Nesnášela pohřby. Vždy, když viděla rakev, uvědomovala si, že se loučí s člověkem, kterého již nikdy neuvidí.
Nenáviděla loučení. Vždycky ji moc bolelo dávat sbohem člověku, kterého už nikdy neuvidí. Pohřby byly svým způsobem taky formou loučení.
Přátele, které pohřbívali, už nikdy neuvidí. Nikdy se neomluví za to, jak jim ublížila, už jim neřekne o tom, jak moc jí na něm záleželo, už nikdy mu neřekne to, co mu neměla odvahu říct.

Loď se nekontrolovatelně plavila po moři. Stala se jakousi hračkou, se kterou si oceán krátí svoje chvíle. Byla mu vydána na milost v takové bouři, která právě zuřila, bylo jen otázkou času, kdy ji obrovské vlny slané vody přemůžou a ona tak skončí na dně tohoto bezbřehého oceánu.
Na palubu lodi náhle vyběhl muž. Okamžitě se musel chytit jednoho z lan, aby ho vítr nestáhl z paluby do moře. Rozhlédl se. Kousek od sebe spatřil postavu – vypadalo to, že svůj boj s neuvěřitelně silným větrem prohrává.
Téměř přelétla zábradlí a spadla do nekonečných vod oceánu. Muž vyběhl k zábradlí a viděl postavu ženy bojující o život v neuvěřitelně studené slané vodě. Pokud skočí za ní, bude to pro něj znamenat rozsudek smrti. A má cenu zemřít... takhle?
Pevně se chytil okraje paluby, držel se a sledoval marný boj ženy proti oceánu. Její postava po chvíli zmizela úplně.
Zůstal na lodi sám. Hleděl přes palubu a čekal na nějaký zázrak, který ho zachrání.
Najednou si uvědomil, že vítr slábne, moře se uklidňuje, na tváři ho začaly nesměle hřát paprsky slunce.
Ucítil náraz do zad, který ho srazil na kolena. Ohlédl se a spatřil, jak se na palubě hemží spousta mužů, oblečených do otrhaných námořnických úborů. Jeden z nich do něj zřejmě narazil.
„Moc se omlouvám, kapitáne,“ pomáhal svému veliteli vstát.
Muž si najednou uvědomil, že má na sobě stejnou uniformu, kterou nosili kapitáni plachetnic v 18. století. Vzhlédl na přibližně třicetiletého svalnatého muže. Koutkem oka zahlédl něco, co ho překvapilo. Byly to plachty lodi. Byly rudé. Plachty všech lodí, které kdy viděl, byly vždy bílé, žádná z nich neměla takovou tmavě rudou barvu.
„To... to je v pořádku,“ vstal a instinktivně si oprášil uniformu.
Obrátil se směrem k úžasně klidné vodě a snažil se nalézt utopenou dívku.
„Hledáte něco, kapitáne?“ zeptal se námořník.
„Ano. Viděl jsem topící se dívku,“ odpověděl váhavě.
„Žádnou dívku nevidím, pane,“ zkoumal námořník pozorně každý kousek oceánu.
„Je prostě pryč,“ vyděsil kapitána ženský hlas.
S hrůzou se obrátil a spatřil... spatřil holku, kterou tak zoufale hledal.
„Ty nejsi....“
„... mrtvá? Jsem mrtvá. A ty taky. Jsi mrtvej od doby, kdy jsi ztratil smysl svýho života. Probouzíš se každý ráno, chodíš sem a tam. Proč to děláš, když v tom nevidíš žádnej smysl? Máš ještě důvod žít?“
Chytila kapitána za kabát jeho uniformy a začala s ním třást.
„Máš ještě důvod žít? Cítíš, že něco v tvým životě dává smysl? Záleží ti vůbec na něčem? Máš ještě důvod žít?! Georgi! Georgi!“
Kapitán Pike rozevřel oči a spatřil Laďku, jak s ním třese.
„Konečně jsi vzhůru. Už jsem myslela, že tě neprobudím,“ pustila ho. Najednou ucítil ostrou bolest hlavy a začal vzpomínat, co se vlastně včera stalo.
„Vypadá to, že máme další problém,“ řekla mu doktorka. „Icari nám vzal na palubu hosta. Unesl jednu Femelanku.“
„Cože?!“ vykřikl kapitán. Tahle slova měla asi stejný účinek jako ledová sprcha. „To snad dočista zmagořil?“
„Sám si viděl, co se tam dělo.“
„Nemůžeme přece napravovat každou křivdu ve vesmíru. Nebyli jsme na křížové výpravě. Měli jsme tu planetu zkoumat, ne odtamtud unášet lidi.“
Těmto svým slovům sám nevěřil. Vnitřně cítil, že Icari udělal správnou věc. Přísahal, že bude dodržovat Základní směrnici. Ale až nedávno si uvědomil, jaká je vlastně cena té přísahy...
„Co s ním teď uděláš?“ snažila se Laďka vyhnout hádce.
„Odvolám ho ze služby. Půjde před soud a nejspíš stráví pár let v nápravné kolonii. Nemůžu s tím nic dělat,“ dodal omluvně.
„A ta dívka?“
„Nemůžeme se už vracet. Zvládneš ji držet pod sedativy?“
„Nejdéle další dvě hodiny. Nevím, jaké účinky může mít na její organismus.“
No výborně, pomyslel si Pike. To jsme to zas někam dopracovali.

Francie

Petra stála na hřbitově jedné malé francouzské vesničky ve společnosti asi padesáti lidí. Znala pouze jednoho z nich, Jeffreyho. Všichni byli oblečeni v černých šatech, někteří z nich plakali.
Nesnášela pohřby. Vždy, když viděla rakev, uvědomovala si, že se loučí s člověkem, kterého již nikdy neuvidí.
Nenáviděla loučení. Vždycky ji moc bolelo dávat sbohem člověku, kterého už nikdy neuvidí. Pohřby byly svým způsobem taky formou loučení.
Přátele, které pohřbívali, už nikdy neuvidí. Nikdy se neomluví za to, jak jim ublížila, už jim neřekne o tom, jak moc jí na něm záleželo, už nikdy mu neřekne to, co mu neměla odvahu říct.
Dnešek byl ale jiný. Ani jednoho z šesti lidí, se kterými se ostatní loučili, neznala. Chvílemi si říkala, že tady vlastně nemá co dělat. Ale pak si vzpomněla, jak ji Jeffrey prosil, aby sem šla s ním. Chtěla mu pomoct. Pořád cítila obrovskou vděčnost za to, co všechno pro ni udělal.
A možná už to nebyla jenom vděčnost. Možná k němu začala cítit něco víc...
On se na ni za celou dobu obřadu ani nepodíval. Litoval snad toho, k čemu mezi nimi došlo?
Šest rakví, tedy Jeffreyho přítelkyně Maeriel, jejích dvou sester, bratra a rodičů bylo pomalu položeno do země. Něco takového Petra v životě neviděla. Přísně katolická rodina trvala na křesťanském pohřbu, přesně podle starodávných církevních tradic. Jejich víra byla stejně pevná jako Jeffreyho ateizmus.
Po několika čteních z Bible stiskla Petra ruku většině pozůstalých s přáním upřímné soustrasti. Když viděla tolik smutku a bolesti kolem sebe, šel jí mráz po zádech a začala vzlykat.
Pláču na cizím pohřbu pro lidi, které jsem v životě neznala. Není to absurdní?
Stiskla ruku Jeffreymu. Jeho tvář byla stejně bezcitná a kamenná, jako v době, kdy ho viděla poprvé. Proč vlastně pořád skrývá všechny svoje emoce? Na co si to hraje?

USS Falling Star

Na Pika nyní čekal jeden z mnoha úkolů, které nesnášel. Musel seřvat jednoho svého podřízeného za něco, s čím vnitřně souhlasil a co považoval za správné.
Když vstoupil do svojí pracovny, Icari už tam stál v pozoru a přesně věděl, co ho čeká. George došel za svůj stůl a podíval se na něj. Měl v tváři jakýsi omluvný, ale současně trochu hrdý výraz, a trpělivě vyčkával, co s ním bude.
Oba dva se znali již od Akademie. Již dlouhá léta byli nejlepšími přáteli, i když měli jen málo společných vlastností. Icari byl Trill, byl sebevědomý a velmi horkokrevný. Do spousty věcí se vrhal po hlavě a jejich následky si uvědomoval až potom. Nepatřil mezi lidi, kteří sedí s rukama v klíně, zatímco se kolem nich něco děje.
Byla možná chyba svěřit mu sledování Femely. Sám Flotile doporučoval, aby pro ten úkol našli někoho jiného, ale oni považovali Icariho živé vzpomínky na několik předchozích generací za ideální předpoklady.
Dalo se čekat, že situace na Femele ho donutí něco dělat.
„Řekni mi jednu věc,“ začal kázání. „Co sis vlastně myslel, že děláš?!“
„Chtěl jsem jí zachránit život. Včera umřely tisíce lidí a já s tím nemohl nic udělat. Ale tu dívku jsem mohl zachránit. Tak jsem to udělal.“
Proč mu nemůžu říct, že udělal správnou věc. Proč musíme dodržovat pitomou Základní směrnici, i když kvůli tomu budou umírat lidi. Proč lidem nemůžu upřímně říkat, co si myslím? Protože jsem kapitán.
Rozhodl se, že nemá cenu vést nějakou pokryteckou diskusi. Icari stejně věděl, že George s ním vnitřně souhlasí. Znali se už několik let a vzájemně věděli, co si ten druhý nejspíše myslí. Jako kapitán si ale nemohl dovolit říci svoje názory nahlas.
„Nadporučíku Icari Daxi, až do vyšetření máte zákaz vycházet z kajuty a jste zbaven služby,“ pronesl formálně. „Chcete něco dodat?“
„Až se ta dívka probere, chtěl bych být s ní. To já jí vytrhl z jejího světa do našeho. A měl bych jí pomoct se v něm naučit žít. Máš moje slovo, že se o tom nikdo nedozví.“
Pike kývl hlavou na znamení souhlasu.
„Ještě jedna věc,“ zastavil Icariho na odchodu. „Jak si dokázal provést nepovolený transport? Flotila tvrdí, že jejich zabezpečení se prostě nedá obejít.“
„Za jedenáct životů zjistíš, že není věc, která by se nedala udělat,“ šibalsky se usmál Icari.

Ošetřovna

„Jak je na tom?“ zeptal se kapitán při pohledu na spící ženu.
I když jako spící žena určitě nevypadala, protože její tmavě fialové oči byly otevřené. Měla velmi zvláštní znaménka na tváři a na prstech. Měly dokonale stejnou barvu jako její oči.
Její vlasy byly vlnité, ale ve světle se v nich cosi třpytilo. Asi jako kapičky rosy v trávě. Měřila skoro dva metry. Svým způsobem byla krásná.
„Náš PZH odvedl výbornou práci. Je v pořádku, zacelil jí všechny rány a zbavil ji závislosti na ketracelu. Je naprosto zdravá.“
„To víš, přeprogramoval jsem ho dobře,“ pochválil se Icari.
„Je ti doufám jasné, že jestli se někdo dozví o tom, že jsem tě pustil z basy, půjdeme kytky sázet spolu,“ odvětil Pike.
„Mám pár informací o jejím druhu,“ přerušila je Laďka. „Mají neuvěřitelně zajímavý mozek, mnohem složitější, než jaký jsem v životě viděla. Zbytek jsou spíše klasické rozdíly. Jednokomorové srdce, jedna plíce, žaludek a játra jsou spojené do jednoho orgánu. Nemá téměř žádný nadbytečný orgán, ale všechny jsou mnohem odolnější než ty naše. Pohlavní orgány jsou stejné jako u většiny humanoidů.“
„Zkus ji probudit,“ řekl Pike.
Laďka jí přiložila ke krku hyposprej. Ten lehce zasyčel. Alanis mrkla a vytřeštila oči. Nechápala, kde je. Přímo do očí jí svítilo bílé světlo. Posadila se.
S hrůzou v obličeji hleděla na tři osoby okolo jejího lůžka. Nikdy nikoho takového neviděla. Byla naprosto zmatená.
„Kde... kde to jsem? Jsem mrtvá?“ koktala.
„Ne, jste naprosto živá. Ale opustila jste svoji planetu. Jste v místech daleko za oblohou vaší planety,“ oslovil ji Icari.
Nevypadalo to, že by něco pochopila.
„Nebojte se, není to žádný trik vyšetřovatelů. Těm jste navždycky unikla. Jste v naprosto jiném světě, svobodném světě,“ nevzdával se.
Alanis si začala dávat vše dohromady. Vzpomněla si na zvěsti o oněch dvou říších mezi hvězdami. Zavzpomínala i na své sny o svobodných světech na obloze. Možná se její sen právě stal skutečností.
„Máme zařízení, kterým jsme Vás přenesli z povrchu Vaší planety, kterou nazýváme Femela, k nám. Jsme na lodi, která prolétává mezi hvězdami.“
„Možná na to jdeš moc rychle,“ namítla Laďka. „Vezmi ji na vyhlídkovou palubu, ať vidí na hvězdy. Já už pro ni víc udělat nemůžu.“
Icari zkusil vzít Alanis opatrně za ruku. Nejprve ucukla, ale poté k němu ucítila jakousi důvěru. Stiskla jeho ruku, vstala z lůžka a bez dalších slov oba odkráčeli.
„A máme na lodi další páreček,“ zabručel Pike a chystal se k odchodu.
„Řekni mi, co se ti dnes zdálo?“ zastavila ho Laďka.
„Proč se ptáš? Nestačila ti včerejší zpověď?“
„Ještě nikdy jsem tě neviděla tak vyděšeného,“ zatvářila se starostlivě.
„Každý z nás má občas noční můru.“
„Zdá se ti o tom... o čem jsi mi vyprávěl včera?“
„Kéž by to tak bylo,“ řekl a odešel.

***

Falling Star se stále řítila vesmírem. I přes její obrovskou rychlost ji od Země dělily téměř dva dny cesty.
Alanis hleděla z okna na nekonečnou temnotu, prosycenou obrovským množstvím zlatavých teček.
„U každé z nich je nějaký svět?“ položila Icarimu už asi padesátou otázku od doby, kdy ji přivedl do pozorovatelny.
„Ne, zdaleka ne. Přesto jsou tam venku tisíce obydlených planet,“ odpověděl trpělivě.
„Kolik z nich jsi už navštívil?“
„Asi devadesát. Za jedenáct životů se toho dá hodně stihnout,“ usmál se.
„Pořád to nechápu. Máš v sobě něco, co uchovává všechny vzpomínky na tvoje předky?“
„Říkáme tomu symbiont. A vlastně to nejsou mí předci, ale...“
„Vyprávěj mi o nich,“ přerušila ho. „O všech planetách, co jsi navštívil.“

San Francisco

Jeffrey seděl u stolu v kavárně Oriens asi pět minut. Celá ta smuteční ceremonie skončila asi už před hodinou.
Jeffreymu se ulevilo. Někde hluboce ve svém nitru truchlil pro Maeriel, ale chápal, že nemůže žít v minulosti a smutek už mu ji nikdy nevrátí.
Do kavárny přišel raději dříve, nechtěl, aby došlo k podobnému konfliktu jako minule. Hnědovlasá agentka vešla do dveří snad na sekundu přesně. Prošla kolem stolků a posadila se k Jeffreymu.
„Vypadá to, že Sekce 31 pro vás má úkol,“ pronesla namísto pozdravu.