Přiznávám, že jsem hříšník, který se k přečtení této pozoruhodné triologie dostal až nyní. Částečně to bylo i čekáním na dovydání, každopádně jak se říká, lepší pozdě nežli později. A jelikož se určitě jedná o dílo, které si zaslouží pozornost, rozhodl jsem se sepsat své dojmy. Volba slova není náhodná, nechci se pouštět do recenze ve smyslu pitvání děje, spíše chci vyjádřit, jak na mě tyto tři knihy působily. Proto se nebojte velkých spoilerů.

Na úvod musím říct, že jsem dlouho příznivcem klasických TOS/TNG „jednorázových“ románů typu doletíme k planetě, vyřešíme problém, letíme dál, konec, zapomenuto. Star Treku to sluší a vždy slušet bude. Delší sága je pokaždé ošemetná věc a mnohem víc záleží, jak je uchopena. Jednorázovou knihu z řady přeskočíte, když se vám styl autora nelíbí. U návazného pojetí je to problém (výjimku tvoří série jednoho autora, kde vám většinou celý styl vyhovuje nebo ne; já osobně například miluji New Frontier). Proto mám poněkud rozpačité dojmy z celé TNG relaunch, kromě preferencí výše se mi tam těžko smiřuje s tím, co se stalo z posádky Enterprise. Ale o tom později.

Triologie Destiny však není klasická součást relaunche, spojuje hned několik sérií, a když použiju příhodný název „prequelového“ románu, je větší než součet jednotlivých částí. A je to skutečně úžasné a propracované dobrodružství. Je proto na místě poděkovat Albertu Balatkovi, jeho týmu i vydavatelství Brokilon, že nám románový Star Trek a hlavně tento příběh přinášejí.

Autor David Mack plně využívá větší plochy a předestírá hned několik dějových linek z mnoha úhlů pohledu. Tím nejzajímavějším pro mě určitě byly pasáže popisující osud klíčového druhu, Caeliarů. Jejich odysea napříč časem a prostorem mě uchvátila, pro tohle mám rád sci-fi a Star Trek. Vše navíc většinou prožito příjemným a veskrze lidským kapitánem Hernandezovou.

V 24. století, tedy „současnosti“, je příběh podáván pohledy mnohých. Z vedlejších mě nejvíce bavila prezidentka Bacco a její štáb. Kdo má rád politiku s trochou sarkasmu, přijde si na své. Pak tu samozřejmě máme klasické startrekové prostředí, tedy loď a posádku Flotily. V tomto případě hned trojitou porci.

Jako první se zaměřím na USS Aventine pod velením kapitána Ezri Dax. Ačkoli jsou tu za nováčky (možná už tato posádka někde byla, ale já se s nimi setkal poprvé), své známější kolegy většinu času dohánějí a předhánějí. Pasáže z paluby Aventine mě bavily zdaleka nejvíc ze všech tří posádek, vždy to bylo jako pokropení živou vodou. Kapitán i její posádka jsou draví, hraví, s odvahou objevují neznámo a zachraňují Federaci. Takhle si pamatuji ST posádky jak z obrazovky, tak z knih. Kromě známé Ezri potěšila přítomnost doktora Simona Tarsese – vždy je hezké vidět, když autor rozvine vedlejší kanonickou postavu. Postavy jsou obecně pěkně napsané a špičkování Ezri a prvního důstojníka Bowerse pokaždé vyloudí úsměv na tváři. Nejvíc mi ovšem přirostly k srdci bezpečačka Lonnoc Kedair a hlavně svůdná inženýrka s brilantním smyslem pro humor, Mikaela Leishman. Její vytáčení posádky je geniální, chci tě domů Mikaelo :).

Druhou lodí je Titan, tedy Will Riker a jeho parta, kterou už známe ze samostatné románové řady. Posádka Titanu nemá takový drive jako ta z Aventine, přesto je rozmanitá a zajímavá. Charaktery už jsou z minulosti dostatečně prokreslené, přesto je kam je posouvat a David Mack tak činí s citem i rozumem. Chris Valeová, inženýr Ra-Havrei, doktor Ree či třeba Melora Pazlar, ti všichni mají svůj prostor a umí ho využít. Ano, i na Titanu je dobře.

Kámen úrazu bohužel přichází s posádkou, která by měla být výkladní skříní, tedy USS Enterprise, kam se všichni pokaždé těšíme. Když se hrdinové berou příliš vážně a pateticky, vždy to smrdí zakuklenou naprděností. Ne jinak je tomu i tady. Rád bych předestřel, že to nepovažuji za až takovou chybu autora, jelikož tento neblahý fenomén provází celý TNG relaunch (světlou výjimkou je Before Dishonor, jelikož Peter David prostě i ten patos umí podat s nadhledem sobě vlastním). Věčné pochyby, zklamání a beznaděj, to provází stránky o Enterprise. Ztělesněním toho je sám kapitán Picard. Ano, jeho postava si prošla mnohým. Ale přestože na to nemá monopol (mnozí prožívají i přímo na stránkách těchto románů věci mnohem horší), chová se, jako kdyby ano. Jeho charakter je v ostrém kontrastu s tím, co jsme léta vídali a pro co jsme ho obdivovali. Nikdy nezapomenu, jak i můj táta, který není žádný fanoušek Star Treku ani sci-fi, se mnou TNG sledoval a o kapitánovi Picardovi řekl „ano, ten se mi líbí, protože takhle by vedení lidí mělo vypadat“. Z tohoto morálního vzoru však zde nezbyl ani stín stínečku. A mně se každým odstavcem příčilo vidět Jean-Luca Picarda tak vystrašeného, zlomeného a zatrpklého. Někdo může říct, že finále vše retrospektivně ospravedlní, já ten pocit nemám.

I přesto kapitoly z Enterprise nedokázaly zastínit veskrze pozitivní dojmy z celé triologie. Dají se přežít a veškerý ostatní materiál vážně stojí za to. Volání osudu tak mohu určitě doporučit všem fanouškům Star Treku. Je to krásné dílo, které obohacuje náš oblíbený svět a posouvá ho na další hranici.