Pozdě, hodně pozdě… ale přeci! Je to už sice nějaký ten pátek (a sobota i neděle), co tento výlet proběhl, a i když to není tak aktuální, rozhodl jsem se, že přeci jen něco sepíšu. Původně se do toho měl v plánu pustit kolega Goodman, ale ten je vytížen, a přestože mě ujišťoval, že nakonec článek vydá, zdá se, že čas mu to nedovolí. Vezměte tedy zavděk, že vám tu pohádku převyprávím alespoň já.

Zabrousím hluboko do své paměti a pokusím si vybavit co nejvíce detajlů. Tááákže… Bylo to nějakou sobotu. Kalendář mi napovídá, že se to odehrálo 22. srpna léta páně 2015. Vyjíždělo se z Prahy tak časně ráno, že někteří měli jen málo času na spánek. Což nebyl můj případ, já nakonec nespal vůbec a bylo tak otázkou, kdy mě únava přemůže. Usnu ve vlaku? Usnu v Infocentru? Usnu na nádraží a ostatní mě tam nechají, jen mě přikryjí novinami a kolemjdoucí mi občas hodí do hrníčku nějaký ten drobák? No o tom až později. Sešli jsme se ve střídmém počtu, že by to nestačilo ani na slevu do ZOO, ale to mi naopak pomohlo se s dalšími trekkies více seznámit a lépe je poznat. Byl to teprve můj druhý výlet/setkání s lidmi, které jsem dosud znal jen pod přezdívkami z těchto stránek. Takže jsem si to možná užil i více než ve velkém kolektivu, kde si pak člověk přijde anonymní. Několikahodinová výprava za cílem obnášela cestu vlakem z Prahy, přestup na bus, zpátky do vlaku a hurá České Budějovice. Zde jsme stihli poznat houfek občanů zkamenělých cestou do práce (což jsem myslel, že se stává pouze trollům v Hobitovi) a ještě horší poznání bylo, o kolik se zdražilo veřejné WC. 

Busem jsme posléze pokračovali k Temelínu. Vystoupili jsme ovšem jinde než byl domluvený sraz s kolegyní bilavrana a nikdo z nás na ni neměl číslo. Ovšem vrána je liška ryšavá a dovtípila se o tomto našem omylu. Sama nás včas našla, a tak jsme se mohli za slunečného počasí vydat několikakilometrovou cestou do vesnice na oběd. Po celou dobu se v dáli rýsovaly chladící věže elektrárny, zatímco v naší blízkosti bylo podezřele mrtvo. V dohledu ani živáčka, ani mrtváčka. Napadaly nás teorie, že už došlo k havárii a mi se brzy budeme muset potýkat se zombíky. Místo toho jsme si potýkali se zavřenou restaurací, která byla ve vsi jediná. Na benzínce jsme se tedy alespoň posilnili vlastními zásobami a sotva si k nám přisedlo postarší individuum s lahváčem piva, bylo načase vyrazit do infocentra. 

Infocentrum (sídlící naproti elektrárny) nám nabídlo přednášku a nějakou tu doprovodnou výstavu. Přednáška začala promítáním, při kterém se ztlumila světla a já očekával, že se v pohodlné sedačce konečně dostaví spánek. Nedostavil. Naopak, když se rozsvítilo a paní průvodkyně se chopila vysvětlování, jak to v tom reaktoru funguje, měl jsem najednou oční víčka příliš těžká. Princip jsem ale pochopil a byl jsem tak o něco zase obohacen (i když vlastně už nevím, jestli si to všechno pamatuju; a jestli se mi to všechno jen nezdálo). Obecenstvo bylo připraveno, a tak když došlo na dotazy, hlásil se jeden člověk po druhém a bylo znát, že to mu všichni hodně rozumí. Až na mě. Na paní průvodkyni pak bylo vidět, že ji ta práce baví a má pro ní zápal. Nakonec jsme se pomocí mlhy v akvárku podívali, jak se ve vzduchu vznáší radiace a po té jsme se sami vydali prohlédnout si exponáty. Ke hraní tu byly především obrazovky se znalostními testy a simulátor přehřátí reaktoru. Ten jsme si pro jistotu vyzkoušeli víckrát. 

Protože nám do návratu zbývalo ještě dost času, rozhodli jsme se, že zaskočíme do Českých Budějovic na jídlo. Bilavrana nás vzala svým mobilním transportérem a jakožto rodačka nám doporučila zdejší krčmu. Vtipné je, že hostinské zařízení neslo název Masné krámy, ale skoro všichni si dali bezmasý pokrm. Následovala zmrzlina na náměstí a malá procházka. Historické centrum se mi líbí a já to bral jako takový druhý výlet. Neopomněli jsme ani stoupnout na bludný kámen. Ať už to znamená cokoliv. 

Na zpáteční cestě jsme – stejně jako při ranní cestě a vlastně po celou dobu výletu – probrali různé epizody Star Treku, seriál Doctor Who, Terminátora a dokonce i japonské animované filmy. Celkově to pro mě byl příjemný zážitek, rád jsem poznal ostatní, stejně postižené lidi a určitě se budu snažit jezdit i na další výlety. Nakonec ještě přihazuji hromadné selfie focené dvěma fotoaparáty. A tím tuto reportáž ukončuji. Díky za pozornost a někdy někde příště.