Milí čtenáři, přináším vám první díl mé fanfiction. Jako málo zkušený autor budu vděčný za jakoukoli kritiku, návrhy nebo rady. Doufám, že se vám má tvorba bude líbit...

Hvězdné datum: neznámé
Alanis slyšela kroky. Bylo jí jasné, že to jsou strážci, kteří ji vedou k dalšímu výslechu. Ležela na podlaze cely o rozloze několika málo čtverečních metrů, velmi slabě osvícené matným světlem na stropě. Tato „místnost“ neměla žádná okna, a vězněná tak neměla představu o tom, zda je právě poledne nebo půlnoc. Ostatně na tomto místě to bylo jedno. Strávila zde příliš dlouhou dobu na to, aby ji zajímalo, jestli venku právě svítí slunce nebo zuří bouře.
Znovu se podívala na nápis na jedné ze zdí. Tato slova zde vyškrábal předchozí obyvatel cely vlastní krví... Stálo tam: „Následuj své srdce. A nikdy se nevzdávej.“ Tento nápis by docela dobře mohl být i jeho epitaf. Každý, kdo sem kdy vkročil, byl prakticky již mrtvý. Záleželo jenom na tom, kdy a jak zemře.
Tahle obrovský kobka vlastně žila svým vlastním životem a existovaly tu pouze dva druhy lidí. Otázkou bylo, jak je nejlépe pojmenovat. Věznitelé a věznění znělo příliš jemně. Snad by bylo příhodnější mučitelé a mučedníci...
Alanis z těchto myšlenek vytrhl zvuk otevírajících se dveří cely. Dovnitř vešli dva muži. Oba již znala, vždy ji k výslechu (dá-li se tato procedura vůbec takto pojmenovat) vedli ti samí. Vlastně ani výraz „vedli“ není příliš přesný, vzhledem k tomu, že sama by zřejmě nedokázala ujít ani dva kroky. Byl to následek mnoha výslechů, spojených s používání takzvaných donucovacích prostředků, které byly požehnány samotnou církví.
Oba muži uchopili Alanis, bez jakéhokoli slova ji jako bezcenný kus hadru vytáhli ven z cely, a následně ji vlekli temnými chodbami. Dívka si uvědomila, že v této části budovy ještě nikdy nebyla. Zřejmě ji vedou k dalšímu z vyšetřovatelů. Všichni ostatní z ní byli bezradní, a ani mučením ji nepřinutili k nějaké výrazné, nebo dokonce přínosné spolupráci. Došli k jakýmsi těžkým kovovým dveřím a otevřeli je. Místnost vypadala téměř stejně jako ostatní prostory určené k těmto účelům. Stůl a dvě židle – jedna za stolem a jedna naproti němu.
V místnosti kromě nich nikdo nebyl. Strážci dívku posadili na židli a odešli. Pak se po dlouhou dobu nic nedělo. Že by to byla nějaká nová taktika výslechu? Všichni ostatní inkvizitoři se nemohli dočkat, až budou moci začít s vyslýcháním. Hlavně s mučením.
Alanis se opět ponořila do svých myšlenek. Začala uvažovat, zda má tato šaráda vlastně nějaký smysl. Mají proti ní dost důkazů, aby ji nechali popravit, a to bez ohledu na to, že jim prakticky nic neřekla. Vědí, že patřila k Řádu, což znamená samo o sobě smrt. A vědí i o jejím druhém zločinu, mnohem závažnějším, ale taky mnohem, mnohem příjemnějším. Vlastně to byly nejkrásnější chvíle jejího života a nelitovala toho. Nikdy ani na okamžik nelitovala toho, že...
Z myšlenek ji znovu vytrhlo bouchnutí dveří. Do místnosti vešla osoba oblečená v tradičním církevním oděvu tmavě fialové barvy se zlatými znaky, které prozrazovaly jeho příslušnost k privilegované vrstvě kněží. Alanis nikdy nenapadlo, že někdo takový se bude zabývat tímto… tímto svinstvem. Myslela, že nikdo z nich na něco takového nemá žaludek.
Muž neřekl ani slovo, došel ke stolu, položil na něj šedivý kufřík, vzal židli, položil ji naproti Alanis a posadil se. Svoji oběť si pátravě prohlížel od hlavy k patě, zvláště důkladně se jí koukal do očí. To vše bez jediného slovíčka. Dívka se pomalu začínala nudit. Takhle na ní už dlouho nikdo nezíral. Byl to výraz lovce, který si prohlíží svou kořist. Ale ona nebyla jeho kořist, on nebyl ten lovec, kvůli kterému skončila v těchto katakombách. Pak se nadechl a oslovil ji. Oslovil ji jejím pravým jménem, které samozřejmě nebylo Alanis, ale bylo by pro vás i pro mě nevyslovitelné. Ostatně tato ubohá dívka se jednou bude jmenovat Alanis, tak jí říkejme tímto krásným jménem už nyní.
„Váš poslední vyšetřovatel o vás píše, že odmítáte spolupracovat.“
„To že napsal? Taková lež,“ ušklíbla se.
Nechtěla ho provokovat, ale prostě si nemohla pomoct. Nedokázala se chovat pokorně a přátelsky k lidem, kterými tak hluboce pohrdala. Možná kdyby to dokázala, tak by jí tolik neubližovali.
„Ujišťuji vás, že nejste první ani poslední se kterými si ostatní nevěděli rady a proto je poslali ke mně. Se všemi jsem si poradil a zvládnu i vás. Jestli pořád v duchu tleskáte nezlomnosti vašeho ducha a vaší vůle, tak vás to brzy přejde. Nejste v podstatě ničím výjimečná, jste pro mě pouze další namyšlená děvka...“
„Muž vašeho postavení by tohle slovo neměl používat,“ skočila mu do řeči. Každý z jejích předchozích mučitelů by jí za něco takového dal ránu pěstí do obličeje, ale tento muž přešel tuhle poznámku prakticky bez povšimnutí. To ji dost zarazilo. I když považovala celý jeho proslov pouze za kecy, které stejně nikam nevedou, pomalu začínala cítit nejistotu.
Pokračoval bez vyrušení dál: „... namyšlená děvka, které ukážu, jak se má chovat s úctou k církvi a k Bohu. Nevyhrožuji vám, pouze říkám, co se stane. A ujišťuji vás, že se to stane stejně jistě, jako že zítra vyjde slunce.“
Vstal a začal jí obcházet a pátravě si ji prohlížel ze všech stran. I když se jí ten pocit vůbec nelíbil, musela Alanis přiznat, že ji to znervózňuje. Ještě nikdy nebyla při výslechu nervózní.
„Aby se vám nezamotala hlava,“ pokusila se ho zastavit. Ale opět to nemělo absolutně žádný účinek a její protivník v tomto zvláštním duelu ji obcházel bez vyrušení dál.
„Co mi můžete říct o Purpurovém řádu?“ zeptal se aniž by ji přestal obcházet a pozorovat.
„Je to skupina lidí, která věří tomu, že to, k čemu došlo v Období Božího hněvu, byla ve skutečnosti invaze z míst vysoko nad naší oblohou.“
„V době, kdy byl náš lid hříšný a bezbožný, se Bůh rozhněval, otevřel brány pekelné a dovolil sluhům ďáblovým vystoupit na povrch a potrestat náš lid,“ citoval muž jednu z nejznámějších vět náboženských textů.
„To je váš pohled na věc,“ dostalo se mu odpovědi.
„A váš pohled?“
„Nevěřím v Boha, který by byl tak krutý, aby masakroval svůj vlastní lid.“
„Ani kdyby si to zasloužil?“
„Žádný národ si nezaslouží, aby jeho lidé byli zabíjeni po tisících,“ snažila se odpovědět co možná nejpřesvědčivěji.
„Tak proč k němu došlo?“
Přestal ji obcházet a posadil se na svoji židli.
„Protože ho na nás neseslal žádný váš Bůh. Protože k němu došlo bez ohledu na naši víru. Protože nejsme jedinými bytostmi v té nekonečné prázdnotě.“
„Jak si můžete být tak jista?“
„Jak si vy můžete být tak jist?“
Zdálo by se, že oba dva jsou nyní ve slepé uličce. Ale ve skutečnosti získal Řád záznam vysílání, k němuž došlo asi před sto lety, a který oznamoval konec války mezi jakýmisi dvěma mocnostmi. Tento záznam nikdy neviděla, a byl jedním z největších tajemství řádu. Uvědomila si, že se dostala nebezpečně blízko tomu, aby o něm promluvila.
„Vidím Boží dobrotu všude, na každém místě našeho světa. Vidím jak jsou lidé šťastni. Chodím na obřady Obdarování a cítím tak Boží přítomnost. Vidím Boží přítomnost v každém z nás, i ve vás, i když jste ji dávno odmítla. A proto jste tady. Přivedu vás zpět na Stezku věřících,“ vyřkl s výrazem slepého a současně pevného přesvědčení.
Dívka pozorovala výraz v jeho očích a podle jejich výrazu usoudila, že tenhle fanatik snad opravdu věří všemu, co říká.
„Klidně to zkuste,“ odpověděla mu stejně tvrdohlavě. „Nevěřím na vašeho Boha a nikdy na něj dobrovolně věřit nebudu. A vynucená víra je podle vašich zásad bezcenná.“
„Je pořád lepší než žádná víra.“
Posléze se oba odmlčeli. O chvilku později tento inkvizitor, udělal něco nečekaného. Došel ke stolu, z kufříku vytáhl láhev s vodou a podal ji dívce. Beze slova se napila. Byla si jistá, že v ní není jed. K něčemu takovému by se uchýlil pouze nějaký idiot bez nápadů. Věděla jistě, že muž, kterému nyní čelí, je hodně inteligentní. Když Alanis vypila celý obsah lahve, podala mu ji zpět a on ji položil na stůl. Pak se na něj posadil a hleděl na ni z dálky několika metrů.
„Řekněte mi, proč tak bezmezně věříte učení Řádu?“
„Mám svoje důvody. A především odmítám věřit v Boha, který by dovolil, nebo přímo nařídil, páchat taková zvěrstva na jeho vlastním národě. Prostě jsem hledala vysvětlení toho, co se zde kdysi dělo. Řád mi ho dal. Nic víc v tom není.“ Oba dva se trochu opakovali, ale to bylo u výslechu naprosto běžné.
„A proč vy pořád tak tvrdohlavě odmítáte něco, čemu věří všichni naši lidé. Tedy s výjimkou Řádu¨ samozřejmě.“
„To, že tomu věří většina, neznamená, že je to pravda,“ zavrčela.
„Tak proč tomu věří tolik lidí?“
„Aby se nedostali sem,“ řekla s dost ironickým tónem hlasu. V tom jí ale něco neuvěřitelně překvapilo. Skoro tomu ani nechtěla uvěřit. Muž se její poznámce usmál. Ještě nikdy neviděla vyšetřovatele s jiným než pohřebním nebo rozzuřeným výrazem ve tváři. Z tohoto muže byla zmatená stále víc. To se jí rozhodně nelíbilo.
„Teď mi odpovězte vážně,“ řekl, nyní již opět s kamenným výrazem obličeje.
„Vždyť přece víte, jak to tam venku chodí. Malým dětem vtloukají vaši víru do hlavy snad ještě dříve, než řeknou máma. Ve škole je nutí učit se nazpaměť vaše posvátné texty. Nutíte je chodit na obřady Obdarování už od tří let,“ začala skoro křičet. „Nedáváte jim právo volby. Nikdo nevěří dobrovolně, ale protože mu tato společnost nedává nevybranou. Dobrovolná víra neexistuje a víra každého člověka je proto podle vašich textů bezcenná.“ Vyslýchaná se svým způsobem rozvášnila a z úst jí najednou začaly nekontrolovatelně vycházet pocity pohrdání a nenávisti.
Muž ji najednou přerušil: „Víte co je váš největší hřích?“
Chtěla odpovědět, ale pak si to rozmyslela a zůstala zticha. Chtěla totiž vědět, co jí řekne on.
„Vaše absurdní touha po svobodě.“
Nic víc neřekl a ona si uvědomila, že má vlastně pravdu.
„Víte, já nepotřebuji vaši církev, aby myslela za mě. Mám vlastní pocity, vlastní názory…“
„Ale nemáte na ně právo,“ zařval. Tohle ji opět překvapilo. Nic takového by nikdy nečekala. Že by poprvé jeden z těchto tyranů přiznal, že jejich dokonale svobodná a harmonická společnost není tak svobodná? Vlastně si tak trochu protiřečil, vůbec to nesouhlasilo s jeho fanatickým výrazem, který měl ještě před chvílí ve tváři. Možná se ji snažil zmást. Zřejmě si nemůže být jistá ničím, co si o něm bude myslet.
„A podívejte se, kam až jste to s tou vaší svobodou dotáhla,“ dodal.
„Nelituji žádné z věcí, co jsem udělala. Kdybych se měla znova rozhodnout, jak prožiji svůj život, bylo by to stejné.“
„Tenhle názor brzy změníte.“
Sáhl do kufříku a vytáhl z něj injekci s bílým obsahem uvnitř.
Začala se potit a pocítila strach. Byla zvyklá na mučení a normálně se ho už moc nebála, ale nyní si nebyla jistá, co ji čeká.
„Říkal jsem vám, že při Obdarování pociťuji Boží přítomnost všude kolem. Divím se, že vy jste toto nikdy nezažila. Zřejmě na vás tímto Božím darem šetřili. Ujišťuji vás, že já na vás v ničem šetřit nebudu.“
Došel k ní a píchnul jí injekci do krku. Alanis byla příliš slabá na to, aby se jakkoli bránila. Pocítila pouze velmi silnou bolest po celém těle. Začala pomalu ztrácet vědomí.
„A tohle budeme opakovat, dokud Boží přítomnost opravdu nepocítíte.“
Viděla ho stále rozmazaněji, jeho slova jakoby přicházela z obrovské dálky. Pak úplně ztratila vědomí.

Poděkování patří Mvekovi za rady a návrhy. Pokračování za týden...