Jelikož se u nás před nedávnem opět rozjelo vydávání románů z řady TNG relaunch (tj. odehrávajících se v době po desátém filmu Nemesis), rozhodl jsem se tomu přizpůsobit i svůj výběr anglických knih. Sáhl jsem proto po knižní duologii, na kterou jsem se ostatně chystal už delší dobu. Jsem ovšem na rozpacích, zda vůbec mám dvojici knih pojmenovanou Nejvyšším warpem (Maximum Warp) chápat jako duologii, nebo raději jako jedinou knihu vydanou ve dvou svazcích. Tak těsně na sebe totiž navazuje vyprávění obou knih od autorů Davea Galantera a Grega Brodeura.

Autorská dvojice poprvé spolupracovala na jednatřicátém číslovaném novogeneračním románu Cizorodí nepřátelé (Foreign Foes) a později dala vzniknout i románu z prostředí seriálu Voyager pojmenovanému Bitevní linie (Battle Lines) a nesoucímu číslo „18“ v ediční řadě nakladatelství Pocket Books. Dave Galanter jednou popsal spolupráci obou mužů tak, že Brodeur vymýšlel děje a zápletky, zatímco Galanter je převáděl do řeči literatury a vlastně vyprávěl. Po Bitevních liniích se Galanter věnoval samostatné tvorbě. Přispěl například do antologií Mere Anarchy, Tales of the Dominion War a Constellations a napsal dvojici románů podle Původního seriálu – Problémové mysli (Troublesome Minds) (více o románu zde) a Krizi vědomí (Crisis of Consciousness). Greg Brodeur napsal řadu románů, které vydal pod pseudonymem své manželky, Diane Carey, autorky slavného Nejlepšího osudu (Best Destiny), která v literárním Star Treku proslula zejména novelizacemi významných epizod a kterou znají čeští fanoušci jako autorku Lodi duchů (TNG #1), Vpádu a Hledání.

Duologie Nejvyšším warpem se zkraje zmíněné sérii TNGr blíží časově – odehrává se v době mezi Vzpourou a Nemesis (Dat je tedy stále živ, ale zase zde chybí Worf, toho času z pověření velvyslance na taDu, jak připomíná odkaz v knize, více o tom viz zde). První kniha, kterou na obálce scházející podtitul odlišuje jako Zónu smrti (Dead Zone), začíná situací naopak vyobrazenou na obálce knihy. Enterprise-E čelí smrtícímu válečnému ptáku Romulanů a s prostorem kolem obou lodí je cosi v nepořádku. Vlajková loď Federace i přes přísný zákaz vstoupila do Neutrální zóny, když reagovala na nouzové volání zbloudilého nákladního plavidla. V zakázaném území na ni však již číhal dravý pták. Situace jako vypůjčená z testu Kobayashi Maru, že? A přeci se něčím liší. Obě lodě, Enterprise i romulanský válečný pták Makluan, náhle přicházejí o energii a jsou volně unášeny kosmem. Octly se v „mrtvé zóně“, v níž moderní technologie přestávají fungovat.

Kapitánu Picardovi a jeho posádce se podaří přimět zprvu nedůvěřivé Romulany ke spolupráci a teprve společnými silami se lodě z paralyzující anomálie vymaní. Po návratu na území Federace se však posádka dozvídá, že jev, v jehož pasti se právě ocitla, byl jen prvním svého druhu. Stejné mrtvé zóny se objevují po celém území Federace a dle dostupných informací i mimo ni. Technika v nich přestává fungovat a nadsvětelné lety již nejsou možné. Nezastaví-li někdo vznik a růst těchto zón, všechny mezihvězdné civilizace zaniknou. Úkol zkáze zabránit připadá dle očekávání na Enteprise a její posádku. Co však hrdinové zatím netuší, je původ krize, kterou má na svědomí Tal Shiar, jehož agenti objevili na jedné z Impériem dobytých planet pradávné a nesmírně mocné zařízení. Manipulace s ním spustila děje, které ohrožují existenci života v celém multivesmíru.

Bezprostředně před Zónou smrti jsem přečetl v tu dobu čerstvou novinku na českém knižním trhu – Q: Otázky a odpovědi od Keitha R.A. DeCandida. Tuto nesmírně čtivou a velmi zábavnou knihu, první relativně kvalitní titul v relaunch sérii po Friedmanově literárním primitivismu ve Smrti v zimě a skrz naskrz iracionálním Odporu Dillardové, mi o něco starší duologie Nejvyšším warpem připomíná v tolika směrech, že autosugesce to sama o sobě nevysvětluje. V obou románech hrozí zkáza celému vesmíru včetně všech alternativních realit. V obou románech vyvěrají tyto zkázonosné síly z jediné zapadlé a zdánlivě nezajímavé planety v kvadrantu beta. V obou případech se katastrofa projevuje jako ničivé a pro senzory neviditelné vesmírné anomálie otevírající se nahodile na ploše celého vesmíru.

Stejně jako o něco později DeCandido tuto situaci vylíčil „exkurzemi“ po různých místech světa Star Treku a ukázal čtenářům, jak se s anomáliemi střetají i USS Titan pod velením Rikera, IKS Gorkon kapitána Klaaga, IRW Valdore komandéra Donatry a další slavné lodě (a v případě malonské popelářské bárky i jedna neslavná), Galanter s Brodeurem učinili o něco dříve totéž, když mrtvé zóny lapily Voyager v době jeho sedmého roku na cestě k domovu, nebo když se v jejich útrobách ocitla stanice Deep Space 9 i s Defiantem, což umožnilo cameo Boliance Tiris Jast známé z období DS9 relaunch (například výtvarně moc zajímavá a atmosférická komiksová minisérie N-Vector). Může to ještě být náhodná podobnost?

Ať už si zarážející podobnosti vysvětlí čtenáři jakkoliv, námět samotný je rozhodně poutavý. Nyní ale už něco i o jeho zpracování. Aspektem románu, který jako první upoutal mou pozornost, je scházející psychologizace postav. Neplatí to sice o nově uvedených postavách Romulanů (bezskrupulózní génius T'sart a výzkumnice Folan), ale v případě seriálových hrdinů se Galanter takřka vůbec nenamáhá líčit jejich charaktery, přiblížit čtenáři jejich způsob uvažování a jejich hlubší, osobní motivace chování. Plně spoléhá na čtenáře, že je s postavami důvěrně obeznámen. Uvolňuje se tím prostor hlavní linii vyprávění a to tím získává svižnější tempo (pouze na začátku druhé knihy s podtitulem Věčná tma (Forever Dark) tempo znatelně zvolní). Absentující prokreslení postav má ovšem místy za důsledek, že je čtenář někdy nepoznává. Nejvíce je to znát na Jean-Lucu Picardovi, který se v knize podobá především svému filmovému předobrazu, tedy agilnímu veliteli, o něco temperamentnějšímu v porovnání se seriálovými časy, takovému, který se nevyhýbá akci a výsadkům a dokáže se spravedlivě rozčílit, jak to předvedl nad amorálním jednáním svých nadřízených ve Vzpouře. V knihách místy toto Picardovo „bravadaccio“ až podezřele připomíná Jamese Kirka.

Ale za všechno může Spock! Hned vysvětlím. Nevím, jak bych se tomu vyhnul, a tak snad neřeknu příliš, když zmíním, že po značnou část vyprávění je komandér Riker na výsadku a jeho pozici na Enterprise po tu dobu zaujímá Spock. Jak je to možné? Enteprise sleduje stopu neznámého jevu na romulanské teritorium – a vzhledem k rostoucí hrozbě zničení celého vesmíru si s nějakými smlouvami a neutrálními zónami nedělá těžkou hlavu –, kde tou dobou stále pilně působí Spock; pomáhá šířit vulkánskou kulturu mezi romulanské bratrance a pomáhá i převádět uprchlíky na území Federace. Shodou okolností se dostane na palubu Enterprise a jakožto nejzasloužilejšího žijícího veterána Hvězdné flotily jej Picard požádá o pomoc s aktuální krizí. Spock souhlasí a jeho hodnost a pověření jsou obnoveny.

Čtenář si od té doby představuje po Picardově boku Spocka v šedočerné uniformě z Prvního kontaktu a to je poněkud… surreálné. Spock, zejména díky svým skvěle vystiženým replikám, je seriálové a filmové předloze věrný. Ovšem Picard, jak už jsem řekl, mi často připadá stylizovaný „do Kirka“, což si částečně vysvětluji právě jako důsledek jeho dočasného partnerství se Spockem, jeho podléhání Spockově dominantní osobitosti. Až mě to přivádí k zamyšlení: Kdo byl určující osobností v klasické dvojici Kirk-Spock a kdo jen sekundoval? Picard zde dokonce používá Kirkovy slavné fígle, například když ošálí Klingony záměnou jednotek času – dá si tu práci, aby vyrozuměli, že opravy potrvají dva dny namísto dvou hodin, přesně jako před ním Kirk v Khanově hněvu.

Říkáte si, co s tím mají náhle co dočinění Klingoni, když jsem naposledy líčil cestu Enterprise do nitra romulanského území? Inu, nejspíše v zájmu nikdy nepolevujícího napětí se autoři pokusili naklást mezi Enterprise a cíl její mise co nejvíce překážek. Cesta lodi proto vede křivolakou cestičkou plnou nástrah. O těch už ale raději pomlčím, abych nikomu nepokazil překvapení. I na několik zvratů totiž dojde. Zajímavé je, že Dave Galanter se nikdy příliš nezdržuje s podrobným vysvětlováním, jak k tomu kterému zvratu vlastně došlo. Spoléhá na pozornost čtenáře a na jeho schopnost vybavit si náznaky a indicie, které některý dějový zvrat ohlašovaly.

Narativ se z výše popsaných důvodů může na první pohled jevit nedůsledně motivovaný a plný nahodilostí. Element náhody je ovšem vítanou změnou oproti předem přehledně naplánovaným narativům mnoha jiných románů. Elegance a konzistence vyprávění sice jsou výborným tvůrčím předsevzetím, ale vzpírají se realismu. Knihy Nejvyšším warpem obsahují svůj díl vypravěčských zákrutů a odboček, dějové linie se větví a zase se srůstají, prvky, které se pro vývoj děje zdají v jednom bodě nepostradatelné, mohou svůj význam znenadání ztratit, jindy se situace dostane do slepé uličky, z níž je třeba vycouvat a hledat jiný směr.

Můj celkový dojem z knižní duologie je trochu rozpačitý. Námět jsem sice shledal zajímavým, ale zároveň i málo přesvědčivým. Jeho zpracování nese stopy nadání a literární zručnosti, ale zjevně si na něm Dave Galanter zatím spíše tříbil své dovednosti a ty se teprve v tvorbě podle vlastních námětů projevily v plné síle. Za největší problém ovšem pokládám skutečnost, že postavy nebyly vždy k poznání. Kontroverzní zapojení Spocka však osobně kvituji, ale to jsem já, nenapravitelný spockofil (a neléčím se z toho!).

Chválit bych ovšem mohl i mnohé další jednotlivosti, například zajímavou úvahu o změně Datovy logiky v situacích, kdy má velení a kdy naopak podléhá velení někoho jiného, nebo třeba fascinující exkurz do fungování Tal Shiaru, jeho náborových metod, jeho touhy po moci a snah udržet si nezávislost na romulanské vládě. Nejvíce mi udělalo radost rozřešení krize, respektive to, že vycházelo z hypotetických vědeckých poznatků (na rozdíl od slabé pointy DeCandidova srovnávaného románu). A řešení problémů vycházející z poznání je přesně v nejlepší tradici Star Treku. V rámci číslované řady se tedy romány #62 a #63 nemají za co stydět a řadu zakončují vcelku důstojně a rozhodně velkolepě. (6/10)

 „Unlike any Starfleet vessel before us, we have learned that existence is not finite, but a constant… and expansive… and still mostly unknown.“

„Truly,“ Picard murmured, „the final frontier.“

„No,“ Spock said, drawing Picard with his voice to glance up and see the slightest smile tug at the Vulcan’s lips. „If there is one thing we have learned, it is that nothing is final.“

Podrobnosti o knihách

Původní titul: Maximum Warp: Dead Zone
Autoři románu: Dave Galanter a Greg Brodeur
Nakladatelství: Pocket Books
Rok vydání: 2001
Počet stran: 236
Vazba: brožovaná
Vydání: první
Jazyk: angličtina
ISBN: 0-671-04749-3

Původní titul: Maximum Warp: Forever Dark
Autoři románu: Dave Galanter a Greg Brodeur
Nakladatelství: Pocket Books
Rok vydání: 2001
Počet stran: 221
Vazba: brožovaná
Vydání: první
Jazyk: angličtina
ISBN: 0-671-04757-4