Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Legenda jménem Enterprise - IV.část

čt 1. března 2007      autor: Darkknight      přečteno: 25687x      komentáře: 6

Srovnávací tabulka lodí Enterprise od nosiče CV6 z II.sv.

Po skončení II. světové války došlo k poměrně rozsáhlé likvidaci válečných plavidel a tento radikální řez se v US Navy nevyhnul ani letadlové lodi USS Enterprise CV-6. Byť nebyla ve službě ani deset let, stala se rychle zastaralou kvůli raketovému vývojí nových technologií; parním turbínám odzvonilo a ke slovu se rychle draly jaderné reaktory. Jako výsledek jednání za záchranu Enterprise bylo dohodnuto, že první jaderný nosič letadel bude čestně pojmenován Enterprise. A tak se započala další etapa v historii tohoto jména.

Název nové kapitoly oficiálně zněl USS Enterprise CVAN/CVN-65 (nejprve označena kódem CVAN - Attack Vessel Nuclear; poté kód změněn na CVN - Multimission Carrier Nuclear) a pod touto hlavičkou se zrodila první a zároveň i nejdelší letadlová loď na světě s jaderným pohonem.

USS Enterprise CVN-65 USS Enterprise je klasifikována jako tzv. "superletadlová loď" - ne sice oficiální klasifikace lodi, nicméně všeobecně zahrnuje všechny nosiče letadel s výtlakem přesahujícím 75 000 tun. Historie jejich vývoje však nebyla zdaleka jednoduchá, spíš právě naopak. Koncept superletadlové lodi (nebo strategického útočného nosiče) se zrodil z nových strategií, jež požadovaly loď schopnou nést strategické bombardéry s nukleární výzbrojí - po II. světové válce se všeobecně počítalo s faktem, že veškeré válečné konflikty se dají vyřešit jadernými zbraněmi . Plán počítal se čtyřmi superletadlovými loděmi, z nichž každá by operovala ve svazu s jednou modifikovanou letadlovou lodí třídy Midway a dvěma přestavěnými letadlovými loděmi třídy Essex, plus nezbytná doprovodná plavidla. Jako doplněk k osobní ochraně byly "superletadlovky" vyzbrojeny mohutnými bateriemi protiletadlových zbraní. V plánu bylo umístění tří takovýchto svazů po celém světě (Středozemní moře, Evropa/Střední východ a Pacifik, čtvrtá skupina by odpočívala v domovských vodách). Válečná loď, která měla tyto podmínky splňovat, byla dramaticky odlišná od předchozích letadlových lodí US Navy, protože původní plány počítaly s faktem, že loď ponese 16 - 24 strategických bombardérů spolu s nezbytnou výzbrojí. Malá letadla (např. stíhačky) se v jaderném konfliktu počítaly za zbytečné, a proto se o nich ani neuvažovalo, takže design superletadlové lodi se plně podřídil operovaní s novým námořním strategickým bombardérem ADR-42 o váze 45,360kg, s doletem 3 220km a se schopností nést jaderné bomby (které v té době byly velmi neforemné - 4,5 metru dlouhé a vážily 7 260 kg. Nejtěžší bomby použité na palubách letadlových lodí za II. světové války vážily 900 kg). Oficiálně byl projekt navrhnut 28. prosince 1945 a počítal s tím, že loď nebude mít žádný můstek ani hangárovou palubu a že letouny budou umístěny pouze na letové palubě. To odráželo rozměry letadel, se kterými se počítalo; ADR-42 byl tak velký, že by se do hangáru nevešel, a můstek by jen omezoval rozpětí letadel. Množství leteckého benzínu na palubě bylo taky omezeno na zhruba osm letů pro každé letadlo z důvodů použití jaderných zbraní - po osmi misích s jadernou výzbrojí by už mnoho cílů k bombardování nezbylo. 8. ledna 1946 pak byly specifikace upřesněny na 16 - 24 letounů s palivem pro čtyři až osm letů.

USS Enterprise CVN-65 Na základě těchto návrhů začal vznikat design. Jednou z prvních změn byla implementace hangárové paluby v dubnu 1946. Původně měla sloužit pouze pro stíhací letouny, ale posléze byla předimenzován i pro strategické bombardéry, protože provoz a skladování bombardérů pouze na letové palubě sebou neslo nepříjemné komplikace při údržbě a provozu. Dalšími zvláštními znaky byla masivní protiletadlová výzbroj, velmi silné katapulty a velké skladovací kapacity leteckého benzínu. Letouny této doby lidově řečeno "žraly, co to dá", a proto musela loď nést zhruba 1 900 000 litrů benzínu; a dostat strategický bombardér do vzduchu zase vyžadovalo pěkně silný katapult. Právě katapulty diktovaly pozdější úpravy letových palub. Finální specifikace počítaly s výtlakem 83,249 tun při plném naložení, délkou 331,5 metru a šířkou 58 metrů. Letová kapacita pak počítala s 8 210 tunami bombardérů, a asi s osmdesáti stíhačkami; letová výzbroj zahrnovala 2 000 tun munice (bomby a rakety) a s 1 900 000 litry leteckého paliva. Jen pro srovnání - standardní letadlová loď US Navy v II.světové válce, třída Essex, měla výtlak 36 380 tun, délku 265,7 metru, šířku 45 metrů, nesla celkem 90 letadel, žádné z nich těžší než 12 700kg, a uskladněno bylo 877 000 litrů leteckého paliva.
Stavba nové lodě nazvané USS United States začala s velkými fanfárami 19. dubna 1949. Pro US Navy to byl nejdůležitější projekt, protože ztělesňoval budoucnost námořnictví. Jenže "budoucnost námořnictví" trvala pouhých pár dní.

Mezi nezávislým Air Force a US Navy totiž panovala těžká rivalita - obě strany se snažily získat co největší podíl z armádního rozpočtu kongresu USA, a snažily se toho dosáhnout získáním práv na strategické nukleární zbraně. US Navy měla superletadlovou loď, Air Force zase měly strategický bombardér B-36. Obě strany se proti sobě postavily v půtce nazvané příhodně "letadlovky vs. bombaréry", případně "námořnictvo vs. letectvo". Ozvěny tohoto konfliktu přetrvávají mezi oběma složkami dodnes. Olej do ohně zmatků také přiléval fakt, že nebyl znám jasný nepřítel. Sovětský svaz si na svůj statut nepřítele musel ještě pár let počkat, a celá americká armáda tak po těch několik let musela hledat nepřítele k posvěcení své existence. Nejvíce to potřebovala US Navy, protože od Sovětského svazu ani od jiného národa nehrozilo námořní ohrožení. Air Force se do US Navy obouvalo vskutku tvrdě - teze, že letadlové lodě a vůbec všechna hladinová plavidla jsou už zastaralá a k neužitku, patřily mezi ty mírnější. Pravda, to samé tvrzení použil Billy Mitchel po I. světové válce, ale...:) Jimmy Doolittle, velitel náletu na Tokio z dubna 1942, používal ještě tvrdší argumenty, když tvrdil, že: "...nemůžeme porazit ruské agresory námořnictvem. Po dokončení projektu strategického bombardéru už nám budou letadlovku k ničemu." Air Force si dokonce začaly připisovat hlavní zásluhu na porážce Japonska v Pacifiku, byť toto tvrzení nikdy nemohly obhájit, a taky jej neobhájily. A poslední kapkou bylo odstoupení ministra obrany Jamese Forrestala a nástup nového ministra, Louise Johnossna, kterému prezident Truman vděčil za svůj post a tím, že jej jmenoval ministrem obrany, částečně splácel tento dluh. Johnsonn měl na kontě vývoj bombardéru B-17 z let 1937 - 1940 a proto byl velmi nakloněn letectvu. Jenže měl minimální znalosti a zkušenosti s armádou, takže ležel v krku téměř všem, jež nosili uniformu. Jeden důstojník kdysi řekl: "Ten chlap byl idiot. Modelový idiot." Johnsonn se viděl jako expert na strategické letecké síly, a proto také nesnášel US Navy, jak můžete ostatně sami posoudit z některých jeho prohlášení - jednou řekl: "Námořnictvo postavilo svou poslední letadlovou loď", jindy zase oznámil, že: "... nechá námořnictvu alespoň jednu letadlovku, aby se na ní mohli vozit staří admirálové." A protože superletadlová loď stála 189 milionů dolarů oproti 5.7 milionu dolarů, které stál bombardér B-36, byl Johnsonnův první tah v jeho novém úřadě křišťalově jasný a nezvratný.

USS Enterprise CVN-65 28. dubna 1949, pouhých několik dní po nástupu do úřadu, zrušil ministr obrany stavbu USS United States. Nekonzultoval toto rozhodnutí s velením Navy, a prezident Truman do tohoto konfliktu nechtěl zasahovat, takže si ministr obrany mohl dělat co chtěl. Pár dní po zrušení superletadlové lodě chtěl také převést většinu námořního letectva k útvarům Air Force, což se mu sice nepovedlo, ale ukazovalo na jeho odhodlání zdecimovat US Navy a US Marine Corps. Těch pár ocelových plátů, jež se podařilo dát dohromady před zrušením stavby USS United States, bylo zase rozřezáno a prodáno, a koncept superletadlové lodě rychle upadl v zapomnění - alespoň prozatím.

Když 25. června 1950 napadla vojska severní Koreje své jižní bratry, US Navy vlastnila jediné vojenské jednotky schopné rychlé intervence. Letecké síly Air Force, umístěné v Japonsku, totiž čítaly pouze tryskové letouny s krátkým doletem naprosto nevhodné k operacím v Koreji. Severokorejci postupovali rychle na jih, díky čemuž bylo nepraktické postavit rozsáhlá pozemní letiště pro americká letadla. Do několika dní od začátku konfliktu již americké lodě pomáhaly v rychlém ústupu vojáků do pozic na jihu. Operační skupina letadlových lodí, seskupená kolem letadlové lodě třídy Essex USS Valley Forge, se stala centrální silou Spojených států v Koreji. Jenže s jednou letadlovou lodí se válka vyhrát nedá, takže z okolních vod rychle spěchaly další lodě US Navy i dalších spřátelených mocností. Tyto lodě pak blokovaly severní Koreu, napomáhaly v ústupu vojáků na jih, evakuovaly americké civilisty a poskytovaly palebnou podporu americkým a jihokorejským vojákům. 30. října 1950 odsouhlasil náměstek námořnictva Francis P. Matthews stavbu nové letadlové lodě. Mnoho lidí od námořnictva doufalo, že se bude jednat víceméně o stejnou loď, jakou byla zrušená USS United States. Loď, která se nakonec z projektu vyloupla, sice nesla známky podobnosti se zrušenou lodí, ale v mnoha ohledech se lišila. Hlavně v jejím zamýšleném využití. Asi největším rozdílem byla velikost, protože nová "letadlovka" byla menší. Také se jednalo o univerzální plavidlo, zatímco United States měla sloužit výhradně jako nosič jaderných bombardérů. Jako pocta už zesnulému exministru obrany Jamesi Forrestalovi byla nová loď pojmenována USS Forrestal. Návrhem Carla Vinsona, který chtěl přimět Kongres k podpoření výstavby letadlové lodě o výtlaku 60 000 tun, vstoupily v platnost všeobecné specifikace lodní třídy Forrestal.

USS Enterprise CVN-65 Na Forrestalu měly nalézt uplatnění nové katapulty C-10, které využívaly malou explozi nálože ke katapultáži letounů. Byly menší, lehčí a více spolehlivé než katapulty H-9 původně zamýšlené pro United States, ale rozhodně představovaly velký bezpečností problém v podobě čtyř set tun prachových náloží, které používaly. Sklady těchto náloží také zabíraly cenné místo. Nakonec Britové uvedli v praxi svůj parní katapult, jež nakonec nahradil C-10. Parní katapulty měly všechny dobré vlastnosti C-10, ale eliminovali hrozbu prachových náloží. Také měly větší sílu a lépe se přizpůsobovaly těžkým letadlům. Další technologickou inovací na Forrestalu byla zkosená letová paluba. Všechny předchozí designy letadlových lodí měly jednoosou letovou palubu, na které hrozila kolize mezi přistávajícími letouny a letouny zaparkovanými na přídi. Nové uspořádávání vyklonilo palubu do strany, takže přistávající letadla se nedostala do kontaktu s těmi na palubě. Zkosená paluba také dovolila letounům vyhnout se konstrukci lodního můstku, takže díky tomu mohl být můstek mnohem větší. To mělo řadu výhod: veliký můstek poskytoval místo pro několik různých radarových a komunikačních antén, byla to výborná lokace pro navigační můstek a řízení letového provozu, a také se zde daly dobře umístit vývody zplodin z kotlů. Forrestal byl původně navrhnut s jednoosou palubou, ale tento design byl rychle změněn na zkosenou palubu. Zajímavostí je určitě fakt, že původní projekt počítal se zatažitelným můstkem kvůli snížení pravděpodobnosti kolize letonů s konstrukcí můstku. Model skupiny kolem letadlových lodí také doznal změn - počítalo se s dvanácti skupinami o jedné superletadlové a tří menších letadlových lodí plus doprovodná plavidla. Také se omezila protiletadlová výzbroj - protože letadlové lodě nemohly nést odpalovače raket, tato výzbroj byla přenesena hlavně na doprovodná plavidla, a samotná třída Forrestal byla navržena s osmi protiletadlovými děli, zatímco United States jich nesla čtyřicet čtyři. Hlavní obranou svazu se tak staly letouny z "letadlovek" a rakety z doprovodných plavidel, což rozšířilo ochranný deštník lodí mnohonásobně dál, než byl dostřel konvenčních děl. USS Forrestal tak nakonec nebyla o mnoho menší než United States: její výtlak činil 72 500 tun a délka 316,7 metru. Její schopnosti však původní superletadlovou loď dalece převyšovaly.

Spojené státy americké jsou nakonec jedinou světovou mocností, jež se může pyšnit flotilou superletadlových lodí. Byť nejsou největšími plavidly na světě (některé tankery jsou ještě větší a těžší), přeci jen jsou velmi impozantními plavidly - vždyť největší letadlová loď historie USS Nimitz má výtlak kolem 100,000 tun! Rusové se sice snažili postavit jednu superletadlovou loď, Ulyanovsk, jejich projekt ale musel být zrušen z důvodu nedostatku financí po pádu Sovětského svazu v roce 1991.

Technické specifikace USS Enterprise CVN65 - třída Enterprise
Výtlak asi 93 500 tun při plném naložení
Délka 342,3 metru
Šířka 40,5 metru
Ponor 11,9 metru
Pohon 8 jaderných reaktorů A2W, 4 parní turbíny, 4 hnací osy, celkový výkon 210 MW
Maximální rychlost 30+ uzlů (přes 56 km/h)
Posádka 3 500 členů posádky; 1 500 členů letového personálu
Výzbroj 2 odpalovače raket Sea Sparrow
3x20 mm kanóny Phalanx CIWS
2 odpalovače RAM
Pancíř 20 cm silný aluminiový plášť (ekvivalentní k 10 cm ocelového pancíře)
Letadla zhruba 85:
1 letka F-14 Tomcatů
3 letky F/A - 18 Hornetů
4 EA-6B Prowlery
4 E-2C Hawkeye
6 S-3 Vikingů
2 Shadowy
8 vrtulníků SH-3 Sea King nebo SH-60 Seahawk
Motto Vždy připravena; První a nejlepší; Osm reaktorů, žádná rychlejší
Přezdívky Velká E; Mobilní Černobyl; Třičtvrtěmílový ostrov; Enterprison; Prase; Hvězdná loď

USS Enterprise CVN-65 Superletadlová loď USS Enterprise (CVN-65) je první nukleárně poháněnou letadlovou lodí na světě a osmou Enterprise v historii US Navy. I když po své předchůdkyni z II. světové války zdědila přezdívku "Velká E", někteří jí začali říkat "Hvězdná loď" podle nám tak dobře známých a tolik milých lodí ze Star Treku. Se svou délkou 342,3 metru je nejdelší válečnou lodí na světě, ale její výtlak je překonán loděmi třídy Nimitz. Jako jediná loď na světě také skrývá ve svých útrobách více než dva jaderné reaktory. Její osmireaktorový design je poněkud konzervativní - každý reaktor A2W zabírá místo konvenčního kotle. US Navy původně plánovalo postavit celkem šest lodí této třídy, ale z důvodu snížení financování ostatní projekty ani neodstartovaly, což z Enterprise činí jedinou loď své třídy. Z připravovaných lodí nakonec vzešla třída Nimitz čítající celkem deset postavených superletadlových lodí. Protože byla Enterprise velmi drahá, nebyly na ní při spuštění instalovány protiletadlové zbraně. Později byly přidány tři kanóny Phalanx a dva odpalovače raket Sea Sparrow Nakonec v roce 2000 přibyly ještě dva Rolling Airframe Missile Launchers, neboli odpalovače RAM.

Enterprise se začala rodit v roce 1958 v loděnicích firmy Newport News Shipbuilding and Drydock Company. 24. září 1960 byla slavnostně spuštěna na vodu a 25. listopadu 1961 byla předána US Navy k zařazení do aktivní služby. Následující rok strávila na moři v dlouhé sérii testů a zatěžkávacích zkoušek - námořnictvo chtělo vědět rozsah možností a výdrž lodí s jaderným pohonem. A rozhodně nebylo zklamáno. V lednu 1962 loď poprvé provedla celou leteckou operaci, když komandér George Talley se svým letounem Vought F8 Crusader provedl první katapultový start a záchytné přistání. 20. ledna 1962 pak Enterprise sehrála svou roli v kosmickém věku, když sloužila jako sledovací stanice při historickém letu první mise Mercury - podplukovník John H. Glenn, Jr., ve své kabině Friendsip VII vstoupil do dějin jako první Američan podstoupivší kosmický let. V srpnu 1962 pak zamířila Velká E do středomoří, aby se v polovině podzimu navrátila zpět do svého kotviště v Norfolku, Virginia. Krátce poté vyrazila Enterprise do první mezinárodní krize. Již několik měsíců vysílaly Spojené státy špionážní letouny U-2 nad Kubu, a na pořízených snímcích se analitikům povedlo objevit neznámé objekty - s nejvyšší pravděpodobností sovětská raketová sila ve výstavbě. V obavě z nejhoršího se Spojené státy začaly připravovat na vojenskou akci proti Kubě. 22. října 1962 promluvil prezident Kennedy k národu a odhalil existenci raketových sil na Kubě. Nařídil také leteckou a námořní karanténu ostrova a po Sovětech požadoval okamžitou demolici stavěných objektů. V rámci rozkazu vyjádřeného tímto projevem byla zmobilizována celá Druhá flotila včetně Enterprise, takže všechny lodě byly na moři kolem Kuby v den, kdy karanténa oficiálně začala. Ten den byly služební povinnosti každého důstojníka a člena posádky prodlouženy na dobu neurčitou. Psalo se datum 24. října 1962 a Velká E spolu se všemi loděmi Druhé flotily započaly "striktní karanténu všech ofenzivních vojenských zařízení transportovaných na Kubu." Již o den později zastavil svaz kolem Enterprise svou první loď. Krize, která přivedla svět na pokraj třetí války, naštěstí ustala tak náhle, jako začala - sovětský premiér Nikita Chruščov souhlasil s demolicí a demontáží sil a raket na Kubě.

USS Enterprise CVN-65 V letech 1963 a 1964 operovala Enterprise převážně ve středomoří, aby nakonec 13. května 1964 vytvořila spolu s USS Long Beach a USS Bainbridge první útočnou skupinu s jaderným pohonem. Kódové označení celé skupiny znělo Task Force One; 31. července 1964 opustila tři plavidla Gibraltar a zamířila na východ. Cíl - obeplutí světa za 65 dní v rámci operace Sea Orbit. Na ukazateli odplavených kilometrů Enterprise po skončení plavby svítilo o 49,190 km více. Celá skupina tuto plavbu zvládla bez jediného doplnění paliva a zásob. Navštívily přístavy Karáčí v Pákistánu, Rio de Janeiro v Brazílii a Sydney v Austrálii, než se v říjnu 1964 vrátila Velká E do loděnicí Newport News Shipbuilding and Dry Dock Company na svou první generálku a k doplnění paliva. O rok později v listopadu 1965 zvedla kotvy a připojila se k pacifické flotile, a 2. prosince se stala první nukleárně poháněnou lodí, která se zapojila do boje, když její palubní letouny vykonaly celkem 125 letů proti jednotkám Vietcongu poblíž Bien Hoa. O pouhý den později vyhnala Enterprise počet letů za den na 165. Na další bojovou pohotovost si musela počkat do 23. ledna 1968, kdy Severní Korea zajala americké plavidlo USS Pueblo a Enterprise se svým svazem dostala rozkaz okamžitě vyrazit do Japonského moře k ochraně amerických zájmů. Téměř o rok později bylo na palubě Velké E opět rušno, ale tentokrát v nejhorším slova smyslu - 14. ledna 1969 explodovala raketa MK-32 Zuni na jednom z letounu F-4 Phantom; pravděpodobně se přehřála zásahem výfukových plynů ze startujících letounů. Po výbuchu začal na palubě řádit rozsáhlý požár, z něhož zněly detonace další munice. Než se jej povedlo dostat pod kontrolu, zabil 27 členů posádky a dalších 314 lidí bylo zraněno; letecké síly musely odepsat 15 letounů a Enterprise sama byla donucena zamířit do doků v Pearl Harboru k opravě. 14. dubna 1969 pak Velká E vytáhla kotvy a nejvyšší rychlostí opět zamířila do Koreje - severokorejské stíhačky totiž poslaly k zemi neozbrojený EC-121 Constellation i s jedenatřiceti členy posádky, jež všichni při pádu zahynuli. Letou prý prováděl rutinní průzkumný let na vodami Japonského moře. Enterprise proto spolu s loděmi Ticonderoga, Ranger a Hornet utvořila útočnou sílu, jež podobné lety chránila.

USS Enterprise, CVN-65 S příchodem roku 1970 zamířila Enterprise opět do loděnic Newport News na generálku a druhé doplnění paliva. V rámci těchto oprav dostala nová jádra k nukleárním reaktorům, jež jí měly zajišťovat dostatek energie a na dalších deset let. Po dokončení zkoušek zamířila opět k Asii, ale tentokrát do vietnamských vod, aby poskytla leteckou podporu útočícím jednotkám US Army a jižního Vietnamu. Do 23. října 1972 vykonaly letouny z amerických letadlových lodí 23,652 ozbrojených letů a Enterprise se na tomto čísle podílela celkem 6925 lety. V červenci 1971 byly letecké operace narušeny trojicí hurikánů - Harriet, Kim a Jean, loď pak již ale další rok nic nerušilo. 23. října 1972 ukončily Spojené státy všechny nálety na severní Vietnam a ukončily operaci Linebacker I., aby tak dali najevo zájem na ukončení ozbrojeného konfliktu. Nicméně síly US Navy zůstaly na svých pozicích. Po dobu trvání mírových jednání (vedly se v Paříži) nedošlo z důvodů téměř úplného zastavení ozbrojených náletů k žádným ztrátám na životě mezi americkými letci, stejně jako nebyly sestřeleny žádné MiGy. Jenže v průběhu prosince mírová jednání selhala, takže 18. prosince 1972 obnovily Spojené státy nálety a rozjely operaci Linebacker II. V rámci této operace Enterprise s dalšími letadlovými loděmi pomáhala znovuobnovit minová pole v přístavu Haiphong a útočila na pozice raket země-vzduch, protiletadlová stanoviště, kasárna, sklady pohonných hmot, loděnice a železniční stanice. Jeden z pilotů VF-142 také dokázal sestřelit vietnamský MiG-21 (celkem 24. MiG sestřelený piloty Navy and Marine Corps v průběhu vietnamské války). 29. prosince 1972 se severní Vietnam rozhodl vrátit zpět k vyjednávacímu stolu a Linebacker II skončil.

Po vyhlášení příměří nabrala Velká E směr stát Washington a jejím cílem byla Puget Sound Naval Shipyard v Bremertonu. Zde podstoupila loď několik zásadních úprav, aby mohla na své palubě hostit nejnovější přírůstek ve zbrojním arzenálu US Navy - palubní stíhací letoun F-14 Tomcat. 18.března 1974 se její paluby dotkla kola prvních Tomcatů a Enterprise se tak stala první lodí, z jejíž paluby vzlétly tyto stíhačky k ostrým akcím. Loď však neprověřila bitevní akce, ale příroda - 6. února 1975 zasáhnul hurikán Gervaise Mauricius a Velká E odpověděla na volání o pomoc. Po zakotvení v Port Louis 12. února 1975 odpracovala posádka přes 10,000 hodin při obnovování dodávek vody, energie a opravě telefonního systému, čištění silnic a poskytla zdravotní pomoc, helikoptéry, jídlo a vodu postiženým územím. Další větší akce však již byla ostrá a bojová - koncem dubna byla loď v nyní již známých vodách kolem Vietnamu, a zde v rámci operace Frequent Wind pomáhala evakuovat americké občany z půdy Saigonu. Evakuace byla velmi obtížná, protože na město útočily jednotky Vietkongu a jedinou cestou z města byly vrtulníky. Z téměř devíti set amerických občanů se nepodařilo zachránit pouze hrstku. Enterprise se na této operaci podílela celkem 95 bojovými vzlety.

USS Enterprise CVN-65 O rok později, v únoru 1977 Velká E čelila opět možné evakuaci, když operovala ve vodách poblíž Ugandy poté, co Idi Amin, ugandský prezident, vzal jako rukojmí všechny americké občany. Ty naštěstí po pár dnech propustil a loď mohla zamířit plnou parou do Indického oceánu. V lednu 1979 se pak v Puget Sound Naval Shipyard podrobila komplexní generální prohlídce po třiceti měsících na moři. Osmdesátá léta se naštěstí obešla bez vážnějších bojových konfliktů. O první vzrušení se naopak postaralo vojenské cvičení, v jehož rámci Enterprise při manévrování najela na útes Bishop Rock u Cortes Bank. Při nárazu se poškodil vnější trup a pohon, loď však dokončila cvičení a teprve poté se podrobila opravě v suchém doku. 28. dubna 1986 si pak připsala další historické prvenství, když jako první nukleárně poháněná loď proplula Suezským průplavem. Závěr dekády však již tak veselý nebyl - 18. dubna 1988 v rámci operace Praying Mantis zaútočily letecké skupiny z Enterprise na iránské cíle, konkrétně na dvě vrtné plošiny, které byly identifikovány jako podpůrné základny pro iránské útoky proti obchodním plavidlům. Letadla z Velké E v této akci poskytovali letecké krytí útočícím jednotkám (Combat Air Patrol).

V březnu 1990 zakončila Enterprise svou veleúspěšnou misi celosvětového dosahu. Od chvíle, kdy opustila svůj domovský přístav v Alamedě, Kalifornie, nacestovala přes 43,000 mil (69,000 km). V říjnu téhož roku pak byla přesunuta do Newport News Shipbuilding k doplnění paliva a k podstoupení největší přestavby, o kterou se kdy loďaři pokusili. V jejím průběhu byla její délka zvětšena o téměř sedm metrů a uskutečnily se další důležité refity, všechny za účelem prodloužení aktivní služby této lodi. 27. záží 1994 se Enterprise vrátila na světová moře, když v sérii zkoušek otestovala novou konstrukci a systémy. Za další čtyři roky si však smrt vybrala svou daň i na palubě Velké E: 8. listopadu 1998 při nočním přistání narazil jeden z palubních letounů EA-6B Prowler do letounu S-3 Viking, jež stál na letové palubě. Prowler se zrovna vracel z nočních prověrek. Posádky obou letadel se z kokpitů katapultovaly včas, oba stroje zachvátil požár, který se však rychle podařilo dostat pod kontrolu. Tři lidé ze čtyřčlenné posádky Prowleru však byli ztraceni v moři, zatímco ostatky čtvrtého byly vyzvednuty na palubu krátce po incidentu. Dvojčlenná posádka Vikingu byla neprodleně přesunuta do nemocnice v Portsmouthu, Virginia. Žádný další člen posádky nebyl zraněn, nicméně po 24 hodinách marného pátrání se musela posádka lodi smířit se ztrátou i zbylých tří pilotů. 16. prosince 1998 pak Enterprise zanechala svůj podpis pod hodně kontroverzní operací Desert Fox. V jejím rámci napadlo US Navy vojenské cíle v Iráku za účelem zastavení budování iráckých zbraní hromadného ničení. Útok vyvolal ve světě bouřlivé reakce jakožto kontroverzní válečný akt.

USS Enterprise CVN65 Do konce roku 1998 pak loď operovala ve Středomoří, aby 6. května 1999 nabrala kurz k domovu. V letech 1998 - 1999 nacestovala více než 50,000 mil (80,000 km) a na moři strávila 151 dní. Bylo provedeno na 9,000 vzletů s celkovým nalétaným časem zhruba 17,000 hodin. Přelom tisíciletí pro Enterprise znamenal účast ve vojenském cvičení ve spojení s britskou Royal Navy, nicméně klidná idila nového tisíciletí skončila 11. září 2001. Velká E byla na cestě domů, když k ní dorazila zpráva o teroristických útocích na World Trade Center. Loď otočila kurz o 180 stupňů zpět a plnou parou vyrazila do vod jihozápadaní Asie poblíž Perského zálivu. 7. října pak odstartovaly letouny k prvním z celkem sedmi set misí nad Afghánistán v rámci boje s teroristickou organizací Al-Kajda. Na konci října pak loď opustila tyto vody a zamířila domů. Zde byla na rok zmražena a odstavena v suchém doku, aby se do služby vrátila na podzim 2003, kdy se účastnila operace Iraqi Freedom. V létě 2006 pak vyrazila na půlroční misi, v jejímž rámci poskytovala podporu při operacích Iraqi Freedom a Enduring Freedom.

Budoucnost Velké E je zatím ještě ve hvězdách. Ze služby by měla být vyřazena v roce 2014-2015, rok záleží na stavu paliva v reaktorech lodi. A co se s lodí stane poté? Kdoví... možná zůstane zachována pro naši a příští generace jako muzeum, protože přeci jen jde o první letadlovou loď na světě s nukleárním pohonem.
Jenže i CV-6 byla jediná svého druhu a poslali ji do šrotu, a je dost dobře možné, že CVN-65 skončí v programu Ship-Submarine Recycling Program. V tom případě si Velká E do svého deníku zaznamená poslední historické prvenství - to nejvíce hořké: stala by se první nukleárně poháněnou letadlovou lodí, jež by byla v rámci tohoto programu sešrotována...

komandér Darkknight
autor: Darkknight
vydáno: čt 1. března 2007
přečteno: 25687x
komentáře: 6
Facebook Twitter Google+

Související články:

Vizuální vývoj lodi Enterprise [VIDEO]  -  čt 30. července 2015
USS Enterprise vypluje v roce 2025  -  po 17. června 2013
William Shatner se rozloučí s Enterprise  -  pá 30. listopadu 2012
Vyřazení USS Enterprise uspíšeno  -  ne 14. října 2012
USS Enterprise ukončí svou službu  -  čt 8. března 2012
Enterprise-F odhalena!  -  pá 22. července 2011
Legenda Enterprise pokračuje  -  čt 30. června 2011
OBRAZEM: Raketoplán Enterprise se chystá na svůj poslední let  -  st 17. března 2010
USS Enterprise CV-6  -  pá 26. června 2009
Letadlová loď Enterprise na ČT1  -  so 2. května 2009
Legenda jménem Enterprise - III.část  -  ne 12. listopadu 2006
Legenda jménem Enterprise - II.část  -  po 6. listopadu 2006
Legenda jménem Enterprise - I.část  -  pá 3. listopadu 2006
Enteprise - první raketoplán  -  út 8. listopadu 2005

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG