Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Osud Padající hvězdy, 4. díl: Naše první setkání I.

po 3. července 2006      autor: Pike      přečteno: 3768x      komentáře: 0

Fan Fiction Jeho věčně klidný a uvolněný výraz bychom na něm nyní hledali marně. Za poslední den, ač trval stejných čtyřiadvacet hodin jako všechny dny v jeho životě, zažil tolik smutku a bolesti, jako za poslední tři roky.

USS Falling Star
Hvězdné datum: 152318,5
Kapitán George Pike seděl sám za velmi slabého světla ve své kajutě. Sám za předpokladu, že poloprázdnou láhev whisky, slzy a silný pocit úzkosti nepovažujete za společnost.
Jeho věčně klidný a uvolněný výraz bychom na něm nyní hledali marně. Za poslední den, ač trval stejných čtyřiadvacet hodin jako všechny dny v jeho životě, zažil tolik smutku a bolesti, jako za poslední tři roky.
Ono asi nestačilo, že bombové výbuchy zmasakrovaly desítky tisíc lidí. Několik hodin po útocích se k nim téměř hrdě přihlásila teroristická organizace pojmenovaná po bývalé cardasijské tajné službě. Sebranka, se kterou se již Pike před třemi roky setkal, a toto shledání jej naprosto změnilo. Ilegální sdružení nesoucí název Obsidiánský řád.
Má snad vesmír svůj vlastní, velmi krutý a zvrácený smysl pro humor? Smějí se nyní hvězdy, pošklebuje se ta nekonečná a odporná temnota?
Asi bych neměl tolik pít, pomyslel si. Kdyby mě teď viděla posádka...
Z této myšlenky ho vyrušil zvonek. Smysl pro humor, opakoval si. Určitě nějaký musí mít...
Zazvonění se opakovalo dvakrát. Kapitán na ně nereagoval a tajně doufal, že dotyčná osoba odkráčí kudy přišla. Po dalších pěti zazvoněních mu bylo jasné, že to tak snadné nebude. Vstal a zamířil ke dveřím. Alkohol mu sice způsoboval lehké závratě, ale vzdálenost deseti metrů, která ho dělila ode dveří, překonal poměrně snadno.
Na obrazovce vedle dveří uviděl, kdo se k němu tak usilovně dobývá. Vlastně ani nikoho jiného nečekal. Byla to Laďka, modrooká blondýna, lodní šéflékařka a dívka, kterou považoval za svoji nejlepší přítelkyni.
Stiskl jedno tlačítko na malém panelu a dveře se s tichým zasyčením otevřely. Pike a Laďka si vyměnili pohledy. Oba se znali tak dobře, že podle výrazu tváře dokázali říci, co si ten druhý myslí. Kapitánův pohled znamenal „co tady chceš?“, blonďatá doktorka říkala cosi jako „ty teda vypadáš“.
Oba nepromluvili ani slovo. George zůstal stát ve dveřích, a tím Laďce naznačoval, že nemá v plánu pozvat ji dál. Ta ho ale odstrčila a vešla do kajuty. Za normálních okolností by se dívka přes muže dovnitř neprobojovala, ale Pike nyní mohl být rád, že se vůbec udržel na nohou.
„Máš vysoký účty za svícení?“ reagovala Laďka na tmu v kajutě. Pak rozsvítila světla a kapitán se několik sekund vzpamatovával z oslnění.
„Co po mně chceš?“ zavrčel.
Laďka se mu znovu podívala do očí. Kdysi v nich vídala soucit, přátelství, lásku. Nyní spatřila jen beznaděj a lhostejnost. Nedokázala pochopit, jak se mohl tak změnit. Jako by všechno vzdal.
Už to nebyl člověk, kterého znala. Její nejlepší kamarád se změnil, vypadal teď jako by mu už na ničem nezáleželo. Skoro jako by chtěl umřít.
Dnes již viděla spoustu zoufalých a bezradných lidí, ale každý z nich měl v sobě alespoň špetku naděje. I když ztratili někoho moc blízkého, pomalu si uvědomovali, že lidi, které milovali, již nikdy víc neuvidí, pořád věřili... Ale čemu vlastně věřili? Na tom teď snad ani nezáleželo. Ale George nyní vypadal, jako by ztratil všechno, co pro něj něco znamenalo.
„Už jsem byla u všech členů posádky. Ale ten nejtěžší případ mám teď před sebou,“ prohlásila a přitom stále hleděla na George. On došel zpět ke křeslu a posadil se. Laďka si sedla na křeslo vedle něj.
„Co to s tebou je? Už jsme spolu zažili těžké časy, ale nikdy jsi nebyl tak... tak zoufalý,“ promluvila směrem k Pikovi.
Odpovědi se nedočkala. Uvědomila si, že takhle se nikam nedostane. Pak pohlédla na poloprázdnou láhev whisky na stole, vzala ji, kdesi v kajutě našla druhou skleničku a do obou nalila. Tím zřejmě získala kapitánovu pozornost.
„Co to děláš?“ zeptal se mrzutě.
„Víš, jeden doktor měl kdysi problém se svým pacientem. A tak mu nalil Martini a doufal, že jako svému barmanovi mu řekne víc, než by prozradil svému doktorovi. Pokud se nepletu, jeho pacient byl taky Pike.“
Skleničky při vzájemném dotyku lehce cinkly a obsah zmizel v ústech jejich držitelů. Laďku síla toho nápoje překvapila, což se projevilo lehkým zašklebením.
„Je pravá,“ lehce se usmál kapitán. Laďka viděla, že již dosáhla nějakého úspěchu. „Našel jsem jednoho obchodníka, který vyrábí whisky stejně jako v dobách Divokého západu. Dáme si ještě panáka, barmane?“
Laďka opět nalila alkohol do skleniček a oba jej vypili.
„To všichni Pikové dohání své doktory k chlastu?“ znovu se ušklíbla.
„Je to naše rodinná tradice,“ odpověděl jí mnohem příjemnějším tónem než na začátku.
Laďka ho znala příliš dobře a věděla jak na něj. Sama sobě slíbila, že neodejde, dokud nezjistí, co ho trápí. Měla ho příliš ráda, než aby sledovala, jak sám sebe takhle ničí.
„Někdy si říkám, kde by byl vesmír bez Piků,“ rýpla si během dalšího nalévání lihoviny.
„V prdeli,“ prohlásil Pike suše. Pak se oba zasmáli a připili si na slavnou rodinu Piků a o něco méně slavnou rodinu Vochových.
„Pamatuješ si na to léto, kdy jsme se poprvé potkali?“ začala nevinně.
„Ano, moje a Icariho legendární výprava do Čech,“ zavzpomínal. „Třeba tvoje zelená míle byla nezapomenutelná.“
„Z celých dvou měsíců si vzpomeneš právě na tohle? Nikdy v životě mi nebylo tak špatně.“
„Byla to legrace,“ řekl nevinně. „Na co nejradši vzpomínáš ty?“
„Ty víš na co,“ připomněla událost, na kterou si oba dva dobře pamatovali, ale ani jeden o ní nechtěl mluvit.
„A pak to vaše pivo z pravého chmelu. To bylo vynikající,“ odváděl kapitán řeč jinam.
„Pořád mám doma nějaké zásoby,“ usmála se. „Hodně jste se od té doby změnili. Ty i Icari.“
„Jo, to určitě. Taky jsme za tu dobu hodně prožili.“
„Tak mi něco vyprávěj,“ poprosila. Mnohokrát jí vyprávěl různé příběhy ze svého života jako kadeta i důstojníka na lodi a ona jeho vyprávění zbožňovala.
„Který příběh chceš slyšet?“
„Pověz mi, za co tě povýšili na kapitána,“ uvažovala, jestli na to přece jenom nejde moc rychle.
Viděla, že Georgovi se tyto události téměř instinktivně vybavily, protože najednou zmlkl a na jeho očích znovu spatřila náznaky slz.
„Proč mi to děláš?“
„Dělám co?“
„Připomínáš mi to, co se tenkrát stalo. Víš dobře, že o tom nechci mluvit. A dneska už určitě ne,“ bránil se.
„Přestaň konečně lhát sám sobě. Víš moc dobře, že o tom chceš mluvit. Nosíš to v sobě už tři roky, tři roky tě to pomalu ničí a zabíjí a jednou tě to zabije úplně,“ naléhala na něj. „Chci ti pomoct. Pořád jsi můj nejlepší přítel.“
Kapitán se na chvíli zamyslel a uvažoval, zda má začít vyprávět. Vyrušilo ho zapípání komunikátoru a hlas jeho prvního důstojníka, Icariho, kterého Laďka v duchu proklela.
„Kapitáne, máme rozkaz od Velení zamířit k Zemi,“ oznámil.
„Udali důvod?“ zajímal se jeho nadřízený.
„Nikoli, pane. Nevypadá to, že by stahovali jiné lodě zpět z hlubokého vesmíru.“
„Zvláštní,“ obelhávali se navzájem. Oba dva přesně věděli, co od nich Flotila chce. Ani jednomu z nich se to nelíbilo.
„Dobře, vezměte nás transwarpem zpět k Zemi,“ rozkázal kapitán.
„Rozkaz, pane,“ odpověděl Icari a spojení se poté přerušilo.
„Co od nás chtějí?“ uvědomila si Laďka, že jí tento rozkaz vlastně nahrál do karet.
„Fajn, chceš to slyšet, tak ti to řeknu, ty moje barmanko. Vzpomínáš si na humanitární misi USS Rising Star před třemi lety do cardassijského systému Adrak? Stalo se to v době, kdy tam vypuklo povstání.“
„Něco si pamatuji. Flotila chtěla zajistit lékařskou pomoc pro obě strany,“ pátrala v paměti. Pak si něco uvědomila: „Tys tehdy sloužil na Rising Star.“
„Jo. Byla to první loď své třídy. Byla úžasná, všichni jsme se do ní tenkrát tak trochu zamilovali.
Tehdy mi kapitán svěřil velení asi čtyřicetičlenného týmu, který chránil nemocnici v jedné z okrajových částí hlavního města. Několik lékařů tam ošetřovalo zraněné vojáky cardassijské armády,“ začal vyprávět.
„Bylo tam nepředstavitelné vedro, planeta mi připomínala poušť, kterou čistě náhodou někdo obydlel. Pořád jsme se potili, stáli na stráži s lahvemi vody a byli vděční za každé místo ve stínu.
Strávili jsme tam několik dní. Po ulicích se neustále hemžili Cardassiané, ale vypadalo to, že všude je klid a že boje už ustaly. Až jednou v poledne, kdy bylo opět nesnesitelné vedro, jsme zaslechli něco, co připomínalo střelbu.
Nikdo nevěděl co se děje. A najednou jeden výboj projel hrudí jednoho z mých lidi. Na místě se bezvládně skácel na zem a země pod ním se zbarvila rudě. Všichni jsme se kryli. Nikdo netušil, odkud střela přišla. Pro některé, včetně mě, to byla první situace, kdy bojovali o svůj život.
Pak se chvíli nic nedělo. S dalekohledem své pušky jsem zkoumal okolí, až jsem zahlédl jednoho Cardassiana s puškou v ruce, jak stojí v okně jednoho z domů. Zamířil jsem mu na hlavu a stiskl spoušť.
Celé to byl jen nějaký instinkt. Až o několik málo sekund později jsem si uvědomil, co se vlastně právě stalo.
Nikdy předtím jsem nikomu nevzal život. Jak tenká je vlastně hranice mezi životem a smrtí. Stisknutí spouště, které trvá pár milisekund.“
„Udělal jsi správnou věc,“ ujišťovala ho Laďka.
„Jasně, že to vím,“ odsekl naštvaným tónem, avšak téměř okamžitě se znovu uklidnil. „Ale tys nikdy nikoho nezabila. Nevíš, jaký je to pocit, když něco uděláš a vidíš, jak někdo jiný kvůli tomu umírá. Alespoň napoprvé je to dost těžké. Někdo říká, že si na to lze zvyknout. Já tomu nevěřím.“
„Co se dělo dál?“
„Asi po půl minutě po nás začali střílet snad ze všech stran. Kryli jsme se, přesto to zabilo další z nás. Zkoušeli jsme se bránit, ale déšť střel byl neuvěřitelně hustý. Muselo po nás střílet alespoň padesát mužů. Navíc nám rušili komunikaci a tím nás odkázali pouze na sebe.
Stáhli jsme se do budovy nemocnice a doufali, že se nám ji podaří ubránit. Zkusili jsme opětovat palbu a zabili asi pět z nich. Ale jich jako by neustále přibývalo. Úplně nás obklíčili.
Byli jsme na tom špatně, a tak jsem rozkázal použít granáty a těžké zbraně. Věděl jsem, že tím můžu ohrozit civilisty, ale neměli jsme jinou možnost.
Ozvalo se několik explozí, ve vzduchu se rozvířilo obrovské množství prachu. Pak něco explodovalo přímo v nemocnici. Ty... ty bastardi po nás taky začali házet granáty. Hned to zabilo mých pět lidí, další dva byli dost těžce zraněni.
Všichni koukali vyděšeně. Bylo nám jasné, že nemáme šanci. A co dělala Rising Star? Tam nahoře přece museli zaznamenat střelbu, tak proč nás netransportovali pryč? Proč nám neposlali posily? Nebo snad někdo zaútočil i na loď? Jak by ale takovej spolek grázlů mohl napadnout hvězdnou loď Flotily.
Po chvíli jsme se vzpamatovali a zkusili znovu střílet. Musím přiznat, že se mi třásly ruce. Nechtěl jsem umřít takhle... Nikdo z nás tam tenkrát nechtěl takhle umřít. V cizí občanský válce, v cizí zemi.
Střelba pak ustala, a my zaslechli volání některého z útočníků. Vyzýval nás k tomu, abychom se vzdali. Nevím, něco se ve mně tenkrát asi zlomilo, prostě... já jsem to udělal. Nařídil jsem svým mužům, aby odhodili zbraně. Byla to chyba, obrovská chyba. Měli jsme tam tenkrát umřít. Byla to chyba...“
Odmlčel se. Jako by už neměl sílu dál vzpomínat...

USS Crazy Horse, sektor 001
Petra pomalu otevřela oči. Ležela zřejmě na nemocničním lůžku, ale neměla tušení, jak se tam dostala.
Posadila se a rozhlédla okolo sebe. Na židli vlevo od její postele seděl muž. Jeho tvář si nepamatovala. On si nevšiml, že se Petra probrala. Zřejmě usnul.
Teprve nyní s hrůzou pohlédla na deku, která se podivně vlnila v místech, kde měla levou nohu. Podívala se na nohu pod dekou a s hrůzou spatřila, jak část její nohy pod kolenem prostě... prostě chybí.
Vyděšeně zapištěla, čímž probudila muže na židli. Ten se díky jakémusi zvláštnímu instinktu postavil, a pak pohlédl před sebe. Pochopil, proč má dívka tak vyděšený výraz ve tváři, a snažil se ji utěšit: „Nebojte se, všechno bude v pořádku. Zase vás dají dohromady.“
Její prvotní reakce pomalu vymizela. Uvědomila si, co již dokáže moderní medicína. K jejímu lůžku se začal blížit i jeden z lékařů.
„Vidím, že jste se probrala,“ řekl starostlivě. „Nebojte se, dáme Vás zase do pořádku. Můžu Vám něco donést, třeba sklenici vody?“
„Ano, to byste byl hodný. Děkuji,“ odpověděla. Vždycky měla z doktorů strach, většinou zbytečný, ale tento muž na ni udělal velmi příjemný dojem. Škoda, že všichni doktoři nejsou takoví.
„Mimochodem, tento mladík vám zachránil život,“ ukázal ke druhému muži.
„Doktor přehání, život vám zachránil on,“ bránil se.
Podal Petře ruku: „Jmenuji se Jeffrey.“
Doktor mezitím odkráčel a nechal je samotné, aby se mohli navzájem představit. Možná i nechtěl být u toho, až se dívka začne, ptát, co se stalo. Nikdy neuměl pacientům říkat špatné zprávy a nikdy se to asi ani nenaučí.
„Já jsem Petra,“ stiskla Jeffreyho ruku. „Moc vám děkuji.“
„To nestojí za řeč,“ zachoval se Jeffrey skromně. Kdyby ho teď viděl někdo z jeho známých, zřejmě by řekli, že tato skromnost mu sedí asi jako Ferengovi štědrost.
„Řekněte mi, co se stalo. Pamatuji si jen nějaký hluk. Cosi jako výbuch, něco mě pak srazilo na zem. Pak už si vzpomínám jen na strašnou bolest.“
Ač nerad, začal Jeffrey vyprávět a sledoval, jak se v dívčině tváři objevují slzy.

USS Falling Star
Láhev na stolku byla již pomalu prázdná. A to měli oba stále před sebou tu těžší část svého příběhu.
„Snažil ses zachránit životy svým lidem. Kdybyste tam všichni zemřeli, ničemu by to nepomohlo,“ snažila se ho Laďka utěšit.
„Víš, jak se jednou vzdáš, ať již je to za jakýchkoli podmínek... je to stejný jako bys prošla dveřmi a nedokázala je za sebou zavřít. Jakmile jednou připustíš, že někdo je lepší, silnější než ty, to rozhodnutí s tebou zůstane celý život. Tu porážku budeš s sebou tahat pořád, stejně jako bys měla k noze přivázanou ocelovou kouli.“
„Nemůžeš přece očekávat, že budeš pořád jenom vyhrávat. Musíš se naučit přijmout porážku a čelit prohře stejně jako vítězství,“ namítala blondýnka.
„Je rozdíl mezi prohrou v čestném boji a odhození zbraní před teroristy.“
„Co se dělo dál?“ vyzvídala Laďka.
„Rozkázal jsem svým mužům, aby odhodili zbraně,“ pokračoval ve vyprávění. „Někteří sice protestovali, ale nakonec mě poslechli. Poté jsme zakřičeli, že se vzdáváme. Do nemocnice okamžitě vběhlo asi třicet Cardassianů, kteří zbraněmi mířili snad na všechno, co se hýbalo. Všechny nás poslali ven, vojáky cardassianské armády nechali uvnitř. Kdysi to určitě byli přátelé, žili spolu v míru. Nyní se k smrti nenáviděli.
Stáli jsme venku a najednou... uslyšeli jsme nejprve řev a pak výstřely. Všechny je postříleli. Úplně všechny.
A víš co je na tom nejhorší? Všichni jsme si později přáli, aby nás postříleli taky...“

poručík Pike
autor: Pike
vydáno: po 3. července 2006
přečteno: 3768x
komentáře: 0
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG