Měl to být dosud nejdražší a neoslnivější Star Trek natočený samotnými fanoušky. Měl naplnit sny všech trekkies po celém světě. Jak dalece však celovečerní pilot web seriálu Star Trek: Renegades (2015) dostál pohádkovým slibům jeho tvůrců? Odpověď záhy přinese zevrubnější posouzení. Předtím je však nutno připomenout, k jakým slibům se to tvůrci vlastně zavázali. Nejlépe projekt představují nejspíše popisy celkově tří dárcovských kampaní na Kickstarteru a Indiegogo, kde tvůrci přislíbili „profesionální produkt“ „nejvyšší kvality“. Mnoho finančních příspěvků projektu zajistilo poněkud zavádějící oznámení, podle něhož měl být pilotní film po svém dokončení předložen k posouzení majitelům práv ke značce Star Trek, aby pak ti mohli na jeho základě natočit hned celý seriál a distribuovat jej přes internet. Mnozí fanoušci se proto mohli mylně domnívat, že přispívají na projekt posvěcený držiteli licence, ačkoliv reálné šance na jeho licencování byly od prvopočátku nicotné. Zkušenosti jiných fanfilmařů z jednání se CBS už dávno jasně prokázaly, že touto cestou majitelé práv ke Star Treku při výběru projektů nepostupují a toho si tvůrci Renegades museli být vědomi.

Při posouzení jejich filmu budu uplatňovat přísnější kritéria, než jakými bych si odvážil zhodnotit většinu neautorizovaných filmů podle Star Treku, avšak nikoliv s ohledem na tento drobný „podvod“. Hodnocení podle měřítek profesionální produkce se zákonitě odráží od výše citované sebeprezentace projektu samotného. Ještě vyšší nároky bych však kladl v případě, že bych patřil mezi dárce. Troufám si totiž hádat, že většinu přispěvatelů do crowdfundingových kampaní film pravděpodobně zklame, a jestli přeci ne, měl by. Všechny ty ohromné finanční dary vlastně přišly nazmar s přihlédnutím k vážným nedostatkům, jimiž výsledný produkt trpí. Nejhorší vady filmu navíc citelně podtrhuje značná nevyrovnanost prakticky ve všech jeho aspektech. Ostrý kontrast mezi zdařilými a zpackanými prvky bohužel zdůrazňuje ty zpackané. Jedná se evidentně o nevyhnutelný důsledek až příliš vysoké tvůrčí ctižádosti.

Nezdravě vysoké ambice autorů byly znát nejen na propagační kampani současného projektu, ale i na jejich dřívějším snímku Star Trek: Of Gods and Men (2007), neboli Star Trek: O bozích a lidech. Už tehdy se titíž tvůrci bez velkého úspěchu pokusili o realizaci námětu dalece přesahujícího jejich limitované možnosti. Výsledek lze považovat za ucházející a místy potěšující fan film na poměry fan filmů doby svého vzniku, ale zcela nesouměřitelný jak s nejlepšími filmy a seriálovými epizodami této kategorie, tak s oficiální filmovou a seriálovou produkcí. Stejně jako Bohům a lidem, také Odpadlíkům, jak lze původní název Renegades překládat do češtiny, notně schází skromnost. O tom výmluvně svědčí už nadnesená velkolepost jejich námětu.

Příběh

Příběh Renegades začíná přibližně dvanáct let po návratu Voyageru domů, v době, kdy celé Spojené federaci planet hrozí zkáza. Tajemný nepřítel ničí celé planety, které patří mezi hlavní dodavatele dilithia pro Federaci, suroviny životně důležité pro nadsvětelné lety a tedy i pro existenci jakékoliv mezihvězdné civilizace. Rada Federace odmítá v této věci podniknout potřebné kroky a odvolává se přitom na pravidlo Základní směrnice. Admirál Pavel Chekov, ředitel Rozvědky Hvězdné flotily, má podezření na spiknutí na nejvyšších místech Rady i v admiralitě. Pověřuje proto Tuvoka coby vedoucího tajného Oddílu 31, aby úkol zažehnat nastalou krizi zadal přísně neoficiálně týmu odpadlíků. Tuvok se tedy obrací na kapitánku Lexxu Singh, „dceru“ nechvalně proslulého Khana Nooniana Singha, a posádku její pirátské lodi Icarus tvořenou vyvrheli Flotily, exilanty a zločinci. Při plnění své mise však budou odpadlíci čelit nejen neznámým agresorům, ale i samotné Federaci, kterou se snaží ochránit…

Námět tak otevírá neomezený prostor pro řetězce překvapivých dějových zvratů, pro předvedení „ohňostrojů“ speciálních efektů, pro intenzívní akci od přestřelek ručními phasery po divoké bitvy hvězdných lodí a jiná povrchní filmová „cinkrlátka“. Namísto rozvahy a uměřenosti se tvůrci neprozřetelně rozhodli z tohoto prostoru „vyždímat“ co nejvíce. Temné ladění, epický rozměr příběhu a prioritní soustředění na akční složku filmu, na kterých je znát nepopiratelná inspirace rebootovým univerzem J.J. Abramse, autorům nelze po právu zazlívat, stejně jako jejich vypočítavou snahu vyhovět „poptávce“ fanoušků po příbězích z post-Nemesis éry a pokus o originální pohled na prostředí světa Star Treku optikou postav zločinců a vyděděnců. To vše totiž tvoří základní premisu projektu férově přiznanou už v jeho počátcích. Není sporu o tom, že se tím tvůrci značně vzdalují původní a převažující tradici Star Treku, spočívající v optimismu až idealismu a mírovém řešení konfliktů, nicméně tak zní již samotné zadání a na to musí divák předem přistoupit. Problémy se objevují teprve až v samotném provedení, a to ve všech základních složkách filmu.

Zvláštní efekty

Extrémní nevyrovnanost, o níž jsem se výše zmínil, je nejlépe zřetelná na trikové stránce snímku. Ve filmu se mísí scény po stránce efektů velice vydařené se scénami trikově naprosto odbytými. Součástí první skupiny scén jsou všechny bitevní scény mezi hvězdnou lodí Archer a Icarem. Už od prvního pohledu demonstrují jako vždy prvotřídní práci Tobiase Richtera a jeho trikové společnosti The Light Works. Jeho počítačové modely hvězdných lodí ohromují svou precizností a budí neobvyklý dojem hmatatelnosti, obzvláště pak v pohybu. Dynamickému dojmu bitevních scén vypomáhá i způsob jejich kamerového snímání, respektive práce s virtuální kamerou. Oživené na plátně, či spíše na obrazovce, jelikož se jedná o web seriál, vypadají i samotné designy lodí mnohem lépe. Platí to jak o novém návrhu klingonského křižníku od Johna Eavese, který jsem za nádherný pokládal už od zveřejnění kresleného konceptu, tak o designu lodi Federace USS Archer od Ricka Sternbacha, který mě původně jen z blueprintů ničím nezaujal, avšak ve výsledném provedení působí skvěle. Díky tomu všemu mi bitva Archeru a klingonských křižníků proti Icaru jako jediná scéna z celého filmu stála za opětovné zhlédnutí.

S vysokou úrovní většiny vesmírných záběrů – výjimkou jsou například modely lodí nového druhu Syphonů a naprosto otřesná Základna 01 vypadající jak vystřižená z machinimy – ostře kontrastují též triková zpodobnění planetárních krajin. Už modely budov v plamenech na planetě Reuel 7 z jedné z vůbec prvních scén filmu vypadají vedle modelů vesmírných lodí jako práce naprosto netalentovaného začátečníka v oboru počítačové grafiky, nemluvě o zoufale nepřesvědčivém naklíčování pozadí. Tytéž problémy nastávají i v záběrech z pozdějších scén na planetě Syphon a při každém pohledu na vskutku obludně vyhlížející budovu Velení Hvězdné flotily na Zemi. Nabízí se srovnání s Předehrou k Axanaru (Prelude to Axanar), která na příkladu počítačově generovaných krajin planet Archanis IV a Inverness jednoznačně dokázala, že i v omezených podmínkách nezávisle produkovaného Star Treku se dají vytvořit úchvatné záběry na mimozemská města. Scéna z Vulkánu z připravovaného celovečerního filmu Axanar zase předvádí tvůrcům Odpadlíků, jak se správně pracuje s klíčováním záběrů na zeleném pozadí. Renegades jsou tak coby samozvaní adepti na tvůrce vrcholového fan filmu podle Star Treku hluboce zahanbeni „pouhou“ krátkometrážní prací svých současníků.

Masky, make-up, kostýmy

Stejná extrémní nevyrovnanost se projevuje i u téměř všech technických kategorií. Masky a make-up většiny mimozemských tvorů vykazují jen minimum nedostatků. Velmi věrně se podařilo zpodobnit například vzezření Andorianky Shree (Courtney Peldon proslulá svou rolí v epizodě DS9 „Valiant“), klingonského kapitána (John Carrigan známý jako Kargh z řady epizod New Voyages/Phase II), bývalého Borga Icheba (roli ze seriálu Voyager si zopakoval Manu Intiraymi) nebo orionských stráží inspirovaných podobou Orionců ze seriálu Enterprise. Slušné masky nosí také postavy Cardassiana Garise (Vic Mignogna ze Star Trek Continues), bajorského uctívače Pah-Wraithů Jaro Ruka (Kevin Fry) a příslušníků nepřátelského druhu Syphonů. Na poměry sci-fi filmu kategorie „B“ odvedli maskéři při vývoji podoby pro nový živočišný druh obstojnou práci. Naprosto však selhali v případě postavy nausicaanského kapitána Moordenaarra (zajímavost: jeho představitel se objevil jako Nausicaan už v epizodě TNG „Tapisérie“ a poskytl hlas i Nausicaanovi z videohry Elite Force II), jehož maska připomíná lacinou halloweenskou maškaru a romulanská „assassin girl“ T’Leah (Larissa Gomes) působí jako zjevení z fan filmu z doby před deseti lety. Podobnou úroveň ztvárnění masky pro Romulanku mohli diváci vidět například ve fan seriálu Star Trek: Odyssey (2007) v případě postavy subkomandéra T‘Lorry. Na tehdejší fanfilmové poměry šlo o dobrou práci, na současné profesionální poměry jde o „práci“ ostudně odfláknutou.

Při tvorbě oděvů pro poslední dvě zmíněné postavy Renegades odvedli příšernou práci také kostyméři. Kostýmování většiny postav odpadlíků dopadlo s přihlédnutím k rozpočtu velmi dobře, ale Nausicaan s Romulankou byli oba odbyti jen pončem a vytahaným svetrem. Ještě hůře se však srovnávám s novým designem uniforem Hvězdné flotily, které budí dojem kroku nazpět ve vývoji, nemluvě o tom, že řadě herců kostýmy vůbec nepadnou. Nevidím přitom žádné závažné důvody, proč by se tvůrci nemohli držet vzoru uniforem z Nemesis (2002), jejíž příběh Renegátům předchází na časové ose fikčního světa o pouhých jedenáct let, případně si je pouze trochu upravit, nicméně pokračovat přitom ve vývojové linii naznačené v oficiálních filmech a seriálech. Rozumím tomu, že se tvůrci pokoušejí vytvořit pro svůj seriál osobitou image a že se proto musí částečně distancovat od předloh. Toho však lze docílit i s úctou k předlohám a jejich vizuální podobě.

Herci a jejich postavy

Citelný nepoměr panuje i na poli hereckých výkonů, což se ostatně dalo čekat od filmu, který vedle sebe staví naprosté neherce s vysloužilými profesionály. Mám zásadu být k herecké stránce fan filmů obzvláště shovívavý, avšak v případě snímku pyšnícího se domnělou profesionalitou musí jít zásada stranou. Někteří však přeci jen odvedli výbornou práci. Jsou jimi zejména Corin Nemec v menší roli kapitána Alvareze z lodi Archer a nehledě na pokročilý věk zazářil i Walter Koenig jako admirál Pavel Chekov. Zdá se mi příhodné, že bývalý náčelník bezpečnosti na Kirkově Enterprise zasvětil celý život ochraně Federace a ještě ve věku 143 let stále neúnavně plní svou povinnost. Nemohl jsem si nevybavit titul jedné z epizod fan seriálu New Voyages „Sloužit po zbytek svých dní“ (To Serve All My Days), kde Walter Koenig rovněž hostoval. Nebude náhoda, že mě nejen herecky nejvíce zaujaly a potěšily postavy důstojníků Hvězdné flotily. Po skončení filmu jsem rozhodně necítil chuť vidět žádné jeho pokračování, ale pokud by přeci nějaké vzniklo – a je to s ohledem na právě probíhající čtvrtou finanční sbírku pravděpodobné –, dal bych přednost spíše příběhům o hvězdné lodi Archer a její posádce, nejen tedy proto, že „Parker Lewis musí vyhrát!“. Tradiční příběhy o putování vesmírné lodi Federace a o její posádce mě i po ochutnávce Renegátů lákají více než vyprávění o osudech odpadlíků.

Protiváhou k solidním výkonům Nemeca, Koeniga a několika mála dalších jsou přesně dle očekávání „kreace“ hereckých amatérů a těch, kdo ve filmu a televizi nemají větší „herecké“ zkušenosti než jako pouzí komparzisté. Grant Imahara v roli poručíka Masary má sice coby veterán pořadu Bořiči mýtů bohaté zkušenosti s prací v televizi, ale nikoliv herecké. Svůj chorobný nedostatek hereckého talentu předvedl už v seriálu Star Trek Continues, především pak v jeho pilotní epizodě „Poutník věčnosti“ (Pilgrim of Eternity), ale teprve v Renegades ze sebe vydal to nejhorší. Nemá cenu se dlouze rozepisovat o teatrálním projevu Imaharova kolegy z Continues Vica Mignogny v roli Cardassiana a jeho strojených šarvátkách s Bajoranem Kevina Frye. O nic vydařenější není ani dialogová výměna mezi Ichebem a betazoidskou členkou posádky Icara (Chasty Ballesteros). Očekávané herecké kvality bohužel neprojevila ani Adrienne Wilkinson v roli kapitánky Lexxy Singh. Potíže s postavami Renegades ale zdaleka nekončí špatnými výkony některých herců.

Za vysoce kontrastní lze směle označit taktéž práci s postavami. Pominu přítomnost mnoha zcela nadbytečných figur, které v narativu nemají žádnou funkci, a nebudu se podivovat ani nad postavami, jež slouží pouze coby záminky pro camea oblíbených hrdinů v podání původních představitelů. Jelikož i já mám své oblíbence, nemohu se na filmaře zlobit za to, že našli „výmluvy“, proč na obrazovce opět zhmotnit mimo jiné hrdiny seriálu Voyager, jako například mého favorita Roberta Picarda, který si zopakoval roli doktora Lewise Zimmermana, a Richarda Herda, který opět oblékl uniformu admirála Owena Parise. Nicméně, podobné úlitby fanouškům svědčí o nešťastném castingu, při němž se zřejmě upřednostňovaly kariérní zájmy herců před základními potřebami scénáře s ohledem na kresbu postav. Casting Renegades podle všeho sleduje cíl poskytnout uplatnění co největšímu množství herců a film následkem toho doplácí na „přelidnění“. Relativně krátká stopáž snímku nedostačuje k tomu, aby se nové postavy metaforicky řečeno „obalily masem“. Jen hrstka se jich proto stihla vyvinout v něco více než jen v dvojrozměrné figurky. Mezi tuto hrstku bohužel nepatří ani „hlavní hrdinka“ Lexxa Singh, jejíž postavu pohání a definuje čistě jen touha po shledání s matkou, a i to málo je pouhé klišé.

Není však přesné o Lexxe hovořit jako o hlavní hrdince, jelikož pravý protagonista by se zákonitě neměl ztrácet v davu anonymních postav. Krom toho, narativ spočívající na archetypu opozice hrdiny a zloducha nemůže efektivně fungovat, jedná-li se o hrdinu kolektivního. Tvůrci jako kdyby na nic z toho nehleděli. Zájmy postav se na jejich žebříčku priorit umístily velmi nízko. U některých se autoři nenamáhali ani s expozicí – kupříkladu o postavě Ragnara (Gary Graham) se divák nedozvídá vůbec nic – a tam, kde přeci postavu v krátkosti představili, to často učili velmi neumělým způsobem. Pro příklad se stačí vrátit o pár řádků výše ke zmínce o citově přepjatém rozhovoru mezi Ichebem a Betazoidkou Ronarou, který zcela evidentně (ne)funguje pouze coby příliš okatá expozice postavy Icheba, respektive jeho posunu od nadaného adolescenta z Voyageru k prohnanému vyvrhelovi z Odpadlíků, čímž tato scéna vytrhává diváky z iluze filmu. Nejen v té se však zajímavé postavy ocitají po boku naprosto fádních kolegů. Hodnověrně rozvíjené postavy, jakou je třeba právě Icheb zneužitý Oddílem 31 pro zbraňový výzkum borgské technologie, zase nacházejí svou protiváhu v postavách, které scenáristé ztratili ze zřetele. Na mysli mám mimo jiné třeba právě Tuvoka, jehož spolčení s Oddílem 31 je pro mě stěží stravitelné. Předpokládám, že vytížen povinnostmi režiséra, neměl Tim Russ čas a síly věnovat se své postavě naplno a ta tím pádem skončila jen s minimem, navíc špatně využitého prostoru.

Scénář

Chyby při práci na tvorbě a vývoji postav a jejich nevyužitý potenciál snad částečně omlouvá alespoň intence tvůrců navázat na film seriálem (své odhodlání natočit pokračování tvůrci anoncovali současně s vydáním pilotního dílu pro širokou veřejnost), která je zřetelná již ze skutečnosti, že pravá identita iniciátora komplotu za účelem zničení Federace nebyla v závěru úvodního filmu odhalena. Otevřený konec budí vážné pochyby, zda tvůrci vůbec tak daleko v době psaní filmu uvažovali. Scénář, kterému se očividně nedostalo toliko potřebné dramaturgické korektury, totiž zanechává jen nepatrnou důvěru ve schopnosti jeho autorů a vedle nedbalé režie v něm tví hlavní příčina selhání filmu. I v případě scénáře platí pravidlo extrémní nevyváženosti. Zatímco hlavní dějová linie, pokud je vůbec možné ji z chaotického sledu odboček abstrahovat, trpí závažnými vadami v samotném základu, přinejmenším jednu z vedlejších dějových linií se tvůrcům podařilo zpracovat dobře, a to jak po stránce výstavby děje, tak s ohledem na dialogy jako takové. Hovořím o linii vážící se na postavy doktorky Lucien (Sean Young slavná v komunitě fanoušků sci-fi především díky účinkování ve filmu Blade Runner) a jejího podivínského chráněnce Fixera (Edward Furlong z Terminátora 2 a Brainscanu).

Jedna zdařilá výjimka ale nemá šanci vykoupit jinak mizerný scénář. Nejde pouze o zmíněná klišé, neuváženou práci s postavami a jejich nedostatečnou motivovanost, o dramatickou nevyváženost a chaotickou strukturu, která se odráží v neméně chaotické skladbě scén. Už jen logické základy scénáře jsou chatrné. Stačí se tázat na základní kameny, na nichž je děj filmu vystavěn, a vyjde najevo jeho absurdita. Kupříkladu nenacházím žádné vysvětlení (a samotného mě žádné nenapadá), proč by měla Základní směrnice bránit Federaci v obraně proti přímému vnějšímu napadení. Každému, kdo má o Star Treku alespoň elementární povědomí, přeci musí být zřejmé, že na situace, jako je tato, se Základní směrnice nevztahuje. Proč to tedy není zřejmé tvůrcům Renegades? I kdyby spiklenci v Radě Federace a mezi admirály Hvězdné flotily použili směrnici pouze jako výmluvu, nelze uvěřit, že by se jí každý důstojník Flotily vyjma Chekova s Tuvokem nechal tak snadno oklamat. Celá zápletka s povoláním odpadlíků do akce tak de facto pozbývá smyslu, jelikož je evidentně vystavěná okolo naprosto nesmyslné situace. I kdyby integrace renegátů smysl v kontextu děje dávala, potenciál možností, které se jejich zapojením do vyprávění otevírají, scénář ani zdaleka nevyužívá. Hrdinové filmu totiž v jeho průběhu beztak nespáchají nic, co by nebylo v možnostech důstojníků Flotily; tedy se zanedbatelnou výjimkou jednoho hacknutí počítačové databáze a jednoho ilegálního vstupu na cizí území. Kde vězí originalita, kterou námět o antihrdinech v čele událostí divákům sliboval?

Střih, kamera, režie

Poznámkou o chaotické skladbě scén jsem už vlastně načal i téma střihu. Na mysli jsem měl nelogické vřazení scén, které nezapadají do narativní kontinuity a boří strukturu narativu. Typickým příkladem pak je scéna na lavičce před památníkem, ale totéž se vlastně týká všech scén, které slouží pouze coby záminky pro uvedení dcer producenta Skye Conwaye a režiséra Tima Russe – Crystal Conway jako kadet Chekovová a Madison Russová jako kadet Madisonová. Neméně zřejmé jsou i střihové chyby na úrovni vazby jednotlivých záběrů. Střihová skladba často vůbec nerespektuje pravidla vytváření orientace v času a prostoru, a to včetně elementárních učebnicových zásad, jakým je například pravidlo osy. Estetickému cítění diváků nevychází vstříc ani protivný sklon střihu pojit k sobě záběry zásadně odlišné svými fotografickými kvalitami, jakou jsou ostrost, světlost, zrnitost a barevná kompozice. S těmito problémy úzce souvisí též svícení. Extravagantní nasvícení, jako například ve scénách před holografickými projektory, jen málokdy lichotí „fyziognomii“ herců. I osvětlovači si počínali poněkud neorganizovaně. Některé záběry se topí ve tmě, zatímco jiné záběry pořízené ve stejných kulisách trpí přesvětlením. Jestli tím chtěli tvůrci navodit dojem proměnlivé denní doby, zvolili si velmi nešťastnou metodu.

Střihač ale jen s obtížemi něco zmůže, pokud dostane ke zpracování závadný materiál. Kameře se navíc podřizuje též svícení. Z toho důvodu se jako pravděpodobná příčina mnohých z výše popsaných chyb nabízí kamera a řada dalších postřehů tuto domněnku potvrzuje. Snad nejnevkusnějšího pochybení se kameraman dopustil při rámování některých detailních záběrů, kdy při několika příležitostech „uřízl“ postavě část hlavy. Proč se vůbec detailů a velkých detailů vyskytuje ve filmu tolik? Kamera jich zjevně nadužívá a scházející opodstatnění pro volbu velikostí záběrů názorně dokládá nekoncepčnost celkového kamerového ztvárnění. Kameraman je buďto naprostý diletant, nebo se mu jeho tápavé pokusy o vizuální inovaci velmi ošklivě vymkly z rukou. Diagonální kompozice některých záběrů na sebe sice jakožto výstřední efekt strhávají příliš pozornosti, ale jako ozvláštnění přeci jen v omezené míře fungují, jak mají. Na rozdíl od zpomalených záběrů, které působí lacině i tehdy, jsou-li použité v sekvencích pěstních soubojů, natožpak když je ve zpomaleném záběru zachycena střelba phaserem v kovbojském stylu (!). Jak si jen mohou tvůrci i po tom všem namlouvat bludy o profesionalitě své práce?

Ohlídat a organizovat práci svých kolegů patří mezi povinnosti režiséra. Nekoncepční celkový přístup i každé jednotlivé závažné pochybení člena filmového štábu je tak (i) jeho zodpovědností. Na první pohled může překvapit, že právě Tim Russ projevil tak velkou režijní nezpůsobilost. První zkušenosti na režisérské stoličce přeci Russ získal díky seriálu Voyager, když se chopil režie vynikající epizody  „Živý svědek“ (Living Witness). Podobným způsobem se řemeslu naučili například i LeVar Burton (Geordi La Forge), Robert Duncan McNeill (Tom Paris) a Roxann Dawson (B’Elanna Torresová), kteří se v oboru televizní režie později prosadili. Nároky na režijní práci v nezávislých podmínkách se ovšem drasticky liší od méně obtížného působení v rámci zaběhnuté studiové rutiny, kde se může režisér „plnou vahou“ opřít o dobře sehraný tým specialistů na ostatních postech štábu. Teprve v nezávislém prostředí se projevuje opravdový režijní talent, či naopak jeho nedostatek, a v konkrétním případě Tima Russe byl dostatečnou nápovědou jeho neschopnosti už předchozí fan film O bozích a lidech a ještě spíše krátkometrážní Roddenberry on Patrol (2003) – ubohá imitace populární pocty tvůrci Star Wars George Lucas in Love (1999).

Verdikt

Být přehnaně kritický a neumět docenit i práci amatérů, nemohl bych býval strávit posledních sedm let intenzivním studiem fan filmů. Od kvality provedení se ale snadno odhlédne, když fan filmu neschází upřímné nadšení, když vyzařuje lásku ke Star Treku a když poskytuje divákům podněty k zamyšlení. Zdánlivě stačí k úspěchu velmi málo. A přeci Star Trek: Renegades nic z toho nenabídl, a nejméně ze všeho myšlenku. Nebýt prostoduchosti filmu, daly by se mnohé z chyb zde popsaných jen tiše přejít. I velmi vážné prohřešky tvůrců by bledly vedle prostých kvalit obsahu. Ale ani bezchybně natočený film by neobstál, kdyby neměl fanouškům co nabídnout vyjma akce a dějových zvratů. I ti, kdo hledají ve Star Treku především povrchní zábavu, si na něm podle mého mínění podvědomě cení jeho největších předností – jeho hodnot, ideálů a jeho inspirativní vize. Nevadilo by, kdyby si tvůrci Renegades původní vizi Star Treku libovolně zrevidovali, jen kdyby vůbec nějakou měli. Beze stop po jakékoliv oduševnělosti se totiž neobejde nejen dobrý Star Trek, ale ani dobrý film.

Děsí mě, jak málo tvůrci Odpadlíků rozumí Star Treku, jak málo se zlepšili od dob svého dřívějšího celovečerního fan filmu a ještě větší strach mám z toho, že si diváci na základě zhlédnutí jejich filmu vytvoří o fan filmech obecně představu jako o hloupých a amatérsky natočených paskvilech. Ano, občas je ten popis výstižný a bohužel vystihuje i Star Trek: Renegades, snímek nepodařený nejen na poměry profesionální produkce, ale bohužel i na poměry fan filmů. Tato domýšlivá snaha povznést se nade všechny ostatní filmy a seriály fanoušků dopadla přesně podle rčení „velká pýcha, velký pád“ – na samé dno fanfilmové tvorby.