Jméno Enterprise náleželo v 19. a na začátku 20. století hlavně lodím britského královského námořnictva. Nejslavnější lodě toho jména však sloužily v americké US Navy, která po I. světové válce obrazně řečeno přebrala štafetu v budování velkých lodí se jménem Enterprise. A hned první z nich je podle mého názoru snad nejslavnější Enterprise, která kdy brázdila hladinu světových moří a oceánů. Její celé jméno zní USS Enterprise CV-6 (CV jako "Carrier Vessel") a ve II.světové válce se stala jednou z nejslavnějších a nejdekorovanějších amerických válečných lodí.

Na počátku války v Pacifiku v prosinci 1941 měly Spojené státy americké k dispozici celkem sedm letadlových lodí s různým výtlakem. Dvě z nich - USS Lexington CV-2 a USS Saratoga CV-3 - byly s výtlakem 33,000 tun na svou dobu nesmírně velké lodě; původně se totiž měly stát bitevními loděmi. I když byly v době spuštění na vodu nepochybně nejlepší letadlové lodě na světě, platily draze za svoji největší výhodu: byť byly schopné operovat až se 100 letadly, dosáhly toho jen za cenu neekonomicky velkého výtlaku, malé rychlosti a hlavně nízké obratnosti (což se stalo osudným pro obě plavidla - USS Lexington potopili Japonci při bitvě v Korálovém moři na začátku května 1942 a USS Saratoga byla několikrát torpédována japonskými ponorkami a většinu války strávila opravami v suchém doku). Naproti tomu USS Ranger CV-4, první americká loď postavená výhradně jako nosič letadel, měla výtlak pouhých 14,500 tun. To zase bylo příliš málo pro optimální výkon, a její design také nebyl zrovna úspěšný.

Lodní konstruktéři se z konstrukcí těchto tří lodí hodně poučili, a výsledkem jejich práce byl jeden z nejúspěšnějších lodních designů moderní doby - třída Yorktown. Postaveny byly celkem tři lodě této třídy - USS Yorktown CV-5, USS Enterprise CV-6 a USS Hornet CV-8. Předválečný pakt neumožňoval žádné námořní velmoci postavit flotilu letadlových lodí s celkovým výtlakem větším než 135,000 tun. Do tohoto limitu se vešel Yorktown s Enterprise, Hornet musel počkat až na rok 1937, kdy předválečný pakt padl a tonážní limit mohl být ignorován. Enterprise a její sesterské lodě, ač měly o třetinu menší výtlak než Lexington a Saratoga, mohly nést zhruba stejný počet letadel a dokonce o 30% více leteckého paliva. Jinými slovy - mohly vícekrát zasadit stejný ofenzivní úder, a také s větší účinností. Lodě třídy Yorktown byly také velmi plavbyschopné a lépe manévrovaly - jejich největší silou byl malý poloměr obratu, což jim poskytovalo v mnoha střetnutích velkou výhodu (a u Enterprise to platí dvojnásob). Dle americké námořní doktríny obětovaly pancíř a děla za účelem zvýšení kapacity letadel, ale i přesto byly schopné díky stovkám vnitřních vodotěsných komor přestát velké bojové poškození.
Jejich největší slabinou byla velká zranitelnost torpédovým útokem. Yorktown u Midwaye a Hornet u souostroví Santa Cruz byly těžce poškozeny japonskými torpédy, i když za zmínku stojí fakt, že obě lodě dlouho vzdorovaly potopení (obě se potopily až za 24 hodin po opuštění). Drobnou zajímavostí je i fakt, že ze všech amerických letadlových lodí operujících v Pacifiku v prvním roce války byla Enterprise jediná letadlová loď nezasažená torpédem... a na konci prvního roku byla také jedinou americkou letadlovou lodí schopnou bitvy. V roce 1943 však při přestavbě obdržela protitorpédový pancíř nad i pod čarou ponoru celkem na třech čtvrtinách trupu.

Válečné modifikace odrážely povahu války v Pacifiku. Po velkých bitvách letadlových lodí v roce 1942 bylo jasné, že protiletadlová obrana byla životně důležitou součástí každé lodě. Koncem roku 1943 se Enterprise a většina dalších bojových plavidel US Navy přímo ježila 20mm kanóny a 40mm protiletadlovými děly Bofors - tehdy nejefektivnější protiletadlová výzbroj. Radarem naváděná střelba 12.5mm a 40mm děl přidaná v roce 1943 dala Enterprise schopnost odrazit letecký útok za každého počasí, ve dne i v noci.

Enterprise - CV-6, Velká E, Letící přízrak - tedy byla produktem odzbrojovacího paktu. V roce 1931 byly Spojené státy s výtlakem letadlových lodí stále 55,000 tun pod limitem. Velení US Navy proto tvrdě tlačilo na vývoj dvou nových nosičů o výtlaku 19,800 tun, jež měly být postaveny na základě zkušeností získaných stavbou předchozích čtyř letadlových lodí. USS Yorktown CV-5 byl první, Enterprise se začala stavět 16. července 1934. V sobotu 3. října 1936 za účasti mnoha hodnostářů a návštěvníků byl její štíhlý trup za citací slov ze Shakespearova Othella spuštěn na vodu a pokřtěn na sedmou Enterprise v historii amerických námořních sil. Práce na ní pokračovaly další rok a půl, až konečně 12. května 1938 byla předána do aktivní služby a 18. června 1938 vyrazila na zkušební plavbu do Rio de Janeira pod velením kapitána Newtona H. Whita. Tři dny před vyplutím se její doposud prázdné letové paluby dotknula kola prvních letadel a Enterprise se po čtyřech letech čekání stala plnohodnotnou letadlovou lodí. Na své panenské plavbě se zastavila na Havaji i na Kubě (kde vyzvedla poštu) a cestou zpět do domovského přístavu se dostala do silného hurikánu poblíž mysu Hatteras - toto "bouřlivé" štěstí se pak lodě drželo po celou válku, jak ještě uvidíme; ostatně v análech US Navy se od jisté chvíle začalo bouřlivému počasí říkat "počasí Enterprise". V tomto případě loď pouze zakotvila v Hampton Roads, kde se podrobila menším opravám a přečkala zimu, chystajíce se na jarní bojové manévry.

Její velení převzal v prosinci 1938 kapitán Charles A.Pownall, který se velmi zasloužil o vysoký stupeň bojové připravenosti lodě. Už před válkou si díky tomu vysloužila solidní reputaci. 2. ledna zvedla kotvy a spolu s Yorktownem zamířila na jih do Karibiku. Zde se obě lodě a jejich letecké skupiny podrobily komplexním zkouškám pod velením kontraadmirála Williama F. Halseyho, agresivního velitele, jehož náklonnost k Enterprise a její posádce se nakonec stala legendou. Po zakončení manévrů přišel rozkaz od prezidenta USA, aby se obě lodě přesunuly do Pacifiku a připojily se k tamní flotile. V dubnu 1939 proplul Yorktown s Enterprise Panamskou šíjí a zakotvil v San Diegu, Kalifornie. V té době letadlové lodě ještě nebyly ty úžasné lodě, které plnily přední stránky novin a každý se za nimi otočil, na tuhle slávu si musely ještě pár let počkat. Důstojníkům, jež na nich sloužili, se ostatní vysmívali a říkali jim "Flotila hnědých polobotek" (čímž naráželi na uniformy důstoníků námořního letectva), a řadovým členům posádky se přezdívalo "Námořníci s plochým vrškem", i když za pár let se tato urážka změnila v pyšné a respekt budící označení. Samotným letadlovým lodím se říkalo "dveře od stodoly na vaně". Theodore Mason v jeho pamětech "Battleship Sailor" ("Námořník na bitevní lodi") vzpomíná na plavbu k západnímu pobřeží s bitevní lodí USS California BB-44 v doprovodu Enterprise:

Ve většině hlav námořních velitelů převládala myšlenka, že letadlové lodě budou využívány pouze jako podpora bitevních lodí: sloužit měly k průzkumu, vyhledání nepřítele a k obraně před leteckým útokem. Královnou moří a hlavní námořní silou byla již od roku 1916 přece bitevní loď se svými mohutnými děly a silným pancířem! Několik amerických pokrokových důstojníků (a ještě víc japonských námořních velitelů) však vidělo v letadlových lodích ofenzivní zbraň, jejichž letecké skupiny měly mnohonásobně větší dostřel než 355mm a 406mm děla na bitevních lodích. Se svou slávou před sebou však Enterprise zatím pendlovala mezi San Diegem a Havají. I v těchto dobách byla těžce pracující lodí, protože ostatní tři lodě, které ji měly střídat - Lexington, Saratoga a Yorktown - byly často v suchém doku. Po téměř dva roky byla Enterprise ve službě, pouze s krátkými přerušeními za účelem očištění trupu od vilejšů, a také k natočení filmu "Hloubkový bombardér". V říjnu 1939 byla Enterprise a velká část pacifické flotily převelena do nové námořní základny v Pearl Harboru, Havaj. Byť tímto tahem chtěla americká vláda odradit Japonce od agresivních výpadů na jih, spíš je tím pěkně naštvala a poplašila. Na americké straně se tento tah také nesetkal s přílišným entuziasmem. Na Enterprise však měl pramalý vliv; spolu s Lexingtonem, jež měl základnu také v Pearl Harbouru, odplula pryč z Havaje, zatímco jejich letecké skupiny den za dnem, noc za nocí tvrdě trénovaly. Jak se válečné stíny dloužily, Enterprise a její muži se připravovali na konflikt, který bujel a narůstal po desetiletí, a nyní měl naplno propuknout.

Léta 1939 - 1941 přečkala Enterprise v Pacifiku, přičemž neustále korzovala mezi pevninou a Pearl Harborem. Nárůst nervozity mezi Japonskem a USA se jí nevyhnul - Velká E rozvážela letadla a posádky z pevniny do Pearl Harboru a dále do Pacifiku. Na poslední misi tohoto ražení vyplula 28. listopadu 1941, dva dny po vyplutí japonského útočného svazu k Pearl Harboru; jejím úkolem bylo dopravit námořní piloty a letouny 211. námořní squadrony na ostrov Wake. Lodi velel viceadmirál William F. Halsey. 2. prosince její palubu opustil poslední letoun a Enterprise se otočila k domovu. Cestou zpět však byla zdržena masivní bouřkovou frontou (která kryla japonský svaz), díky čemuž se zpozdil její příjezd do Pearl Harboru. Kdyby vše šlo bez problémů, proplula by Enterprise ústím přístavu 6. prosince 1941... Takhle byla stále 150 mil západně od Pearl Harboru, když ráno 7. prosince 1941 udeřily japonské letouny. K lodi se první zmínka o tom, že je něco špatně, dostala od vlastního pilota 6. průzkumné letky, praporčíka Manuela Gonzalese. Ten letěl onoho nedělního rána k námořní základně na ostrově Ford, když náhle Enterprise zachytila jeho nouzové volání: "Proboha nestřílejte! Nestřílejte!! Tohle je americké letadlo!" O chvíli později vydal rozkaz k opuštění letadla svému střelci Leonardu J. Kozelekovi - a žádného z nich už nikdy nikdo nespatřil. Toho dne přišla Enterprise vinou "přátelské" protiletadlové palby o čtyři letadla.

Okamžitě po útoku dostala Velká E rozkaz najít a zaútočit na japonskou flotilu. Chybné zprávy od rozvědky a hlavně špatný odhad ji zavedl v jejím hledání do vod jihozápadně od Havaje, kde nalezla pouze další americké lodě. Nutno říci že k jejímu štěstí - proti šesti japonským letadlovým lodí, jež po ranních náletech prchaly k západu, by neměla nejmenší šanci. Druhého dne za soumraku se Enterprise se svým svazem téměř bez paliva vplížila do Pearl Harboru. Ze břehů k ní zalétaly naštvané a vystrašené hlasy: "Radši vypadněte, než vás tu japončíci dostanou taky!" "Kde jste u všech sakrů byli?!" V noční temnotě, ozařované stále hořící Arizonou, doplnila loď palivo a zásoby. Příštího rána v 6:00 hodin proplula ústím zátoky a vrátila se zpět do rozlehlého Pacifiku.

Bylo 9. prosince 1941 a Enterprise se ocitla ve válce.

Už 10. prosince potopily letouny ve spolupráci s doprovodnými torpédoborci japonskou miniponorku I-70. Kromě tohoto vítěztví však přelom roku 1941 strávila frustrujícím patrolováním poblíž Havaje, což na morálce mnoho nepřidávalo. Ale brzy mělo dojít ke změně. Už 1. února 1942 vyrazila Enterprise se svazem k Marshallovým ostrovům, kde zaútočila na japonské základny na ostrovech Kwajelein, Wotje a Taroa. V bojích potopila jeden transport a devět dalších lodi poškodila. Po návratu na Havaj se v dubnu 1942 připojila k sesterské lodi USS Hornet CV-8, aby ji doprovodila při slavném Doolittlově náletu na Tokio. Doolittlovy bombardéry B-25 startující z paluby Hornetu úspěšně shodily své bomby; Enterprise při celé operaci poskytovala leteckou podporu a krytí. Obě vítězné lodě se navrátily začátkem května do Pearl Harboru. Když se 8. května 1942 zavřely vlny Korálového moře nad Lexingtonem a Yorktown vyrazil poškozený urychleně k Pearl Harboru, posádka Enterprise ještě netušila že jen pouhý měsíc je dělí od začátku šňůry akcí, díky nimž vstoupí do historie. Americká rozvědka totiž odhalila plány Japonců ohledně útoku na atol Midway a všechny tři operační letadlové lodě US Navy v Pacifiku - USS Enterprise, USS Hornet a nyní narychlo opravovaný USS Yorktown - byly v nejvyšší pohotovosti. Enterprise a Hornet vypluly z Pearl Harboru na začátku června, a opravený Yorktown je o den později následoval. Celému svazu velel kontraadmirál Raymod Spruance, který vystřídal nemocného Williama Halseyho. Yorktownu velel kontraadmirál Frank Jack Fletcher.

Bitva začala brzy ráno 4. června 1942 japonským leteckým útokem na atol Midway. Japonci neměli žádné pevné informace o pohybu amerických letadlových lodí a předpokládali, že jsou stále v Pearl Harboru. Z omylu je vyvedl útok 8. a 6. torpédové perutě z Hornetu a Enterprise, jež však byl odražen bez jakéhokoliv poškození - a 8. torpédová z Hornetu byla kompletně zničena; v troskách svých letadel zahynulo dvacet devět letců z třiceti. Tyto útoky a hlavně objevení svazu kolem Yorktownu donutilo velitele japonské flotily, admirála Naguma, k přezbrojení letounů na boj proti lodním cílům. Času však bylo málo, a proto Japonci přezbrojovali letadla rovnou na palubě; ty byly křižované palivovými hadicemi, a bomby a torpéda stály volně na palubě. To byla fatální chyba - několik minut po odražení posledního torpédového letounu se nad japonskými letadlovými loděmi objevily hloubkové bombardéry z Enterprise a japonské lodě neměly nejmenší šanci. Bombardéry z 6. střemhlavé se snesly na japonské letadlové lodě Akagi a Kaga a po sérii náletů zanechaly obě lodě hořící a ve smrtelné křeči. Ve stejný čas hloubkové bombardéry z Yorktownu obdobně likvidovaly další letadlovou loď, Soryu. Později odpoledne stejného dne zaútočily kombinované síly z Enterprise a Yorktownu na poslední japonskou letadlovou loď Hiryu a zasadily jí smrtelné údery. Letci z Enterprise si na své konto připsali ještě potopení těžkého křižníku Mikuma. Posádka Enterprise, byť unikla objevení japonskými letadly, však musela sledovat zoufalý boj Yorktownu o přežití - a kouř stoupající nad horizont ráno 6. června 1942 značil, že Hornet s Enterprise budou nadále brázdit Pacifik bez své sestry.

U Midwaye nicméně US Navy dosáhla velkého vítězství. Enterprise se krátce zastavila v Pearl Harboru, než opět vyrazila do akce, tentokrát k východním Šalamounovým ostrovům. 24. srpna 1942 se zde střetla s japonskou flotilou a poprvé vyšla z boje se šrámy - při leteckém útoku byla zasažena celkem třemi bombami, které usmrtily 74 mužů posádky a 95 dalších zranily. Letecké skupiny z Enterprise však potopily lehkou letadlovou loď Ryujo. Po opravách v Pearl Harboru rychle zamířila ke Guadalcanalu, aby ulevila Hornetu, jediné americké letadlové lodi v Pacifiku. 26. října 1942 se obě americké lodě utkaly s japonskou flotilou u souostroví Santa Cruz. V první vlně útoků byla Enterprise zasažena celkem třemi bombami (44 mrtvých, 75 zraněných), pak se ale skryla do bouřkové oblasti a dál pokračovala v boji. Hornet takové štěstí neměl - zůstal mimo bouřkové mračno a stal se snadným terčem pro japonské letouny. Svedl s nimi statečnou bitvu, ale když v noci 26. října vyplula Enterprise z deště, na obzoru hořel Hornetjasným plamenem a posádka se snažila jej zachránit; marně. Klesnul ke dnu brzy ráno 27. října 1942 a Enterprise stala poslední a jedinou operační letadlovou lodí US Navy v Pacifiku. Na hangárové palubě se nějaký čas poté objevil odvážný nápis "Enterprise vs. Japonsko", jež odrážel zoufalost situace, stejně jako odhodlání posádky. Až do 5. prosince 1942, kdy do přístavu Noumea dorazila USS Saratoga, neviděla posádka Enterprise spřátelenou "letadlovku". V bitvě u Santa Cruz se však mohla Velká E také potkat s osudem, kdyby nebylo zuřivé protiletadlové palby z bitevní lodě USS South Dakota (BB-57), která toho dne sestřelila 26 letadel - a stanovila tak rekord US Navy, který vydržel dodnes. Na konci roku 1942 absolvovala opravy v přístavu Noumea a do začátku roku 1943 ještě potopila těžký křižník Kunugasa a vážně poškodila bitevní křižník Hiei.

Rok 1942 byl pro Velkou E a její posádku vskutku hektický a strašlivý co se týče nervového vypětí. Šestkrát dopadly na její palubu japonské bomby, následkem čehož zemřelo nebo bylo zraněno na 300 mužů. Letecké skupiny operující z její paluby také utrpěly velmi těžké ztráty v bojích s velezkušenými japonskými piloty. Jedna za druhou byly předválečné letadlové lodě ničeny nebo odesílány do suchých doků - USS Lexington CV-2 v květnu a USS Yorktown CV-5 o necelý měsíc později. 31. srpna "koupila" USS Saratoga CV-3 své druhé torpédo v jednom roce a musela se vrátit k opravám do Pearl Harboru; USS Wasp CV-7, zasažený třemi torpédy 16. září, už takové štěstí neměl. Rok 1943 nicméně znamenal pro Enterprise čas odpočinku a oprav. Ke konci ledna se v rámci operace Cartwheel vydala do Korálového moře, aby kryla vylodění čtyř transportů na Guadalcanalu - toto přistání bylo součástí závěrečného tlaku Spojenců na japonské obránce ostrova. Při své poslední akci ve vodách Guadalcanalu také poskytla leteckou ochranu těžkému křižníku Chicago, jež byl sužován torpédovými útoky japonských letadel. Večer 29. ledna zaútočili Japonci zničehonic znovu; stíhačky z Enterprise sestřelily jedenáct z dvanácti útočníků, nicméně čtyři torpéda zasáhla USS Chicago, jež později klesla ke dnu.

V dubnu 1943 konečně umožnila situace Enterprise opustit Espiritu Santo a zamířit k tolik potřebné generálce v Pearl Harboru. Posádka doufala v dlouhou dovolenou ve státech, nicméně ve chvíli, kdy bylo na dohled ústí přístavu, přišly nové rozkazy a Enterprise musela následujících šest týdnů zacvičovat nové letecké skupiny. Šest týdnů se nakonec natáhlo v deset; tlak a nespokojenost s faktem, že Enterprise nepluje okamžitě do Států, byl trochu snížen prvním prezidentským vyznamenáním, které se kdy udělilo letadlové lodi. Přání posádky nakonec bylo vyslyšeno - 20. června 1943 proťala kotva Enterprise hladinu přístavu Bremerton ve státě Washington a všichni muži na palubě dostali třicetidenní volno. Mezitím loď zahalila mračna dělníků a řemeslníků, kteří opravovali její četná poškození a upravovali ji k novému obrazu války. Když 1. listopadu vyrazila z přístavu, její trup byl posílen o nový protitorpédový krunýř a její nástavby se ježily 20mm a 40mm protiletadlovými kanóny. Zvětšeny byly kapacity prostorů pro posádku a můstek prošel rozsáhlou modernizací. Když 6. listopadu připlula do Pearl Harboru, jeden admirál prý řekl "Když je Enterprise připravena k boji, pak já jsem připravený také." Enterprise se vrátila do nové války - spolu se Saratogou se jako jediná pamětnice bitev v roce 1942 připojila k více dvanácti novým letadlovým lodím, včetně šesti moderních lodí třídy Essex. Do akce se vrátila 19. listopadu 1943 u Gilbertových ostrovů a do Států se nevrátila dalších 560 dní; 560 dní, jež ji zavedly od Havaje až k japonským břehům.

Na obou stranách Pacifiku byla jasná jedna věc - rok 1944 určí, jestli válka skončí vítězně nebo porážkou. A Enterprise odrážela odhodlání být na vítězné straně. Po celý rok 1944 byla v jednom ohni. V lednu pomáhala v náletech na atoly Taroa a Kwajalein v rámci přípravy na budoucí invazi. V únoru se účastnila masivního bombardování atolu Truk - pověstné a obávané japonské pevnosti v Pacifiku - při kteréžto příležitosti si vytvořila rekord v tonáži bomb svržených během jednoho dne, a také se stala první lodí která podnikla noční bombardovací nálety v historii námořních bitev. V březnu kryla vylodění na Emirau, v dubnu bombardovaly letouny z Velké E atol Woleai a kryly vylodění MacArthurových vojsk na Hollandii, aby poté opět zaskočila na krátkou a ohnivou návštěvu atolu Truk. Většinu května 1944 strávila na atolu Majuro, než se 6. června spojila s Útočnou skupinou 58, v jejichž řadách odstartovala mocnou ofenzivu USA v Pacifiku, a sice útokem na letiště na Marianách. 19. a 20. června hrála hlavní roli v posledním velkém střetnutí letadlových lodí v II. světové válce - a dost pravděpodobně to bylo poslední měření "letadlovek" v historii - když ve Filipínském moři napadly síly US Navy poslední zbývající japonské letadlové lodě pod velením admirála Jisabura Ozawy. Na 250 japonských letounů zničila protiletadlová palba a spojené úsilí stíhacích patrol z Enterprise a dalších letadlových lodí v americkém svazu; díky tomu se této bitvě začalo říkat "Střílení bažantů na Marianách" - američtí piloti měli většinou kolem dvou let praxe, japonští piloti zhruba dva až tři měsíce. Po tomto vítězství patrolovala Velká E ve Filipínském moři až do 5. července, kdy se otočila k Pearl Harboru kvůli opravám a přezbrojení. Koncem srpna se vrátila zpět ke svým povinnostem, jež zahrnovaly bombardování atolů a krytí vyloďovacích pláží, aby si nakonec vydobyla další ostruhy v největším námořním střetnutí historie - bitvě v zálivu Leyte.

V rámci této bitvy operovala Enterprise jako součást Útočné skupiny 38.4 a podepsala se pod potopení bitevní lodě Musashi a poslední velké letadlové lodě, Zuikaku. Piloti Enterprise také potopili lehkou letadlovou loď Zuiho. Po velkém vítězství vybojovaném v zálivu Leyte se Enterprise otočila 6. prosince 1944 k Pearl Harboru. Když pak na Štědrý den vyrážela z plavebního kanálu zpět na širé moře, její označení bylo změněno na CV(N)-6. "N" jako "Noční", protože Enterprise se stala první letadlovou lodí s rozkazem vést útoky 24 hodin denně - a se schopností tento rozkaz splnit. Posádka lodi na konci roku 1944 viděla, že Spojenci již klepou na vrata Německa a Japonska. Žádný z mužů však netušil, že rok 1945 poznamenají v Pacifiku ty nejtužší boje, nejvyšší ztráty a že Enterprise bude násilím vytržena z války.

Spolu s ostatními letadlovými loděmi určenými pro noční boj (USS Independence CVL-22 a USS Saratoga CV-3) bránila Enterprise flotilu před nočními útoky a měla na starosti denní stíhací hlídky, zatímco v noci prováděla bombové útoky proti nepřátelským cílům. Pro posádku to bylo nebezpečné a vyčerpávající - jeden z členů posádky vzpomíná: "...Nikdy jsem si nebyl jistý, kde jsem, dokud pilot nevypnul motor a světla na palubě se náhle nerozsvítila. Vzato kol a kolem to byly chvíle čiré hrůzy." 26. ledna 1945 dostala Velká E a její muži příležitost, na kterou čekali tři dlouhé roky - bombardovat Tokio. 16. a 17. února, v trpasličí verzi Doolittleova útoku, napadlo téměř 800 námořních stíhaček, bombardérů a torpédových letounů hlavní město Japonska; letecké skupiny z Enterprise přiletěly nad Tokijský záliv večer 16. února a bombardovaly leteckou základnu v Yokosuce. Po těchto útocích se Velká E přesunula na jih k ostrovu Iwo Jima, kde její letouny poskytovaly krytí a leteckou podporu vyloďující se armádě. Na přelomu února a března pak bombardovala letiště na ostrovech Kyushu a Shikoku v rámci příprav na vylodění na Okinawě. 19. března pak posádka lodě s hrůzou sledovala, jak letadlová loď USS Franklin CV-13 dostala dva přímé zásahy bombou ve chvíli, kdy její letová paluba byla plná vyzbrojených a natankovaných letadel - exploze a následující peklo zabilo na 800 mužů. Franklin se však udržel na hladině a byl odtažena zpět do USA k opravám. Příštího dne již byla cílem útoku sama Enterprise - po celý den bombardéry a piloti kamikadze obtěžovaly celou flotilu. Pozdě odpoledne se zaměřily dva bombardéry na Velkou E a ve střemhlavém letu se ji snažily zasáhnout sebevražedným útokem, nicméně loď těsně minuly. Přátelská protiletadlová palba však na Enterprise zasáhla protiletadlové bateria instalované před můstkem, jejichž munice explodovala a zažehla požár. Po dvaceti minutách se podařilo posádce dostat ohně pod kontrolu a po další čtvrt hodině bylo veškeré nebezpečí zažehnáno. Poškození bylo opraveno na atolu Ulithi za deset dní.

5. dubna se Enterprise opět připojila k flotile u Okinawy. 6. dubna však přes 350 pilotů kamikadze napadlo celý svaz a potopilo tři lodě; v průběhu následujících šesti týdnů si připsali na konto dalších 33 lodí potopených a 368 poškozených. 11. dubna se sebevražedný útok nevyhnul ani Enterprise - dva letouny jen těsně nedotáhly svůj nálet do konce a dopadly do moře pouhé metry od jejího trupu. Velká E se opět stáhla k Ulithi kvůli opravám, a za tři týdny byla u Okinawy zpět. Jenže 11. května piloti kamikadze zničili vlajkovou loď admirála Mitschera, USS Bunker Hill CV-17, čímž donutili admirála přenést velení na Enterprise. Kvůli potlačení sebevražedných útoků vyslala Velká E 12. května 1945 své letouny k sérii náletů na letiště na ostrově Kyushu. 14. května se na obrazovkách radarů objevili kamikadze opět - a jeden z nich tentokrát proklouznul palebnou přehradou torpédoborců, skákaje z mraku do mraku, čímž se vyhnul patrolujícím stíhačkám a protiletadlové palbě. Chvíli před sedmou hodinou ranní se střemhlav vrhnul na Enterprise a jako nůž máslem proletěl letovou palubou těsně za předním výtahem. Následná exploze poslala patnáctitunový výtah na sto metrů do vzduchu, zabila 12 mužů a dalších 72 zranila. Bojové schopnosti Velké E tak spadly na minimum, a 16. května 1945 se stáhla z bojiště: poslední letadlová loď zasažená útokem kamikadze. Do války se již nikdy nevrátila.

25. září 1945, po konci války a opravě, vyplula Enterprise z Pearl Harboru do New Yorku. Na její palubě bylo 1141 navrátilců z války v rámci operace "Létající koberec". Z dalších tří podobných plaveb přivezla 9081 vysloužilců z Evropy a 3557 vysloužilců z Azor. Z Azor do New Yorku se vrátila 17. ledna 1946 - následujícího dne zakotvila v přístavu Bayonne, New Jersey; nejslavnější loď US Navy, jež však už žádnou plavbu nevykoná vlastní silou. V průběhu následujících 12 a půl let, ve kterých stála ukotvená v New Jersey, bylo podniknuto několik pokusů k jejímu zachování - všechny neúspěšné. Když v říjnu 1956 oznámilo US Navy, že již dále nemůže Enterprise udržovat, byl podniknut poslední zoufalý pokus o její záchranu. Za touto akcí stála skupina veteránů z Enterprise v čele s jejím starým přítelem, admirálem Williamem F. Halseyem. Podařilo se jim protlačit kongresem paragraf, v němž byla Enterprise ustanovena národní památkou ve Washingtonu, DC. Jenže onen paragraf měl háček - Asociace veteránů musela převzít plnou finanční odpovědnost za údržbu lodě, a byl jí poskytnut pouhý půlrok na sehnáním prvních dvou miliónů dolarů na přesun a konzervaci lodě. Nakonec tak došlo pouze ke kompromisu - US Navy prodá loď k sešrotování a výměnou pojmenuje první nukleární letadlovou loď Enterprise. Její prodej způsobil velký zármutek a vztek v řadách těch, kteří na její palubě sloužili. Tehdy ještě nebyla jasná její historická hodnota tak, jak ji vnímáme nyní: Enterprise byla jedinečný národní a historický poklad. Poslední předválečná letadlová loď (USS Saratoga byla potopena při jaderných testech na atolu Bikini), jediná letadlová loď bojující u Pearl Harboru, poslední přeživší bitvy o Midway a Guadalcanal, letadlová loď, jež byla v jedné chvíli poslední americkou "letadlovkou" v bojeschopném stavu v Pacifiku - Enterprise si vskutku vysloužila své místo mezi nejslavnějšími loděmi v historii: Constitution, Victory, Constellation, Enterprise. Přesto však existovali lidé, jež věřili, že velikost Enterprise byla v něčem větším, než aby se dala zachovat pouhou konzervací lodě: byla hlavně v odhodláním a bojovném duchem mužů na její palubě, v požehnání Osudu a v jejím talentu být tam, kde jí bylo nejvíce potřeba. Alvin Kernan v knize "Crossing the Line" píše:"...nemohl jsem snést pomyšlení na to, že by seděla někde v rybníčku, zatímco by byla nedůstojným způsobem odhalována hordám turistů, jež by se pramálo starali o její velikost. Myslím, že zdaleka nejlepší bylo ponechat ji ve vzpomínkách těch, jež na ní sloužili za jejího života, když se chvěla pod duněním kol a vrtulí letadel na palubě, ženouce se dvaatřiceti uzly oceánem a vyhýbaje se padajícím bombám tak ostře, že hangárová paluba nabírala vodu."
Po službě státu byla Enterprise - CV-6, Velká E, Pádící Duch, "letadlová loď, která bojovala nejvíc ze všech v průběhu války" - prodána 1. června 1958 k sešrotování.

A v březnu 1960 opustila moře navěky...