I tento týden vám přináším další část fanficu. Některé ze scén byly inspirovány knihou Star Trek: Voyager - Mosaic. Pokud fanfic vidíte poprvé, uvádím pro jistotu odkazy na první díl kapitoly jedna a samozřejmě i druhou část kapitoly jedna. Více o fenoménu J/P, včetně obrázků a fanficů v anglickém jazyce k nalezení na JuPiter Station.

Ztraceno v časoprostoru

Pár: Kathryn Janeway/Tom Paris
Přístupnost: mládeži od 12 let přístupné.
Autor: Lyta
Poznámka autora: Děkuji Bonsaj za povzbuzování během psaní této části. A všem, kteří si minulý týden přečetli 1. díl.

Kapitola II. - K čertu!

Rok 2357 - hvězdná soustava Urtea II.

Popravdě řečeno, Kathryn si představovala, že život ve Hvězdné Flotile bude o něco více vzrušující. Jediná zajímá situace na Icarovi nastala, když se posádka dozvěděla, že se mezi nimi nachází skupina vycvičených tajných agentů a jejich mise obnáší kromě vědeckého výzkumu i špionáž Cardassianů. Ale to by bylo asi tak všechno vzrušení.

Navíc poručík Justin Tighe, s kterým musela pracovat většinu z posledních šesti měsíců, byl v lepším případě odměřený, v horším protivný. Nezachránila ho ani jeho široká ramena, tmavé vlasy a odzbrojující modré oči. Možná kdysi by ji zaujal, nebo dokonce znervózňoval, ale teď měla hlavu plnou jiných myšlenek. Kromě práce se její mysl podezřele často zabývala Tomem Parisem a úvahami nad tím, co teď asi dělá. A občas také žárlivými myšlenkami jestli náhodou to, co zrovna dělá, nedělá s Odile.

Zrovna se jednou takovou myšlenkou užírala v sedadle kopilota v raketoplánu k jednomu z měsíců v soustavě Urtea II. Samozřejmě jejím společníkem byl právě Tomův otec, admirál Paris. Ten, jak se zdálo, věřil tomu, že právě její chvilky duševní nepřítomnosti jsou způsobeny poručíkem Tighem, možná si dokonce myslel, že je do něj zamilovaná. Kdyby jen věděl, jaká je pravda, určitě by se tak potutelně neusmíval.
"Takže, praporčíku, slyšela jste poslední dobou něco o svém otci?" začal admirál konverzaci.
"Vlastně ani ne. Před pár měsíci mi poslal subprostorovou zprávu, vlastně mi tím moc neřekl, co dělá." Takže jako vždycky, dodala v duchu. "Vypadal unaveně, asi má hodně práce."
"O tom nepochybuji." Raketoplánem se rozhostilo ticho, jako ostatně vždy, když se bavili o admirálu Janewayovi. Jeho práce úzce souvisela s Cardassiany a tím pádem i s tajnou částí jejich mise, o které nebylo vhodné hovořit.
"Před pár dny jsem dostal zprávu od svého syna Toma," začal nové téma admirál a Kathryn si nervózně poposedla. "Je v prvním ročníku na Akademii."
"Opravdu?"
"Ano. Psal mi, že byl nejlepší ve třídě při prvním letu s raketoplánem. Dokonce udělal nový rekord při zvládnutí zkušebního slalomu," chlubil se admirál a z jeho hlasu zaznívala otcovská pýcha.
"Musíte na něj být opravdu hrdý," odpověděla Kathryn a snažila se, aby jí z hlasu nezazníval sarkasmus. Jen škoda, že to neřekne jemu, pomyslela si.
"Ó, ano, to jsem. Už když byl malý kluk a hrál si s modely, jsem věděl, že jednou bude vynikající pilot," usmíval se admirál a Kathryn si v duchu přehrávala konverzaci kterou s Tomem vedla před pár měsíci. Jak asi mluvil její otec o ní, když tam nebyla?
"Blížíme se k atmosféře měsíce, pane," oznámila. "Připravuji přistávací sekvenci." V tom na senzorech spatřila něco dalšího a admirál Paris vydal nespokojený zvuk, když uviděl to samé.
"Za ohybem měsíce je loď, pane," ohlásila, byť admirál to už dávno věděl a nastavoval kurs zpět na Icarus. "Nepoznávám její signaturu."
"To je cardassianská loď, praporčíku."
V žaludku se jí rozhostil studený pocit. Tohle nebylo cardassianské území, tak co tu dělali? "Mám kontaktovat naši loď?"
"Ne, bude lepší když udržíme komunikační ticho. Je možné, že o Icarovi nevědí a bude lepší, když to tak zůstane."
Raketoplán se pohyboval sérií úhybných manévrů. Kathryn se snažila zůstat klidná, když na senzorech pozorovala přibližující se loď. Za několik sekund ji uvidí na vlastní oči. Loď byla robustní a očividně těžce ozbrojena.
Určitě neletěla na rozhovor nad kávou a sušenkami. Kathryn cítila, jak jí v hrudi tluče srdce na poplach. I když toužila po nějakém tom vzrušení, neměla na mysli zrovna tohle.
Z lodi vystřelil fialový tažný paprsek. Admirál se na ni podíval s vážnou tváří. "Tohle může být nepříjemné, praporčíku. Snažte se být statečná, ale ne přehnaně hrdinská."
Přikývla, i když tak úplně nechápala, co tím myslí. Raketoplán se převrátil, když ho paprsek zachytil a oba dva vyletěli z křesel jako hadrové panenky. Kathryn viděla před sebou něco jasně zářícího, pravděpodobně displej konzole. A poté se celý svět ponořil do temnoty.

Se zasténáním se probrala. Kolem ní byla tma a podlaha byla vlhká a temná. V hlavě jí tepalo tisíc permoníků. Zvedla ruku a narazila na vrstvu zaschlé krve na čele.

Kde byla? Tohle nemohl být Icarus. Byl to snad program na holopalubě? Roztáhla ruce a z každé strany narazila na zeď z kovu. Hmatala po ní a narazila na další zeď. Brzy zjistila, že se nachází v prostoru asi jeden a půl metru širokém a asi tak stejně vysokém. Nemohla se ani postavit ani si lehnout. S povzdechem se posadila. Kde jen mohla být…

Vlhká podlaha z ní vysála všechno teplo. Kathryn přemýšlela, jestli jí hrozí hypotermie a pro jistotu si začala třít nohy rukama. Co se stalo? Snažila se vzpomenout. Byla na Icarovi a dělala něco na PADDu. Byl tam poručík Tighe, chladný jako vždy. A potom...raketoplán, byla na misi v raketoplánu, s admirálem Parisem. Cardassianská loď na senzorech a...
Dveře se otevřely a celu zaplavilo světlo. Zavřela oči.
"Prosím, drahoušku, vyjděte ven a připojte se k nám," ozval se z venku sladký hlas.
S očima stále zavřenýma se vybelhala ven. Její tělo zaplavila vlna příjemného tepla. Otevřela oči. Před ní stál mimozemšťan, jakého ještě nikdy neviděla. Byl vysoký a hubený, s jakoby hadí kůží. Měl široký kostnatý krk a tmavé vlasy uhlazené dozadu. Oblečený byl v brnění.
"Jsem Gul Gamet," představil se a hlas měl veselý a příjemný. Kathryn se trochu zklidnila. "Omlouvám se za způsob, jakým s vámi moji muži zacházeli. Myslel jsem, že vám poskytli odpovídající ubytování, ale oni s vámi přitom zacházeli jako s prachsprostým vězněm. Ujišťuji vás, že budou potrestáni."
Naklonil se k ní a prohlížel si ránu na hlavě. "Tohle potřebuje ošetřit. Prosím, následujte mě."
Šla za ním do lehce osvícené místnosti s nízkým stropem a bohatě zdobenými zdmi. Uprostřed místnosti byl stůl a dvě židle. Gul Gamet ji k jedné z nich pokynul a Kathryn se posadila. "Doktor tu bude za chvilku. Jak se cítíte?" "Nejsem si jistá. Je mi zima. Bolí mě hlava."
"Je možné, že máte lehký otřes mozku. Doktor vás ošetří. Jak jste se zranila?"
Kathryn se snažila poskládat střípky své paměti. "Byla jsem v raketoplánu. S admirálem." Vzpomínka na admirála ji znepokojila. "Kde je? Kde je admirál?"
"Váš společník? Obávám se, že byl zraněn více než vy. Je v nemocnici. Nebojte, bude v pořádku."
Zírala na něj, jak si vzpomínala na poslední okamžiky před tím, než upadla do bezvědomí. "Vy jste Cardassian."
"A vy jste člověk. Naše druhy zatím neměly moc příležitostí k setkání. Škoda, že toto pro vás bylo tak nepříjemné. Co jste dělali na jednom z našich měsíců?"
"Jsem si jistá, že to nebyl váš měsíc. Dokonce bych řekla, že se nachází na území Federace."
"Nacházel. Zabrali jsme ho."
"Nejsem si jistá, jestli vám rozumím. Jak můžete zabrat něco, co není vaše?"
"Úplně jednoduše. Prostě to uděláte." Usmál se na ni, ale výraz jeho očí byl chladný jako ocel. Připomínal jí hada. "Takže ještě jednou – co jste tam dělali?"
"Jsme na vědecké misi. Před dvěma měsíci jsme na ten měsíc instalovali senzorovou síť. Dnes jsme se vraceli pro data."
"Takže vědecký výzkum."
"Přesně. Bohužel jsme nevěděli o tom, že jste měsíc připojili ke svému teritoriu."
"Samozřejmě, to Federace nemohla vědět." Do místnosti vstoupil další muž. Gul Gamet mu pokynul a Cardassian začal Kathryn ošetřovat ránu na čele. "Pokud říkáte pravdu, praporčíku, tak proč bylo součástí senzorů extrémně sofistikované pozorovací zařízení?"
"Řekla bych, že jste si popletli části našeho zařízení."
"A já bych řekl, že vaše "vědecká mise" je ve skutečnosti špehování. Doktore, ukažte praporčíkovi jeden z našich implantátů."
Druhý Cardassian sáhl do své tašky a vyndal oválný objekt, velký asi jako nehet. Gul Gamet se usmál a začal vysvětlovat. "Je to úžasné zařízení. Navržené tak, aby způsobovalo bolest, která se dá nejlépe popsat jako nepředstavitelná."
"Jak bláhové." Potřásla Kathryn hlavou. "Musí vám být jasné, že ten, komu ho implantujete, vám řekne cokoli, jen abyste přestali."
"Jistě, to ano. Ale samozřejmě účelem není získat pravdivé informace." "Tak co je jeho účelem?"
"Moc. Ovládání. Potěšení ze zlomení vůle jiné inteligentní bytosti."
Kathryn se v duchu otřásla. Pokud mluvil pravdu a ona by klidně vsadila pravou ruku, že ano, potom bylo jasné, že jak jednou začnou s mučením, tak nepřestanou. Bez ohledu na to, co řekne, co udělá, nic je nezastaví. Lidově řečeno, byla v hajzlu.
"Je mi líto, že jste si vybrala s námi nespolupracovat. Byl bych raději, kdybych s vámi mohl zacházet jako s naším hostem, nabídnout vám pohodlné ubytování a dobré jídlo. Ale bohužel..." zmáčkl jednu z kontrolek na své straně stolu a do místnosti vešli dva strážní. Každý ji popadl za jednu ruku a vlekli ji zpět do cely. Strhli jí nově přiložený obvaz a na čele cítila pramínky čerstvé krve. Byla napůl vhozena a napůl vkopnuta do otvoru. Když se zavřely dveře, ulevilo se jí. Ale věděla, že ne na dlouho.

Ležela zkroucená na podlaze a promrzlá. Studená podlaha odváděla příliš mnoho tělesného tepla, ale byla až moc unavená. Zkoušela klečet, zkrouceně stát a sedět na bobku, cokoli, jen aby byla v co nejmenším kontaktu se studenou zemí. Ale už neměla sílu v tom pokračovat. Chtělo se jí spát.
Rána na hlavě přestala krvácet a opět se na ní vytvořil strup. Ale tepala v ní vytrvalá bolest. Snažila se na ni zapomenout a soustředit se na spánek. A pak začal ten křik.
Na chvíli zapomněla, kde se nachází a vyskočila do pozoru, jen aby se do hlavy praštila o strop. Bolest ji na okamžik oslepila a zvonilo jí v uších, přesto se rychle vzpamatovala. Někdo velmi blízko strašlivě křičel. Byl to křik hrozné bolesti a Kathryn se snažila dostat co nejdál od něj, jak jen jí to její malá cela dovolila. Zacpala si uši prsty. Začala si prozpěvovat, jen aby ten zvuk přehlušila. Uběhla dlouhá chvíle, než ji napadlo, že výkřiky, které slyší, patří admirálu Parisovi.
Potom křik ustal, přešel do sténání. Udělali si snad Cardassiané malou přestávku? Nebo nechávali admirála vydechnout, zatímco se vydali pro ni? Jak se na tohle mohla připravit?!
Uslyšela za sebou podivný zvuk. Ve stěně blízko ní probleskly jiskry. Uskočila. Byl snad tohle nějaký podivný začátek mučení?
Jiskra pokračovala po zdi do oválného tvaru a potom se se skřípavým zvukem plát zdi odlomil a vypadl ven. Venku byla očividně noc, ale i její slabé světlo se po hodinách v temnotě Kathryn zdálo zářivé.
Temná postava vpadla dovnitř, chytila ji a vlekla ven. Kathryn chtěla začít křičet, ale pusu jí zakryla ruka v rukavici. "Ticho, praporčíku!"
Poručík Tighe a tajný agent, podivila se v duchu těsně před tím, než omdlela.