Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Osud Padající hvězdy, 2. díl: Perly v jejích očích

po 19. června 2006      autor: Pike      přečteno: 4159x      komentáře: 1

Fan Fiction Hvězdné datum: neznámé
Čtyři stěny, obdélníkový tvar. Oprýskaná, stará omítka, pár prken, kterým by se při velké toleranci dalo říkat lavice. Zhruba tak vypadala Alanisina cela. Lépe řečeno tak vypadala právě teď. Po několika dávkách bílé sračky, jak látku sama pro sebe nazvala, už nedokázala rozlišit, co je reálné a co iluze vytvořené jejím mozkem. Její cela měla ještě před chvílí tvar trojúhelníku a zářivě modré stěny.

O chvíli později si dost bolestivě poranila loket ve snaze utéci před neexistujícím požárem. Její nohy pak začaly spalovat plameny a ona cítila bolest, kterou by něco takového vyvolalo. Zřejmě i volala o pomoc, ale stráže ji klidně ignorovaly. Tato klamná přestava se doslova rozplynula, pouze její rána na lokti zůstala. Alanis tak usoudila, že toto zranění nejspíše bude reálné. Ostatně byla to jen další z mnoha ran na jejím těle, další centrum bolesti.
Někdy dokonce ztratila vědomí a ocitla se ve světě vytvořeném čistě její fantazií. To, co bylo normálně pouhým snem, jí nyní připadalo hmatatelnější, mnohem reálnější. V jednom ze svých snů šplhala po příkrém kopci, na kterém si hrála v době, kdy jí nemohlo být více než deset let. Vzduch, který vdechovala, voněl pylem fialové květiny, která rostla všude kolem. Tato vůně byla pro tento kraj stejně typická, jako sníh pro polární oblasti.
Alanis šplhala vzhůru, slunce jí krásně hřálo do zad, vál jemný letní vánek, všude bylo nádherné ticho. Když dosáhla vrcholu, posadila se do trávy. Zaslechla za sebou kroky. Nemusela se ohlížet, aby věděla, kdo to je. Byla to osoba, kterou milovala, její spřízněná duše, její jediná láska. To, že pro ni dříve nebo později bude znamenat smrt, ji jenom dávalo nádherný pocit upřímnosti.
Pak ucítila vlhké polibky na krku. Uzamčená v tomto okamžiku by si přála prožít celý život. Na tomto místě, ve splynutí s touto duší, nejodvážnější a zároveň nejhodnější duší na celém tomhle odporném světě.
V dalším „snu“ ležela na zahradě domu, kde se svými rodiči prožila dětství. Byla noc a ona pozorovala hvězdy a uvažovala o tom, co vlastně znamenají. Bylo to dávno před tím, než se seznámila s učením řádu, ale jakýsi její vnitřní hlas jí říkal, že možná každé z těch světel je jiný svět, vzdálený od toho našeho. Začala snít o tom, že jsou světy, kde by mohla žít beze strachu a šťastná. Kde by nemusela nic skrývat, mohla zůstat přesně taková, jaká je. Najednou cítila, že se odlepuje od země, že se začíná vznášet, jako by ji něco táhlo vzhůru.
Ve skutečnosti ji něco opravdu táhlo vzhůru. Byly to ruce strážců, kteří ji táhli zhruba stejným způsobem, jako lovci z hor táhnou uštvaná mrtvá zvířata, k dalšímu… K čemu vlastně? To nebyl výslech, už se jí nikdo na nic neptal, nikdo po ní nic nechtěl, s výjimkou usilovné snahy způsobit jí co největší bolest. Cítila se jako nějaké bezcenné zvíře, určené k zábavě svým pánům.
Znovu byla v místnosti, kde dostala svoji první dávku. Posadili ji na židli a ona opět čekala, než se objeví tento „inkvizitor“. To, že na něj musela vždy čekat, bylo zřejmě součástí nějaké stupidní hry, která se zde hraje. A ta hra je stejně ubohá jako hloupá, nesmyslná jako patetická, a přesto hraná s neuvěřitelnou precizností a vážností.
„Jak se cítíte?“ vyrušil ji z jakéhosi polospánku hlas jejího vyšetřovatele, hlavního aktéra této frašky. Jako odpověď mu zamumlala dost nesouvislou směsici sprostých nadávek a urážek.
„Vidím, že váš duch je hodně odolný. Odolný, ale nezlomný.“
„Co ode mě vlastně chcete?“ zeptala se, i když odpověď ji vlastně ani moc nezajímala.
„Chci, abyste přijala naši víru. Abyste sama dobrovolně začala věřit v jediného a všemohoucího Boha.“
„Váš Bůh mi může…“ Chtěla dokončit větu, ale zastavila ji silná rána do nosu.
„Proč tohle děláte?“ zeptal se s překvapením a současně smutným výrazem ve tváři.
Stále ji udivovalo, s jakou pružností dokáže měnit výraz ve tváři. Zřejmě by to byl výborný herec. „Proč mě nutíte, abych vám tohle dělal?“
„Protože nikdy nepřijmu porážku od někoho, jako jste vy. Můžete mě zabít, ale nikdy nevyhrajete a budete do konce života žít s tím, že jste nedokázal přesvědčit jednu holku o tom, že vaše víra není nic jiného než výmysl několika parchantů k ovládání lidí.“
„Dobře, možná na to jdeme špatně.“ Na chvíli se odmlčel. „Dávali jsme vám naši posvátnou látku ve snaze, že oživí část vašeho já, které ještě není úplně zkažené. Už žádnou nedostanete, dokud neuznáte svoji víru v Boha. A to uděláte. Budete škemrat o další obřad Obdarování. Nebo prosit o to, abychom vás zabili a vysvobodili z tohoto světa, abyste mohla požádat o odpuštění samotného Boha.“
Alanis na tohle nic neřekla. Když toho muže viděla poprvé, myslela si, že je chytřejší, prohnanější než ostatní vyšetřovatelé. Ale asi ho trochu přecenila. Nakonec se uchýlil ke stejným metodám, jako jeho kolegové. Nyní na sebe zírali, oba dva s pohrdavým a zhnuseným výrazem ve tváři, oba dva nenáviděli toho druhého a přemýšleli, jak nad ním zvítězit.
Částečně to pro ni znamenalo jakési malé, ale velmi důležité vítězství. Nepochybně si o sobě myslel, že je lepší než jeho „kolegové“, že jeho metody jsou účinnější, chytřejší. Ale nyní viděl, že s nimi nedokáže o moc více než ostatní.
Možná stojí za zmínku, že ačkoli byli v místnosti pouze oni dva, celý výjev sledovali další dva muži. Muži, kteří se odlišovali stejně, jako se den liší od noci. Vzájemně se ani neznali, ve skutečnosti jeden vůbec neměl tušení o existenci toho druhého.
První muž patřil mezi nejvyšší představitele nejvyšších Služebníků Božích. Tak se nazýval spolek kněží a dalších důležitých postav církve. Tento muž měl na starosti celý mechanismus na potírání „nevěřících“ a jejich obrácení na pravou víru.
Součástí jím řízeného bezohledného procesu bylo i tyto temné a zatuchlé podzemní bludiště. Spíše bylo jeho konečnou stanicí, bylo to místo, které mělo pouze vchod, protože ven se stejně nikdo nedostal. Ani většina lidí, kteří zde pracovali, neměli dovoleno vycházet ven. Tím bylo zajištěno, že se o existenci tohoto místa nikdo nedozví a zůstane tajemstvím.
Ale vraťme se k našim pozorovatelům. Pokud jsou rozdílní jako den a noc, tak první z nich se určitě mnohem víc podobá noci. Mají společnou svoji temnotu, která pohlcuje to, co je jinak známé pro všechny.
Sledoval její výslech již poměrně dlouho. Jen málo lidí dokázalo vzdorovat jako tahle odporná bestie, pomyslel si. V době, kdy ji mučili, se musel dokonce hodně snažit, aby v sobě zapudil pocit obdivu k ní. Nikdy na něj nikdo tak nezapůsobil a nechápal, čím v něm právě tato děvka vyvolala tyto emoce. S očima téměř přilepenýma na obrazovku, kde sledoval celou proceduru, neustále přemýšlel o této vězenkyni. Byla nepochybně něčím výjimečná, možná svou nezlomnou vůlí, tvrdohlavostí, možná svou inteligencí. Věděl, že by pro něj bylo nejlepší, kdyby ji přestal pozorovat, přestal se o ni zajímat, nebo ještě lépe, kdyby na ni úplně zapomněl. Ale jeho zvědavost byla silnější…
Druhý muž pozoroval tuto krutou proceduru z naprosto jiných důvodů, z jiného místa a také s úplně odlišnými emocemi. Technologie jeho hvězdné lodi, tedy spíše lodi, na které se nacházel, mu umožnila za pomocí světla a energie vytvořit živý a velmi přesný model celé místnosti a také všech osob v ní. Mohl tak usednout na prakticky dokonalou kopii stolu, za nímž seděl vyšetřovatel. Bylo to, jako by se stal neviditelným, a účastnil se tak Alanisina výslechu. Nebo jako by tam stál a dohodl se s oběma, že budou důsledně ignorovat jeho přítomnost.
On sám, obdobně jako první divák, sledoval Alanis již dlouho. Zájem o tuto dívku byla snad jediná věc, kterou měli společnou. Z toho, čeho byl nyní svědkem, mu běhal mráz po zádech. Současně začal plakat. Nejprve se tomu snažil zabránit, ale nakonec se rozplakal a jeho slzy začaly dopadat na podlahu stejně, jako dopadají na zem kapky vody při dešti. Mísily se v něm snad stovky pocitů. Lítost, soucit, obdiv, sympatie, touha pomoct jí, nenávist vůči jejím věznitelům, nakonec i nenávist k jemu samotnému za to, že toto nedokáže změnit. Nebo spíše nesmí.
Ale touha zastavit tuhle krutou frašku v něm rostla každým dnem, každou hodinou, snad každou sekundou, po kterou byl jejím svědkem. Pomalu si uvědomoval, že jednou s tím něco udělá, jednou tuto touhu již nebude schopen kontrolovat. A tento okamžik se nebezpečně blížil.
Po několika dalších hrozbách a slibech strážci hodili Alanis zpět na podlahu její cely. Její halucinace již odezněly a začala znovu plně vnímat realitu. Nemohla se ubránit tomu, aby nepřemýšlela o tom, co jí vyšetřovatel řekl. Ať už jí dávali cokoli, mělo to dost odporné účinky a nechápala, jak by jí mohlo ublížit, když do ní to svinstvo přestanou pumpovat.
Bohužel jí bylo souzeno brzy to pochopit.

USS Falling Star
Hvězdné datum: 152318,3
Ó nikdy neříkej, že zrádné srdce mám,
i když můj odjezd snad v tobě ten dojem budí;
spíše bych mohl, věř, odejít sobě sám
nežli své duši, jež spočívá ve tvé hrudi.“
Kapitán Georgie Pike seděl ve své pracovně s nohama položenýma na stole, zabraný do Shakespearových sonetů. Vypadal uvolněně, působil klidně, jako člověk, který má vše pod kontrolou. Jeho mysl ale ve skutečnosti klidná nebyla. Ostatně zachovat si duševní klid by za těchto okolností bylo obtížné snad i pro Vulkánce, natož pro člověka. To, co se odehrávalo na planetě, kterou po orbitální dráze pomalu obíhala jeho loď, bylo odporné. Možná ještě horší tím, že nic z toho nesměl změnit.
Bránila mu v tom Základní směrnice, stejně jako rozkazy Velení Flotily. Současně věděl, že jeho úkolem ve vesmíru není hrát si na Boha, zasahovat do společnosti, ať již se mu její poměry líbí nebo ne. Neměl právo měnit životy ostatních, i když mnozí tam dole by tu změnu jistě uvítali.
Uvědomoval si ale, že tato společnost žije v této tyranii částečně kvůli zásahu Federace. Věděl, že tento názor je velmi nepopulární, to však nic nemění na tom, že je to pravda. Cítil, že Velení se zříká odpovědnosti za to, co se tam dole děje, a to se mu vůbec nelíbilo. Ale chápal, že pro to jistě mají svoje důvody a není na něm, aby rozhodoval místo nich. I když občas po tom toužil.
Odhodil knihu na stůl, vstal a šel k oknu, aby mohl pozorovat modrozelenou planetu pod ním. Trochu mu připomínala Zemi. Při té myšlence si vybavil to, co se u něj doma teď asi děje.
Oslavy již pomalu začínaly. Celé San Francisco už muselo být zaplněné davy lidí, kteří netrpělivě čekají hlavní atrakci. Částečně cítil radost, že tomu unikl. Takové davové šílenství nepatřilo mezi věci, které ho přitahovaly. Nemohl se ale ubránit lítosti, že se nezúčastní jedné z nejvelkolepějších oslav od založení Federace.
Z myšlenek ho vyrušilo zapípání počítače. Oznamovalo zprávu nejvyšší priority z Velení Flotily. Něco takového nikdy neznamenalo dobré zprávy. Kapitán lodi USS Falling Star nabyl přesvědčení, že toto vysílání přináší hodně špatné zprávy, informuje ho o událostech, které budou mít tragické následky.
Nemýlil se.

poručík Pike
autor: Pike
vydáno: po 19. června 2006
přečteno: 4159x
komentáře: 1
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG