Jsem trekkie, vždycky jsem byl trekkie a vždy budu trekkie. A jsem na to pyšný (pro jednostranně myslící – být trekkie neznamená, že nemáte rádi / nedíváte se i na jiné scifi a fantasy filmy a seriály a nemáte rádi tyto směry: o). Hodně dlouho se pohybuji na diskusních fórech a webech o Star Treku, ale nikdy jsem nejel na žádný con. Buď nebyl čas, podmínky a nebo jsem byl znechucen poměry v rámci Star Trek fandomu u nás. Mno a tento rok, z počátku z hecu, padlo rozhodnutí, že už konečně někam pojedu a nejblíže byl Festival Fantazie 2005.

Den první

Jsem trekkie, vždycky jsem byl trekkie a vždy budu trekkie. A jsem na to pyšný (pro jednostranně myslící – být trekkie neznamená, že nemáte rádi / nedíváte se i na jiné scifi a fantasy filmy a seriály a nemáte rádi tyto směry: o). Hodně dlouho se pohybuji na diskusních fórech a webech o Star Treku, ale nikdy jsem nejel na žádný con. Buď nebyl čas, podmínky a nebo jsem byl znechucen poměry v rámci Star Trek fandomu u nás. Mno a tento rok, z počátku z hecu, padlo rozhodnutí, že už konečně někam pojedu a nejblíže byl Festival Fantazie 2005.

Po počátečním čtení webů s reportážemi z předchozích ročníku conu, přímo webu FF s instrukcemi a informacemi (prostě klasický newbie :o), jsem se pustil do nahánění lidu na akci. No přeci tam nepojedu sám :o) Nakonec jsem zlanařil asi sedm lidí, z toho nás pět mělo jet spolu vlakem.

Nastal den D (3.7. 2005), nahodil jsem na záda již tři dny sbalený batoh, do kapsy zastrčil oblíbeného plyšového králíčka a vyrazil na nádraží. Po počátečních lapáliích(zapomenutí láhve pití pět minut po jejím zakoupení u ženy v práci apod.) jsme společně s motorovou myší (je to kluk, ale nekoukal jsem se :o) dorazili na nádraží u nas v Pardubicích. Sraz grupy byl před maličkou internetovou kavárnou. A z pěti jsme tam stáli jen my dva. Darkknight poslal naprosto zbytečnou sms, že je mu zle a případně dorazí na FF až odpoledne, po Warpikovi ani Slavik ani vidu, ani slechu.

Po chvilce dorazil starší pán se svou dcerou a menším kufříkem. Mrkli jsme na sebe a poznali jsme Slavik. Tatínek nám potřásl rukama a s úsměvem zanechal svou dceru v naší péči. To nevěděl co činí. Čas se krátil, Warpik nikde, tak jsme se odhodlali ji obětovat a vyrazili jsme na nástupiště a posléze i do vlaku. Byl to takový ten klasický červený motoráček. Sotva jsme usedli a odhodili bagáž, vlak se rozjel směr Chotěboř. Zhruba za patnáct minut se motorová myš probral z letargie a s naivním pohledem se mě zeptal, jak dlouho a jak dalece pojedeme. Poté, co jsem ho ujistil, že pojedeme 2 hodiny a 11 minut celých 72 kilometrů, motorová myš podivně zrudl v obličeji a až do konce cesty vlakem brblal, že jsme mohli vzít auto a bylo by nám nádherně. Lenoch.

Po chvilce vzájemné komunikace motorová myš – Saavik – já, jsme si všichni synchronně zapojili mp3 přehrávače a vrazili sluchátka do uší. Můj pohled zaujal nádherný sibiřský husky v oddělení naproti. Osmělil jsem se, zeptal se starší paní majitelky, zda si ho můžu pohladit a už jsem zůstal. Paní majitelka byla velice chytrá a příjemná majitelka Hospicu v Chrudimi, učitelka religiózních předmětů´na Univerzitě Pardubice a také psycholožka. Většinu cesty jsem strávil drbáním a krmením huskyho a v diskusi s paní o fanoušcích scifi a fantasy a závislostech, Bohu a drogách, politice v církvi a o skutečné vládě a korupci ve Vatikánu. Když jsme dorazili do Chotěboře, mi paní majitelka pejska, protože za cestu poznala můj zchátralý duševní stav, darovala knihu o psychologii a duševních chorobách.

Nastala bojovka – vystupování z vlaku. Chytl jsem tašku a následujíc motorovou myš jsem vyskočil z vlaku. Po deseti krocích jsem si uvědomil, že nám někdo chybí – Saavik. Kouknu do vlaku a vidím ji u okénka našeho sezení jak nás s myší pozoruje. Začal jsem na ní gestikulovat a hulákat, že už jsme tady a že vystupujeme. Pochopila po chvilce a vydala se ke dveřím z vlaku. Já jí vyšel naproti. A sešli jsme se u dveří. Zavírajícíh se. Zahučel motor a vlak se rozjel, Saavik ve vlaku se nám začala vzdalovat. Utíkali jsme k výpravčímu stanice Chotěboř, který nás obdařil úsměvem a řekl, že zavolá do další stanice, kde na ni počká vlak mířící sem a do deseti minut bude Saavik zpátky. Nuže jsme složili batohy pod nádražní stříškou a čekali. 10 minut, 20 minut….Mno po půl hodince jsme se rozhodli jít v úmorném vedru ubytovat do hotelu Vysočina a pak se vrátit pro Saavik až přijede.

Na hotelu Vysočina nás čekala dvě překvapení. První sms od Saavik, že dojela až do Havlíčkova Bordu a přijede až kolem půl třetí. Ta druhá byl stav pokoje. V záchodu na*ráno, zmuchlané ložní prádlo a deky na postelích, nevynesený plný koš. Je pravda, že jsme tímto stavem pokoje byli docela znechuceni, nicméně jsme zašli na registraci za Pavlem Vaškovským, který slíbil do hodiny vše vyřešit a tak se i stalo. Díky Pavle.

Po občerstvení v restauraci (já limo, myš pivo) jsme dorazili na naší první přednášku. Byla o E-learningu a přednášel Vašek Pravda. Mno a v motorové myši se to nejspíš vinou těch piv a vedra hnulo a začal se ptát. Nutno dodat, že ostuda se nekonala a vše proběhlo do pohody :o) Ve vedlejší místnůstce nakladatelství Wales prodávalo knihy a tak jsem si zakoupil povídku o mém oblíbeném Koniášovi. Dorazila Warpik – zapomněl jse. Během jízdy vlakem zavolala, že ji vlak do Pardubic ujel a přijede později. A shodou okolností sebou dovedla i Saavikovou. Chvilku jsme s Warpikem a myší strávili diskusí s jedním autorem dětské scifi, která (ta diskuse) přerostla v debatu o bezpečnostním zajištění a potřebě jaderných elektráren :o)

Večer jsme započali kinem – dávali Constantina a sál byl plný k prasknutí, lidé seděli docela hustě i v chodbičkách po obou stranách sedadel. Film byl super a následovalo seznámení a posezení s Darkknightem. Klub se nám začínal vytvářet. Ten večer jsme zašli ještě na promítání filmu Julia Vernea – Stroj zkázy a pak už večerka a spánek.

Tyto rozsynchronizované obvody byly součástí odznáčku Chakotay - rozstříštěný v čase.