Admirál si lehce odkašlal a začal s přednáškou: „Pánové, mise, která vás nyní čeká, bude jednou z nejdůležitějších za poslední desetiletí. Bude to zásah proti teroristické skupině, která sama sebe nazývá Obsidiánský řád a je zodpovědná za desítky tisíc zmařených životů.“Pak udělal něco zvláštního. Vypnul záznamové zařízení. Že by nechtěl, aby existoval důkaz o tom, co teď řekne?

Velitelství Flotily, San Francisco
Asi třicet šeptajících hlasů v instruktážní místnosti umlčel příchod admirála Sergeje Gidzenka, jednoho z nejvyšších velitelů Flotily. Postavil se za pult, který byl určený pro velitele briefingu. Tím upoutal pozornosti všech kapitánů, sedících na židlích naproti němu.
George se s ním setkal již podruhé. On byl ten důstojník, který mu nabídl velení Falling Star výměnou za jeho diskrétnost ohledně událostí na Adrak Prime. Ano, přesně tak to tehdy nazval. Diskrétnost.
A on teď bude velet naší trestné výpravě proti Obsidiánskému řádu. George nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Ovšem v současném rozpoložení mysli nebyl schopen ani jednoho.
Admirál si lehce odkašlal a začal s přednáškou: „Pánové, mise, která vás nyní čeká, bude jednou z nejdůležitějších za poslední desetiletí. Bude to zásah proti teroristické skupině, která sama sebe nazývá Obsidiánský řád a je zodpovědná za desítky tisíc zmařených životů.“
Pak udělal něco zvláštního. Vypnul záznamové zařízení. Že by nechtěl, aby existoval důkaz o tom, co teď řekne?
„Váš úkol bude jednoduchý,“ pokračoval. „Zlikvidovat celou tuhle sebranku do posledního muže, poslední ženy. Pokud budete mít příležitost, vezměte zajatce, ale rozhodně to není nutné. Pošlu vás na místo, kde se nachází jejich hlavní základna a vy ji proměníte na prach! Rozumíme si?“
Většina přítomných kývla hlavou nebo zabručením dala najevo svůj souhlas. Admirál zařízení opět zapnul a začal s rutinní instruktáží. Velení Řádu se ukrývalo v jakési mlhovině hluboko v Cardassijské republice. Celá eskadra osmadvaceti lodí ji měla obklíčit a podle velmi přesných instrukcí zlikvidovat. Záznamy rozvědky o zařízení byly velmi přesné a George pochyboval, že byly získány za posledních pět dní...
Jeden masakr oplácet druhým. Oko za oko, zub za zub. Je to věc, kterou jsem chtěl?

***

Petra netrpělivě přešlapovala před Jeffreyho bytem. Měl se už vrátit před půl hodinou...
Konečně ho zahlédla na chodbě. Opět měl na sobě jeho studený a arogantní výraz. Ten, který na něm tak nesnášela. Pořád si nebyla jistá tím, proč se tak přetvařuje. Možná věří, že když dá ostatním najevo svoje city, stane se nějak zranitelným…
„Ahoj,“ pozdravila ho.
„Ahoj,“ odpověděl nezaujatě.
Otevřel dveře bytu a oba vešli dovnitř.
„Musím si s tebou promluvit,“ řekl odměřeně. Petře bylo jasné, že to neznamená nic dobrého.
„Dostal jsem práci. Nemůžu ti říct jakou, od koho ani na jak dlouho. Ale dnes večer odlétám,“ oznámil naprosto suše a bezcitně.
Petra nevěděla, co má říct. Co slyšela, jí skoro vyrazilo dech...
„A... a co já? Co náš vztah?“ dostala ze sebe po chvíli mlčení.
„Náš vztah? Mezi námi nikdy nic nebylo. A ani nebude. Nemá cenu si nic nalhávat.“
Dívka vůbec nechápala, co se to s ním stalo. Možná to ani nechtěla chápat. Ještě před pár dny jí téměř plakal na rameni, vyspali se spolu… a teď…
„Chceš říct, že pro tebe nic neznamenám?“ zakňučela se slzami na krajíčku.
„Nebuď naivní. Bylo to hezké, ale prostě to nebyl žádný vztah.“
„Proč to děláš? Proč pořád obelháváš sám sebe. Proč konečně nepřiznáš sám sobě, že mě miluješ.“
„Možná k tobě něco cítím, ale určitě to není láska,“ tvrdil Jeffrey pevně.
„Je to stejný jako s Maeriel. Ty to ksakru nechápeš?“
„Není. Maeriel jsem miloval. Tebe ne...“
Proč mě jednoduše nepraští ho hlavy. Proč mi nevyřízne srdce z těla? Ublížil by mi tak úplně stejně.
Při těchto myšlenkách si Petra sedla na židli a rozplakala se.
Bylo to tak krásný. Proč nemůžu být alespoň jednou v životě šťastná? Když chci někoho, kdo by mě miloval… chci snad tak moc?
„Ale já tebe miluju. A vždycky budu,“ utírala si rukou průsvitné kapičky z tváře.
„Věděla jsi, že to takhle dopadne. Vždycky se zamiluješ do toho, koho nemůžeš mít,“ sedl si vedle ní, ale ani se jí nedotkl.
„Nedokážu ovládat, do koho se zamiluju. Byl jsi na mě tak moc hodný... Prostě jsem se tomu nemohla vyhnout.“
„To jako chceš říct, že to byla moje chyba?“ ohradil se.
„Láska nedělá chyby. Děláme je my.“
Jeffrey to přešel gestem, které naznačovalo, že mu to ani nestojí za odpověď.
„Proč to se mnou ani nezkusíš?“ řekla dívka prosebně.
„Protože vím, že by to nemělo význam. Nemiluji tě a to se nikdy nezmění. Zažila jsi to už tolikrát... Zamiluješ se do toho nepravého, děláš si marné naděje. Kdy se konečně smíříš s realitou?“
Vlastně má pravdu. Proč pořád tak věřím na lásku, i když se mi tak moc vyhýbá? Existuje vlastně ještě? Jestli ne, tak jaký potom má smysl žít? Petra pro slzy už skoro neviděla.
„A kdy ty si konečně přestaneš utíkat před svými city? Proč jsi pořád tak sobeckej? Záleží ti vůbec na někom jiným než na tobě?“
„Přestaň už,“ vstal ze židle a otočil se k ní zády. „Možná se jednou zamiluji, ale do tebe určitě ne.“
To byla pro Petru poslední rána. Jako by smutek ovládl celou její duši. Byl jako tma, která pohltí krajinu po západu slunce. Temnota, která snad nikdy nemá skončit...

Hradec Králové
„Tak tady to všechno začalo,“ řekl Pike.
„Jo, naše první setkání. Věc, na kterou se nezapomíná. Tenkrát jsem stála u fontánky a ty sis mě vyhlídnul…“ zavzpomínala Laďka.
„Nechce se mi věřit, že už je to tak dávno…“
„Řekni mi, jaká byla schůze s Velením?“ vyzvídala.
„Za moc to nestálo,“ odvětil. „Navíc až do odletu o ní nesmím mluvit.“
„Ale souvisí to s Řádem...“
Kapitán na to pouze kývl. Oba dva začali pomalu obcházet náměstí.
„Proč jsme se tu vlastně sešli?“ zeptal se po chvilce Pike. „Že by nějaká nostalgická nálada?“
„Johnyho před půl rokem odveleli na Deep Space 13 a tak nějak jsem nevěděla, za kým jít.“
„Máš přece spoustu přátel. Tak proč chceš trávit čas zrovna se mnou? Vidíme se přece každý den, ale spoustu lidí na Zemi jsi neviděla už měsíce.“
„Za mámou už jsem byla. A za kamarádkami taky.“ Poté se zeptala: „Vzpomínáš si na tu hospůdku kousek za náměstím?“
„Mlhavě ano.“
„A můžu tě pozvat na pivo?“
„Jo,“ přijal pozvání.
Uličkou opustili náměstí a vešli do hospůdky v jednom z průjezdů.

Aljaška
Dvěma postavám, procházejícím jehličnatým lesem, vál do tváří ostrý studený vítr. Obě byly zahalené do obyčejných bund. Někteří návštěvníci Aljašky byli přesvědčeni o tom, že navštívit tuto nádhernou část Země bez pocitu mrazu po celém těle je jen poloviční zážitek.
Postavy vyšplhaly nízký svah až k nádherně čistému a průzračnému horskému jezírku. Posadily se vedle sebe a sledovaly třpytící se hladinu jezera. První postava byl Icari, druhá Alanis.
„Víš, že odráží světlo stejně jako tvoje vlasy?“ prohlížel si Trill jezero.
„A ještě mi řekni, že moje oči září jako hvězdy,“ usmála se.
„Měla by sis najít jméno,“ reagoval hbitě . „Svoje původní používat nechceš.“
„Nesnáším ho. Ne pro vzpomínky, které ve mně vyvolává. Jde o to, co ve skutečnosti znamená.“
„A přeložila bys mi to?“
„Znamená to neposkvrněná,“ zašklebila se. „Neposkvrněná femelanskou absolutně stupidní představou toho, co všechno je hřích.“
„Pomůžu ti najít nějaké jiné jméno,“ nabídl se Icari.
„Jak se v tvém jazyce řekne poskvrněná?“ zeptala se dívka a pak se oba dva rozesmáli.
„Co teď plánuješ?“
„Chtěla bych prozkoumat Galaxii. Navštívit všechny ty ostrůvky života v nekonečné pustině.“
„Možná ti dovolí zůstat na Falling Star,“ uvažoval Icari Dax.
„Ale tobě ne.“
„Vrátím se. Neplánuji strávit zbytek života jako zahradník. I když by to mělo jistý půvab. Spousta čerstvého vzduchu, žádný stres...“
„Vážně se ve vašem vězení sází kytky?“
„V některých ano. Jinde zase opravují součástky nebo malují obrazy.“
„Tam by se mi taky líbilo,“ lehla si na zem, složila ruce pod hlavu a zahleděla se na nádherně modrou oblohu.
„Nebylo by to špatné místo,“ znovu se rozhlédla po tom překrásném koutu světa.
„K čemu?“
„Na prožití věčnosti.“
„Jestli nějaká existuje…“ poznamenal suše Icari.
„Jednou se to dozvíme.“
„Ale pak už bude moc pozdě zkusit ji změnit.“
„To nemůžeš vědět,“ odporovala mu dívka.
„Možná tu bude mnohem dřív, než si myslíme… Já si vlastně teprve nedávno uvědomil, jak je život křehký. A smrt zákeřná,“ navázal Trill.
„Smrt není zlá ani není zákeřná, není spravedlivá ani nespravedlivá. Prostě jenom existuje. Jestli tě potká, záleží jenom na tobě a ostatních živých bytostech... Víš, než jsi mě zachránil, měla jsem pocit, že jí hledím do tváře... Ale nic jsem z ní necítila. Ani zášť ani lítost. Prostě nic.“
„Možná jsi jenom nebyla dost blízko.“
„Radši toho necháme,“ navrhla dívka.
„Proč pořád mluvíme o smrti a o věčném životě?“
„Asi protože život po životě je ta největší záhada v celém vesmíru. A tak to navždycky zůstane,“ odpověděla Femelanka.
„Víš, co je pro mě ta druhá největší záhada?“
Icari si lehl na bok, aby viděl dívce do tváře.
„To netuším.“
„Jak moc krásný je od tebe dostat polibek.“
„Dneska jsi nějak skromný,“ ušklíbla se Alanis. Icari se znovu položil na záda a rozesmál se.

Romulanská válečná loď K’Tinga, soustava Femela
Komandér Torat seděl ve svém velitelském křesle a sledoval holografický model soustavy.
Všude je klid. Je to ten příslovečný klid před bouří, jak říkají lidé?
„Neměli bychom provést důkladný průzkum soustavy?“ zeptal se jeho první důstojník.
„Naše rozkazy zněly doletět sem. Nic víc. Zřejmě to znamená, že máme vyčkávat dalších instrukcí,“ odpověděl komandér.
Na můstku se opět rozhostilo ticho, občas přerušené tichým hovorem mezi některými důstojníky nebo zasyčením dveří od výtahu.
Proč nás sem posílali nejvyšší rychlostí? zeptal se sám sebe komandér. Už nějak zapomínám, že pro Senát jsou všechny mise kriticky důležité, i kdyby mělo jít o plácání báboviček.
„Komandére,“ přerušil klid komunikační důstojník. „Přijímáme depeši nejvyšší priority. Pouze audio přenos.“
„Přehrajte její obsah,“ pohotově nařídil velitel lodi.
„Válečná lodi K’Tingo,“ ozvalo se z reproduktorů. „Vaše rozkazy jsou následující: Udržovat bezpodmínečný rádiový klid a všemi možnými prostředky se vyhýbat prozrazení. Dále pak sledovat první federální plavidlo, které vletí do soustavy Femela a pořizovat přesné záznamy o všech jeho aktivitách. V případě jeho napadení jakoukoli lodí poskytnout pomoc všemi dostupnými prostředky. Senát Romulanské republiky.“
Tajný bodyguard federální lodi? Senát mě musí přímo milovat...

Hradec Králové
„Můžu se na něco zeptat?“ řekl George Laďce.
V útulné hospůdce seděli už asi hodinu a George byl celou dobu zamlklý a o něčem přemýšlel.
„Jasně, že jo,“ souhlasila v naději, že se konečně svěří s tím, co ho trápí.
„Věříš na osud?“
„Věřím. Podle mě je všechno, co se nám stane, osud. I když se nám to zdá jako náhoda. Prostě se nám stane to, co se má stát.“
George na to neodpověděl, ale bylo jasné, že o tom přemýšlí.
„V co věříš ty?“ zkusila z něj psycholožka dostat nějakou odpověď.
„Nevím. V životě existují věci, které nemůžeš změnit. Nemůžeš ovlivnit to, jestli zemřeš na Tyrilský mor nebo jestli tě někdo zastřelí zezadu...“
„... nebo jestli tě zabije výbušnina nastražená teroristy,“ přerušila ho. „To je osud.“
„Nebo náhoda. Možná existuje nějaká vyšší moc, která řídí naše životy. Ale určitě nám nechává právo vybrat si.“
„Vybrat si mezi čím?“ páčila z něj znovu Laďka.
„Jestli půjdeš vstříc svému osudu nebo ne. Možná je to věc, která by dala mému životu smysl. Možná jsem se narodil z nějakého důvodu... abych splnil poslání. Třeba to je smysl mého života... najít ji.“
„Koho?“
„Ne koho, ale co.“
„Co?“ nechápala.
„Řekni mi, kdyby existovalo něco, o čem bys věřila, že to dá tvému životu smysl, že ti bylo předurčeno, abys to udělala, ale měla možnost se rozhodnout. Věděla bys, že to bude hodně nebezpečné a složité a že za to nejspíš zaplatíš. Udělala bys to?“
„Ano, udělala.“
„I když by to znamenalo, že tím ohrozíš svoje přátele?“
Tentokrát již Laďka zaváhala.
„Nevím, záleží na tom, jestli by s tím souhlasili. A taky co by to bylo,“ odpověděla nakonec.
„Věc, která možná změní celý vesmír k lepšímu.“
„Takže si nejsi jistý?“
„Nejsem. Ale musím to zjistit.“
„Rozhodl ses to udělat?“
„Udělám to. Ale sám to nezvládnu. Pomůžeš mi?“
„Nejdřív mi řekni, o co jde.“