Retro: Je to jen papírový měsíc
čt 2. ledna 2014 autor: Kyle přečteno: 2365x
komentáře: 5
Nejsem žádný psycholog, ale tak nějak mi lidsky přirozené nevnímat vlastní smrtelnost / zranitelnost jako něco reálně hrozícího. Každý z nás zemře bez výjimky a přesto o vlastní smrti většina z nás vůbec neuvažuje. O smrti většinou lidé začnou uvažovat až když už jim klepe na dveře. Pokud jí uniknou, věřím, že to zanechá velmi hlubokou jizvu na duši. Vždycky, když se stane něco tragického, tak se to týká "těch druhých". Když se pak stane něco v naší blízkosti, je to většinou velmi studená sprcha.
Na druhou stranu, myslet neustále na vlastní smrtelnost a zranitelnost nepřinese nikdy nic dobrého. Pokud člověk vládne dostatečným rozumem a je si ochoten přiznat vlastní limity (nebýt sebevrah) a zdravě se bát (nebýt poseroutka), pak je všechno v pořádku.:-)
Za retro díky, budu se opakovat, ale znovu píši, že DS9 nemám nakoukanou, takže vítám každé retro z tohoto seriálu.:-)
Na druhou stranu, myslet neustále na vlastní smrtelnost a zranitelnost nepřinese nikdy nic dobrého. Pokud člověk vládne dostatečným rozumem a je si ochoten přiznat vlastní limity (nebýt sebevrah) a zdravě se bát (nebýt poseroutka), pak je všechno v pořádku.:-)
Za retro díky, budu se opakovat, ale znovu píši, že DS9 nemám nakoukanou, takže vítám každé retro z tohoto seriálu.:-)
Pokud jsme ve vesmíru sami, je to strašné mrhání místem.
Já se ohledně vlastní smrtelnosti necítím zranitelná, spíš naštvaná. Kdyby mi ta mrcha alespoň řekla, kdy dorazí, abych stihla všechno zařídit/prožít/spáchat nějakou tu nepravost -:))). Klingoni to mají jednoduché. "Dneska je dobrý den na smrt. Jo? Dneska ne! Tak slavíme vítězství!" Takhle nějak bych to brala.
Asi každý se už se smrtí potkal. Mně teďka během pěti let zemřeli čtyři členové rodiny - žádná sranda, ale my jako lidi jsme jediný druh na Zemi (tedy pokud se ví), kteří si uvědomují smrtelnost, takže ztráty dokážeme snášet a smiřovat se a mít tu jedinou jistotu. Dává nám to možnost vnímat plynutí času a schopnost plánovat - alespoň minimálně v případě, když se chystá něco nebezpečného. A také schopnost přijímat to, co se nedá změnit. Naopak si myslím, že v uvědomění si smrtelnosti je naše síla.
Ale já tedy chci žít furt, takže kdyby někdo znal nějakého toho šizuňka, který by na nás ušil podivnou zmrazovací boudu, vystřelil nás na orbitu a schrábnul naše celoživotní úspory, držte mi místo.
Asi každý se už se smrtí potkal. Mně teďka během pěti let zemřeli čtyři členové rodiny - žádná sranda, ale my jako lidi jsme jediný druh na Zemi (tedy pokud se ví), kteří si uvědomují smrtelnost, takže ztráty dokážeme snášet a smiřovat se a mít tu jedinou jistotu. Dává nám to možnost vnímat plynutí času a schopnost plánovat - alespoň minimálně v případě, když se chystá něco nebezpečného. A také schopnost přijímat to, co se nedá změnit. Naopak si myslím, že v uvědomění si smrtelnosti je naše síla.
Ale já tedy chci žít furt, takže kdyby někdo znal nějakého toho šizuňka, který by na nás ušil podivnou zmrazovací boudu, vystřelil nás na orbitu a schrábnul naše celoživotní úspory, držte mi místo.
Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice...
Upřímně řečeno tahle epizoda je mi bohužel, až moc blízká, setkání se smrtí je u mé osoby na můj v kus až moc často. A tím nemyslím smrt v okolí, ale přímo s mojí maličkostí a fakt to není nic příjemného. A proto mi přijde nesmyslná jakákoliv válka.
De profundis clamo ad te domine.
Děkuju Kyle za pěkný článek a připomenutí téhle epizody.
"What you think about and thank about, you bring about."
Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení čtenáři.

