Dnešní den signalizuje přesně dva roky od české premiéry filmu Star Trek: Do temnoty. Jak se dalo čekat, dvanáctý film – stejně jako všechny předešlé – rozdělil fanoušky na několik velmi rozdílných názorových táborů. Nečekal bych však, že rozporuplné reakce může vyvolat také u jednotlivce, lépe řečeno: u mne. Nemám přitom na mysli obvyklé vážení kladů proti záporům, ale proměnu pohledu, která přirozeně nastává s časovým odstupem. Konečně dostává příležitost větší nadhled a s ním i nezaujatost a analytické myšlení, které bylo bezprostředně po uvedení filmu potlačeno přívalem emocí, ať už pozitivních či negativních. Cenou za odstup jsou však právě tyto city, blednoucí den ode dne. Jak jsem si ale nedávno uvědomil, intenzivní emoce jsou hlavní devizou blockbusterového filmu a jejich ztráta znamená až příliš vysokou cenu, pokud tím blockbusterem je právě Star Trek.

Ve velmi nabitém programu posledních dvou let jsem si nenašel mnoho času oprášit zážitky z žádných filmů podle Star Treku a Abramsův druhý příspěvek do tohoto univerza nebyl výjimkou. Nedávno jsem však v archivu starších článků narazil na recenzi, kterou jsem k filmu napsal před jeho uvedením do kin, přečetl si jí, a podivil se, jak jiný pohled na film v něm představilo mé o dva roky mladší já. Nikoliv s ohledem na to, zda se snímek podařil či nikoliv, ale v otázce, kde vlastně spočívají jeho největší kvality (či naopak největší úskalí). Nebýt toho, snad bych si nikdy neuvědomil, jak moc se může názor posunout vlivem pouhého plynutí času a navíc během pouhých dvou let. Psát dnes „retro recenzi“, byla by zcela odlišná. Ale pomohlo mi to pochopit také druhou věc, a sice jak velkou roli sehrává při utváření názoru neopakovatelná atmosféra v období kolem uvedení snímku.

Jak dokládá text, který si jako ukázku dovoluji bez jakýchkoliv úprav či oprav představit i zde, mnohem větší význam, než bych jim i já sám býval dříve přiznal, měly rovněž podmínky projekce. Konkrétně mám na mysli promítání v kině, 3D verzi filmu a navíc IMAX verzi. Teprve recenze mě přiměla vytáhnout z hlubin mé chatrné paměti zážitek ze sledování, nebo ještě lépe – spoluprožívání událostí filmu na velkém plátně a ve třetím rozměru a uvědomit si s ještě větší vážností to, co jsem obhajoval už v článku Tresť půl století trvajícího tmářství. Mám na mysli své přesvědčení, že převažující krása filmového Star Treku – na rozdíl od toho seriálového – pochází z jeho vizuality, z filmických kvalit, které televizní obrazovka nebo monitor nebude nikdy moci v plné míře zprostředkovat. Na svůj text se proto dívám i s neurčitou měrou nostalgie. Především pak s nostalgií po ohromující míře „vizuálních informací“ kino-projekce, kterou už nejspíš nikdy nebudu moci podruhé okusit, respektive potřetí.

Přestože v článku zřetelně akcentuji vizuální slast, z níž by se měl v duchu univerzality filmového média umět těšit kdokoliv, i kdyby ji rozeznával jen podvědomě, většina slov padla na líčení obsahových kvalit, z nichž některé ocení pravděpodobně pouze fanoušek. Zejména tedy ten, který již dávno před zhlédnutím nejnovějšího filmu navázal blízký, někdy téměř až intimní „vztah“ s postavami z Původního seriálu. Ačkoliv by se tedy recenze měly z principu snažit aproximovat plně nedosažitelný cíl – objektivitu, vždy jsou na druhé straně i velmi osobní. I směr argumentace a výčty faktů se vlastně řídí niterným cítěním recenzenta. Není proto divu, že spíše než ony argumenty a poukazy na konkrétní kvality či poklesky filmu na svém textu sebereflektivně oceňuji, jak odráží mé tehdejší pocity, reakci na má tehdejší očekávání a právě vývoj osobního vztahu k postavám.

To vše se do textu přeneslo velmi věrně nejspíše kvůli obtížnému zadání. Bylo třeba napsat text z pozice poučeného diváka-fanouška, ale nikoliv pro jiné fanoušky Star Treku, nýbrž pro širší obec filmových fanoušků a příležitostných zájemců o dění ve světě filmu. Proto také ta provokativní rétorika. Za rekordní (cca) dva dny po novinářské předpremiéře vznikla jedna z prvních recenzí Star Treku: Do temnoty na českém internetu a nebýt oné proklínané uspěchanosti, důvěrně známé všem filmovým kritikům, možná by se do textu nepřeneslo nic z unikátní a velmi napjaté atmosféry tehdejšího léta.

S vědomím toho všeho se dnes dívám i na svůj text, od něhož si proto stejně jako od filmu vytvářím odstup. Třeba i Vám článek pomůže oživit v paměti pozapomenutou zkušenost s prvním setkáním (či střetem) s filmem. Budu rád, pokud se o ni podělíte v komentářích, jestliže se i vaše pocity a názory na film s časem nějak proměnily. Nyní už ale text samotný…

Rozšířeno o temný třetí rozměr

Cokoliv jen diváci milovali nebo nenáviděli na prvním filmu, dostávají ve dvojce v přiléhavě dvojité dávce. Do temnoty překypuje ohromujícími speciálními efekty, energickou akcí, vtipem i erotickým napětím a jde až na dřeň vztahu mezi oblíbenými hrdiny Kirkem a Spockem. Umělecké ambice J.J. Abramse vystoupaly během čtyřletého „období hladu“ po novém vesmírném dobrodružství do kosmických výšin, ale úcty k předloze ani divákovi režiséra nezbavily. Srovnatelně rostla i očekávání fanoušků a výsledek za nimi o mnoho nezaostává. V epickém letním blockbusteru bylo naštěstí pamatováno i na oduševnělost klasického Star Treku.

Typicky seriálové objevování tajemných nových světů, při němž je třeba důsledně dbát na základní pravidlo nijak nezasahovat do přirozeného vývoje jejich domorodých obyvatel, se připomene hned v prologu na rudou vegetací pokryté planetě Nibiru. Jen co se před kamerou roztáhnou vulkanická mračna, přichází ke slovu akce. Opojná panoramata dmoucí se lávy v jícnu sopky, kam se spustí první důstojník Spock, a záběry sledující Kirkův úprk před pobouřenými Nibiriany s následným skokem z útesu do oceánu obzvláště zapůsobí ve třetím rozměru na velkoformátovém plátně IMAXu. Abrams potvrzuje, jak elegantně dovede propojit mučivě napínavou situaci s neočekávanou hloubavostí.

Spockův sklon ctít nařízení třeba i za cenu vlastního života, když nelze jinak, se už na úvodní misi střetává s rebelskou spontaneitou kapitána Kirka a objevuje se i letmý náznak, že vztah obou mužů jde daleko za hranice obyčejného přátelství. Oba tematické motivy prostupují celým filmem. Uvážlivost logiky se sváří s iracionální ukvapeností a pnutí mezi nimi se zrcadlí v kolísavém rytmu snímku a komplexním dějovém toku s mnoha zákruty. Dlouhý řetězec více či méně přesvědčivých zvratů ale spouští až antagonista John Harrison, katalyzátor všeho následného dění.

Talentovaný Benedict Cumberbatch v roli zběhlého agenta rozvědky Hvězdné flotily a teroristy splňuje všechny předpoklady. Vyznačuje se charismatem, složitou duší a aurou mystéria. Přestože už v Temnotě má obstojnou konkurenci (ano, dvěma hlavním hrdinům čelí dva protivníci), zasluhuje řadit mezi nejlepší padouchy startrekové historie. Podává žádoucí dojem superiorní síly a intelektu a přesvědčivě demonstruje schopnost přemoci hrdiny. Z jeho „Johna Harrisona“ po celý čas neustává vyzařovat svébytný šarm a málem se nechce věřit, že ten mrazivý hlas není výsledkem syntetické výroby ve studiu. Jen kdyby tak měl víc prostoru! Diváci jakékoliv sexuální orientace musí litovat vystřižení proslulé Cumberbatchovy scény ve sprše, přezdívané „sprcha zla“.

Tvůrci si ale už tak předsevzali postihnout rekordní množství látky a pro všechnu ve filmu nezbývá dost prostoru. Část jako kdyby se přelévala do přidružených textů – prequelových i navazujících komiksů od vydavatelství IDW (minisérie nesou názvy Countdown to Darkness a After Darkness) a videoherní střílečky z pohledu třetí osoby spočívající v kooperativní hře dvou hráčů v rolích Kirka a Spocka.

Zvýhodněni jsou i znalci předešlých filmů a seriálů, zejména Khanova hněvu, Neobjevené země a epizody Původní série „Vesmírné sémě“, odkud si scenáristé vypůjčovali nejčastěji. Některé z obrazových i dialogových citací působí natolik okatě, jako by ponoukaly diváky: „Nezapomeňte se vracet ke svým oblíbeným filmům a epizodám a pokud starý seriál neznáte, urychleně to napravte!“ Odkazy ovšem nefungují jako nostalgická ohlédnutí za dřívějškem, ale jen jako pastiše. Omezují se na prvky oproštěné od původních konotací. Na jejich pozadí vzniká pole zcela nových souvislostí. Někdejší svět Star Treku se rozpouští, jeho komponenty mísí a vzniká dosud nepoznaná, hutná substance hořkosladké chuti. Mnohé intertextuální odkazy jsou sice ladně včleněny do uplývajícího „proudu“ filmu, avšak jiné působí samoúčelně a hrozí poučeného diváka vytrhávat z onirické iluze filmu.

Sequel ovšem zahrnuje i souvislosti jiného druhu. Poučil se z (některých) kritických reakcí na svého předchůdce a v duchu Původního seriálu z šedesátých let tentokrát adresoval aktuální politicko-společenské problémy, konkrétně hrozbu terorismu. Na první pohled triviální tematika získává při bližším pohledu nový, subverzivní rozměr, když vedle sebe nápadně klade terorismus s válkychtivostí a militarismem a dodává kritiku zkompromitované vládnoucí struktury. Motiv domácího terorismu rovněž velmi hladce zapadá do tematické linie spočívající v otázce: „Co všechno jste ochotni udělat pro své nejbližší?“ Každá významná postava si jí dříve či později položí. Její následný čin pak ilustruje, jak vysoko může člověka (popřípadě Vulkánce) povznést cit k blízké osobě, nebo jak hluboko může jeho následkem naopak klesnout. Dilema se nejcitelněji dotýká právě přátelství Kirka a Spocka, které se vine jako vlákno celým filmem.

Jestliže k sobě v jedničce oba kolegové teprve hledali cestu přes prvotní nesympatie a čerstvě ukované pouto umožnilo záchranu celého světa, v pokračování způsobuje jejich vzájemná náklonnost hrdinům spíše bolest a každá událost hrozí je rozdělit. Emoce se napříč filmem prudce lámou, střídají, nedovolují divákům plně je vstřebávat. Čelit jejich náporu by stěží svedl i netečný Spock. Ale alespoň „svaté“ momenty týkající se ikonických hlavních postav fungují bezchybně, dojímají a oslovují.

Kéž by je tak soundtrack Michaela Giacchina dokázal náležitě podkreslit! Ale přestože skladatel nezvládá hudebně vyjádřit sentimentální pocity, zlověstné motivy umí mistrně a tu a tam uctí předešlé filmy a seriály variací na jejich hudební doprovod (a přinejmenším v jednom případě i čistou citací nejproslulejší znělky Star Treku).

Rovněž v osobním tématu Kirkovy postavy – v neschopnosti vyrovnat se seriálovému vzoru slovutného velitele, zaznívá pokora autorů vůči kultovní předloze. I s ohledem na to vše ale zůstává největší poctou intenzívní práce na vývoji vztahu Kirk/Spock, který se neustále navrací jak v této recenzi, tak i ve filmu samotném. Nakonec, právě kvůli hrdinům a vznešeným idejím si Star Trek minulých dob získal světový věhlas. Do temnoty spojuje obě největší ctnosti v jednu. Rozehrává mezi postavami chemii nevídanou od dob Khanova hněvu a z jejich niterných stavů činí tematický i emocionální stěžej celého filmu.

Trpící hrdinové naštěstí záhy nacházejí řešení jeden v druhém. A tak tváří v tvář všudypřítomné smrti propátrává Spock své potlačené city a Kirk si pomalu začíná uvědomovat, že do úlohy kapitána dosud nedozrál a představuje nebezpečí pro svou posádku. Hranice mezi nimi začnou postupně odpadat a i purističtí fanoušci Původní série – jako třeba autor recenze – si nejspíše nejednou během sledování neznatelně zamumlají: „t’hy’la“.

Dogmatičtí „trekkies“ by možná před podobně vitálním akčním spektáklem dali přednost nezávislému filmu, v němž postavy po celou dobu mudrují nad metafyzikou všehomíra u konferenčního stolu. K žánru science fiction ovšem daleko více přiléhá pohled vpřed do budoucnosti než lpění na archaických modelech, a fascinace efektními, výtvarně přitažlivými obrazy. Přitom nic nevyvolává tolik vzrušení jako průlety vesmírných lodí a přechody na nadsvětelné rychlosti, kdy se zbylé částečky ledu srážejí přímo před očima. Prostředí Země budoucnosti budí paradoxní dojem realismu a z pohledu na majestátní loď Enterprise se úžasem rozšiřují zorničky jako domorodým Nibirianům. V rapidním střihovém i narativním tempu se lehce ztrácejí četné, leč okrajové nedostatky; zejména zoufale malý prostor pro většinu vedlejších postav, absurdní trojitá rošáda s hodnostmi a řada dalších sporných řešení. Vyniknou naopak četnější kvality. Vedle výše vyjmenovaného se mezi ně počítají geniální dialogy (do jisté míry mrzačené českým překladem), neotřelá kamerová řešení a střihové přechody i herecké výkony.

J.J. Abrams bezostyšně zničil bezmála půlstoletí starý sen. Zbořil nereálnou utopii i metaforickou půdu pod nohama fanoušků. Natočil však kurz celého fikčního světa novým směrem, resuscitoval legendu a dal život novému, neméně omamnému snu – konečně takovému, který mohou i dnes snít s trochou odvahy všichni.

Za svolení text opět vydat na těchto stránkách děkuji redakci FanMovie.cz, kde byl prvně publikován.