechceš jít na kafe? Vím tu kousek o jedné pěkné kavárně. Zvu tě."
"Copak, maminka ti dala kapesný? Neměl by sis ho radši schovat na hračky?" nesnažila se zakrýt sarkasmus ve svém hlase.
"Nebuďte krutá, praporčíku Janewayová. Příští rok už se také připojím ke skvělé organizaci Hvězdné flotily, když nastoupím na Akademii Hvězdné Flotily. Ano, sám jsem překvapen, že mě přijali, asi je táta všechny podplatil," zazubil se ni. Možná mu bylo jen sedmnáct, Kathryn však musela uznat, že se mu nedalo upřít jisté kouzlo.
"Tak dobře, kde je ta kavárna?"

Kathryn se nervózně rozhlížela kolem sebe. Dělala pěknou pitomost, tím si byla jistá. Měla pocit, že se na ně všichni dívají. Nedbale oblečený mladík a perfektně upravený praporčík by vypadali divně bezesporu všude, vše ještě zhoršovalo, že se z nějakého nevysvětlitelného důvodu červenala.
"Takže, Kathryn," oslovil ji Tom poté, co si objednali. "Jak dojde k tomu, že se taková mladá hezká inteligentní osoba rozhodne strávit mládí tím, že se dobrovolně nechá udřít od admirála Hvězdné Flotily?"
"Chci být nejlepší, Tome. Znáš Einsteina, vědec z 20.století," podívala se na něj tázavě. Lehce přikývl. "Tak ten řekl, že úspěch je jedno procento inteligence a devadesát devět procent dřiny."
"Nevím...nemyslím si, že by měl pravdu. Podle mě si jen zbytečně ničíš život. Co tě znám a že je to dlouho...teda né že by to bylo nějak zblízka, ale co jsem viděl, tak v podstatě neděláš nic jiného, než že studuješ nebo pracuješ...dokonce bych řekl, že asi ani moc nespíš. Co z toho života máš? Ty ho vlastně nežiješ, jen ho tak krájíš...na jednotlivé vědecké studie a projekty a bůhvíco ještě. Kde je v tom nějaká zábava? Opravdu tě to baví?" kroutil Tom hlavou.
Snad poprvé v životě Kathryn nevěděla, co na to říct. Jistě, moc volného času si neužila, ale celý život se snažila být nejlepší v tom, co dělala. Byla nejlepší ve třídě. Byla nejlepší na Akademii v oboru vědy. Bez problémů absolvovala. Neměla však žádné trvalé přátele. Neměla ani žádný vztah, ať už vážný, nebo ne. Možná, kdyby se snažila, někoho by si našla. Ale to by musela mít volný čas. Tiše si povzdychla. "Možná máš trochu pravdu, Tome. Ale ty snad nechceš v životě ničeho dosáhnout?"
Tom se samolibě usmál. "Ale jistě, že chci. Budu ten zatraceně nejlepší pilot v galaxii. A bez problémů. Protože já jsem ten nejlepší pilot. Jen mi musí dát na Akademii šanci jim to dokázat."
"A ty si myslíš, že tě s tímhle postojem nechají projít?"
"Jasně. Mně totiž, drahá Kathryn, za čtyři stačí. Já si chci v životě trochu užít...proto jsem si našel bezvadný místo pro studium. Budu studovat v Marseille." Tomův pohled se upřel do dáli. "Žádní rodiče, útulné noční podniky, dobré víno, krásné Francouzky..."
"Ty si teda umíš užívat," ušklíbla se Kathryn nad Tomovou představou dokonalého života.
"A co teprve, jak si užijí ty Francouzky !" zazubil se. Zaujalo ho, jak jí lehce zčervenaly uši, ovšem její přísný výraz ho rychle usadil zpět do reality. "Samozřejmě to nebude zdaleka tak zábavné jako studium kvantové mechaniky."
Lehce se pousmála a zakroutila hlavou. Sáhla po svém šálku s kávou, když v tom se nad ní ozvalo: "Kohopak to tu máme. Není to snad Kathryn Janewayová?"
Cítila, jak v ní všechno ztuhlo, a přála si, aby to nebyla pravda. Zvedla zrak a dívala se přímo do úlisného úsměvu Cheba Packera. Cheb Packer byl její první a zatím také poslední přítel. A byl také jedinou osobou, která jí dokázala rozhodit. Měl jakousi nevysvětlitelnou vlastnost, která způsobovala, že se Kathryn cítila vinná za všechny jeho chyby. Čí vinou bylo, že se nedostal na Akademii - samozřejmě její. Přinutila se k úsměvu. "Ahoj Chebe. Co děláš v San Franciscu?"
"Vlastně jsem tu pracovně, jsem technický konzultant v jedné firmě vyrábějící replikátory. A co tu děláš ty, Kathryn, hlídáš děti?"
Koutkem oka zahlédla, jak Tom zatnul pěsti. Zasmála se, jakoby Cheb právě udělal nejlepší vtip dne. "Ne, chystám se na misi na USS Icarus, jako mladší vědecký důstojník."
"Jistě, samozřejmě. Na to balíš zajíčky?" jak to dořekl, všechno šlo strašně rychle. Tom se vymrštil ze své židle a Kathryn sotva zachytila jejich šálky, aby nespadly ze stolu. Uslyšela nepříjemné křupnutí kostí a Cheb padl k Zemi. Držel se za nos a mezi prsty mu tekla krev. Kathryn seděla s otevřenou pusou a hledala něco, co by řekla.
"Platíme," vykřiknul Tom a hodil na stůl pár kreditů. Potom Kathryn chytil za zápěstí a doslova ji za sebou táhnul ven. Po chvilce se konečně vzpamatovala.
"Proboha Tome, cos to udělal?!"
"To, co bylo správné. Slyšelas, jak to křuplo, Vsadím se, že jsem mu zlomil nos." Tom měl co dělat, aby se nesmál.
"To není legrace, Tome. Uvědomuješ si, co se může stát, když si půjde stěžovat? Tebe můžou vyhodit z Akademie, dřív než jsi nastoupil, a nemám ani ponětí, co udělají mně!"
"Ale no tak, Kathryn, ty si v tom přece zcela nevinně. A navíc, myslíš, že si takový macho půjde stěžovat, že mu děcko rozbilo hubu?" zakroutil Tom hlavou a zastavil se u jedné z obytných budov. "Nebydlíš náhodou tady, Kathryn?"
"Bydlím. Sbohem, Tome," odsekla a zamířila ke vchodovým dveřím zadat kód. V duchu uvažovala, jak to vysvětlí mámě, jestli si bude Cheb Packer stěžovat svým rodičům a oni jejím.
"Kathryn, nebuď naštvaná, ten idiot si to zasloužil."
Povzdechla si. Tom měl pravdu, zasloužil si to, někdy by mu nejraději dala jednu do zubů sama, kdyby neměla strach, že jí to oplatí. "Dobře, Tome. Ale nikde se s tím nechlub."
"Bude to jen mezi námi," slíbil. Sklonil se a políbil jí na tvář. "Na shledanou, Kathryn."
"Nashle, Tome." Tom Paris by byl pro ni určitě zajímavý mladý muž. Kdyby byl tak o deset let starší.

Uběhlo několik dní, než Toma zase potkala. Tentokrát čekal u ní před domem.
„Ahoj, Kathryn,“ pozdravil ji. Usmíval se, ale ten úsměv nepůsobil skutečně.
„Ahoj, Tome. Nebudeš mi tvrdit, že je to náhodné setkání, že ne?“
„Ne. Já chtěl bych…chtěl bych s tebou o něčem mluvit. Jestli máš čas.“ Prosebně se na ní podíval. Povzdechla si a zadala vstupní kód.
„Pojď dovnitř,“ pozvala ho do domu. Následoval ji do jejího bytu, který byl dost malý, ale očividně dostačující.
Tom si sedl na gauč a vzal si šálek kávy, který mu podala. Neměl sílu jí říct, že kávu nepije, takže jen vděčně přikývl.
„Půjdu se do ložnice převléct, hned se vrátím,“ oznámila mu a odešla z místnosti. Když se vrátila, Tom už měl kávu napůl vylitou do květináče, který stál u okna. Doufal, že to kytce nijak neublíží. Podíval se na Kathryn. Měla na sobě jednoduché šaty a vlasy vzadu volně stažené do culíku. Vypadala úplně jinak, než když ji viděl v uniformě. Na chvíli skoro úplně zapomněl, proč tu je, a myslel na všechny možné nemravné scénáře, které se mu vkrádaly do hlavy. Rychle se vzpamatoval a vrátil se od okna na gauč. Sedla si vedle něj tak blízko, že jí skoro mohl spočítat pihy na nose.
„Tak co se děje, Tome,“ šla přímo k věci.
„Já už nevím, jak dál, Kathryn. Cokoli udělám, je to špatně. Když jsem se přihlásil na Akademii, tak to vypadalo, že jsem podle něj konečně něco poprvé udělal správně, ale…“ zakroutil hlavou a s odporem do sebe hodil zbytek kávy. „Ale dneska se dozvěděl, že nechci být vědcem, inženýrem nebo velet lodi, nýbrž že chci být pilot. Já opravdu chci být pilot, když s něčím letím, tak je to jako kdyby nic neexistovalo, jen já a ta loď, víš?“
Přikývla na znamení souhlasu.
„Táta se dozvěděl, že chci být pilot a strašně na mě ječel. Že v životě nic nedokážu, když budu někomu dělat řidiče, že mám na víc, že nikdy nedostanu pořádnou hodnost. Já nechci pořádnou hodnost, ani desítky vyznamenání. Já chci prostě lítat. Ale on to nechápe. Jako by Hvězdná flotila nepotřebovala piloty,“ mrkáním se snažil zakrýt slzy, které se mu objevily v očích. Obvykle se mu všechno dařilo skrývat pod maskou arogance a ironie.
Kathryn chvíli mlčela. Admirál Paris vyžadoval od svých studentů, aby byli disciplinovaní a podávali co nejlepší výkon. Mohlo ji napadnout, že totéž bude vyžadovat i od svých dětí. Občas se jí během studia na Akademii chtělo brečet, když seděla nad učebnicí a její mozek už odmítal pochopit, co čte. Přála si být venku s ostatními, užívat si studentského života a nemuset se zabývat všemi těmi věcmi navíc. Napadlo jí, jaké to je, když někdo pod takovým tlakem žije celý život. Znala admirálovy dcery, setkala se s nimi na několika večírcích. Nejmladší byla stará asi jako Kathryn. Všechny byly vzorné studentky a jedny z nejlepších ve svém oboru. Tom se očividně tomuhle režimu snažil vzepřít. A jako každý rebel byl za svou vzpurnost trestán.
„Je mi líto, že to tvůj otec nechápe, Tome,“ nevěděla co jiného říct. Natáhla se blíž k němu a objala ho. Sama dobře věděla, jaké to je být dítětem admirála. Celý svůj život se ho snažila něčím potěšit, snažila se na sebe upozornit, aby si jí všiml. Chtěla být úspěšná, aby viděl, že ona to dokáže taky, že je tatínkova holčička. To Phoebe ne. Pheobe byla jiná. Nad Hvězdnou flotilou jen mávla rukou a vrhla se do studia umění. Nezáleželo jí na tom, co si rodina myslí. Kathryn si přála, aby jednou v životě našla dost odvahy k tomu, aby jí to taky bylo jedno. „Samozřejmě, že flotila potřebuje dobré piloty. Bez nich bychom nikam nedoletěli.“
„Nedoletěli…“ zopakoval Tom. Setřásl její ruce a postavil se. „Pojď, půjdeme se proletět.“
„Cože?“ zamrkala překvapeně Kathryn. Chytil ji za ruku a zvednul z gauče. „Pojď, jsem tu vznášedlem mý mámy, proletíme se,“ v hlase mu zaznívalo neskrývané nadšení z toho nápadu.
„Ona ti půjčila vznášedlo?“ nedůvěřivě se na něj podívala Kathryn.
„No…ne tak úplně…“ přiznal neochotně Tom. Kathryn vážně uvažovala nad tím, že odmítne. Ale sakra, kdy naposled udělala něco opravdu šíleného?
„A kam poletíme?“
„Nevím…do hor? Můžeme si tam udělat piknik?“
„To nezní špatně. Skočím se převléct, zatím zreplikuj něco k jídlu,“ pokynula směrem k replikátoru a zmizela opět v ložnici. Vytáhla ze skříně kalhoty a svetr a uvažovala nad tím, proč vlastně provádí tuhle šílenost. Vždyť ani neměl to vznášedlo legálně a bůhví, jestli na něj má letecký průkaz, nějak se ani neodvažovala hádat. Oblékla se a popadla deku. Ta se na piknik hodí vždycky...
Když vyšla z ložnice, Tom měl v ruce košík s jídlem.
„To trvalo! Jdeme?“ ukázal směrem ke dveřím.