Podtitul: Smrt kráčela vlevo, smrt kráčela vpravo, smrt kráčela všude kolem nás
Na náměstí před budovou zděšený kadet doběhl asi po třech minutách. To, co viděl, ho téměř omráčilo. Uprostřed davu muselo něco explodovat. Na zemi se bezvládně válelo neuvěřitelné množství bezvládných těl. Musely jich být tisíce...

San Francisco
Hvězdné datum: 152318,1
Jeffrey se snažil protlačit davem. Nebylo to zdaleka jednoduché, ulice města byly již teď přeplněné a další lidé stále přicházeli.
Všichni očekávali proslov prezidenta Federace, a poté největší atrakci oslav stoletého výročí ukončení války s Dominionem – pět let připravovanou holografickou projekci bitvy o Cardassii Prime.
Před ní ho ale stále ještě čekalo jedno důležité setkání, a proto si stále prorážel cestu davem na ulici směrem k malé kavárničce s prazvláštním názvem Oriens.
Uvnitř bylo pochopitelně docela plno. Díky tomu bylo obtížné poznat ženu, se kterou se zde měl setkat. Asi sto osmdesát centimetrů vysoké hnědovlásky s modrýma očima, oblečené do červených šatů, si všiml až po minutě hledání.
Zamířil k ní, zeptal se, zda si může přisednout. Souhlasila, a tak se posadil na židli naproti.
Oba si vzájemně vyměnili pohledy. Jeffrey se tvářil dost nejistě, což se mu stávalo málokdy. Žena naproti němu, jejíž jméno ani neznal a chvílemi pochyboval, jestli vlastně nějaké má, si ho prohlížela pátravě, ale s jistou dávkou nezájmu.
Ticho netrvalo dlouho. Žena pronesla velmi chladným tónem: „Máte zpoždění.“
Kadet přišel asi o dvě minuty později a tajně doufal, že si toho hnědovláska nevšimne. Samozřejmě se mýlil.
„Venku bylo příliš mnoho lidí,“ snažil se o omluvu.
„Jestli chcete pracovat s námi, budete muset být všude nejpozději přesně v dobu, kdy tam máte být,“ snažila se říct přísně, ale s naprostým klidem.
Změnila téma: „Sledovali jsme vaše výsledky na Akademii. Jsou vynikající. Plánujete být nejlepším studentem v ročníku?“
Snažil se odpovědět s přiměřenou skromností: „Vypadá to, že budu mít to štěstí.“
„Za normálních okolností máte šanci zhruba za deset až patnáct let získat velení na vlastní lodi,“ pokračovala.
Byla to pravda, ale současně jedna z věcí, kterou kadeti velmi neradi slyšeli. Ti nejlepší dostávali vlastní velení zhruba po patnácti letech služby, ti nadprůměrní po pětadvaceti. Polovina absolventů akademie to dotáhla nejvýše na nadporučíka. Přesto každý skrytě v hloubi duše doufal, že díky nějaké šťastné náhodě usedne jednou do kapitánského křesla. Těm méně ambicióznějším by ke štěstí stačila loď třídy Rising Star, zato ctižádostivější muži, mezi které Jeffrey určitě patřil, ve svých snech vídali sami sebe ve velení vlajkových lodí, významných vesmírných stanic, nebo dokonce v admiralitě.
Pokud mezi Jeffreyho dobré vlastnosti patřily velká inteligence, vynalézavost a odvaha, jeho nepříliš světlými stránkami byly velká netrpělivost a arogance, stejně jako nepříliš silný smysl pro fair play. Tedy kombinace, která uměla být výbušnější než ruční granát.
Jeho vlastnosti ho vlastně vedly k této schůzce. Nechtělo se mu čekat, až se nějakou šťastnou náhodou Flotila rozhoupe k tomu, aby mu dala vlastní velení. Nabídka na toto setkání pro něj byla něco jako dar z nebes a šance, která se už nemusí opakovat. Šance, která se musí využít.
„Pokud se přidáte k nám, stanete se kapitánem přibližně do pěti let. Tedy pokud se toho dožijete,“ řekla naprosto chladně a Jeffrey byl na silných pochybách, zda tuto ironickou poznámku myslí vážně.
„Určitě chápete, že něco takového nenabízíme každému. Upřímně, byla jsem od začátku proti vám,“ zasadila první ránu mladíkovu sebevědomí.
Další následovala téměř okamžitě: „Upřímně nesnáším arogantní muže, kteří ještě nic nedokázali, a přesto si o sobě myslí, že jim patří celý vesmír. Navíc naši agenti by měli být opatrnější, měli by vždy uvažovat o věcech, které dělají. Ne se do všeho vrhat po hlavě jako vy. Přesto máte vynikající výsledky a moji nadřízení jsou přesvědčeni o tom, že pro nás, pro Sekci 31, budete přínosem.“
„Zdá se, že vaši nadřízení se vyznají,“ pokusil se alespoň částečně vrátit jí úder.
„Spíš vidím problém v tom, že vás ještě neviděli osobně. Znají pouze vaši složku z Akademie, která vás silně nadhodnocuje. Ale nebojte se, my zjistíme, co ve vás je. Třeba mě ještě překvapíte. I když o tom pochybuji,“ pokračovala a Jeffreyho napadlo, že mluví prakticky stejně jako počítač. Pro takové ženy se obvykle používal osvědčený výraz studenej čumák.
„Předsudky nejsou zrovna ideální vlastností agentů rozvědky,“ snažil se jí alespoň něco vrátit.
„Rozhodně přijatelnější než arogance,“ odvětila.
Žena přestala mluvit, protože zahlédla číšníka, který se konečně rozhodl zamířit k nim. Když dorazil k jejich stolu, objednal si Jeffrey exotický druh vulkánského čaje. Hnědovláska požádala o sklenku červeného vína.
„Pokud jste se přišel hádat, tak jenom oba dva ztrácíme čas,“ řekla Jeffreymu poté, co číšník velmi uvolněnou chůzí odkráčel. Jeffrey souhlasil a žena pokračovala: „Do Sekce 31 se lidé přidávají ve většině případů jenom ze tří důvodů. Vy jste ten první – netrpělivý a ctižádostivý mladík, který bere práci pro nás jako možnost, jak trochu urychlit svůj postup do kapitánského křesla. A navíc zažít nějaké to dobrodružství.“
„A jaký je ten váš důvod?“ zeptal se kadet.
„Patřím mezi idealisty, kteří chtějí pomoci změnit vesmír k lepšímu a nechtějí, aby jim zákony Federace a byrokrati na Velení svazovali ruce.“
Oba opět přerušili rozhovor po dobu, kdy je obsluhoval číšník.
„A ten třetí důvod?“ zeptal se mladík, zatímco žena ochutnávala víno.
„Protože chtějí umřít,“ dostalo se mu naprosto klidné odpovědi.

O několik hodin později
Hvězdné datum: 152318,3
Ve vesmíru jsou stále miliardy záhad, miliardy jevů, ať již je stvořil Bůh, sám kosmos nebo jakási dávno vymřelá civilizace. Věci, které jsou stále zahaleny tajemstvím stejně jako starodávný hrad schovaný v mlze.
Ale existují i záhady, které jsme si stvořili my sami. Sekce 31 byla jednou z nich. Neuvěřitelně tajemná organizace, která údajně bojuje za dobro Federace, přesto je jedním velkým tajemstvím.
Jeffrey si znovu vzpomněl na onu záhadnou agentku. Slíbila mu, že někdo ze Sekce ho brzy kontaktuje, předá mu jeho první úkol a pokud jej úspěšně splní, bude přijat. Znělo to jednoduše. Kadet věřil tomu, že úkol zvládne a pronikne touto umělou mlhou až do jejího nitra, kde spatří to, co tak pečlivě zahaluje.
Najednou si uvědomil, že projekce začne každou minutu, a tak se ze svých myšlenek vrátil zpět do reality.
Z nadšeného očekávání ho vytrhl zvuk podobný výbuchu. Pocítil, že země se lehce otřásla. Simulace již začala, pomyslel si. Najednou se ale rozhlédl okolo a spatřil jednu z budov Velení Flotily v plamenech.
Hrůzou se mu téměř zastavil dech a ucítil, jak mu běhá mráz po zádech. Viděl, jak jednu z dvousetpatrových budov města pohlcují plameny.
Všichni lidé kolem zírali na stejnou scenérii. Pak se část lidí rozeběhla směrem k hořící budově. Jeffrey se k nim přidal. Čím více se k místu neštěstí blížili, tím více cítili, jak je vzduch prosycen kouřem.
Na náměstí před budovou zděšený kadet doběhl asi po třech minutách. To, co viděl, ho téměř omráčilo. Uprostřed davu muselo něco explodovat. Na zemi se bezvládně válelo neuvěřitelné množství bezvládných těl. Musely jich být tisíce.
Většina byla roztrhaná a spálená ohněm. Jeffrey pocítil, že se mu dělá špatně. Musel se přemáhat, aby se nepozvracel. Spoustě lidí, kteří na náměstí přiběhli, se to nepodařilo. Při pohledu na zbytky tohoto masakru mu z očí vytryskly slzy.
Snažil se ovládat a rozhlédl se okolo sebe, zda nenalezne někoho živého. Mezi mrtvými těly zahlédl hýbající se dívku. Přiběhl k ní a viděl, že při výbuchu zřejmě přišla o nohu a teď se svíjela se v bolestech. Chytil ji za ruku a pokusil se ji uklidnit do doby, než na místo masakru dorazí záchranáři.
Čekal asi další minutu, než zahlédl prvního zdravotníka s lékárničkou v ruce. Zakřičel na něj. Okamžitě k němu přiběhl a s třesoucí se rukou vytáhl z lékárničky hypospray se silnou látkou na utlumení bolesti. Pak ho píchl dívce. Začal působit téměř okamžitě. Děvče natočilo hlavu směrem k oběma mužům, a pak se zděšeně podívalo na svoje tělo. Vidělo, jak jedna její končetina končí nad kolenem. Kadet se ji snažil ujistit, že bude v pořádku, ale zraněná zřejmě zpanikařila. Zdravotník ji raději píchl další injekci, po které usnula, poté vytáhl trikordér a velmi nejistým a chvějícím se hlasem znovu ujistil Jeffreyho, že děvče bude zase v pořádku. Nakonec zařídil její transport na loď obíhající na orbitě.
Jeffrey se opět zoufale rozhlédl okolo sebe. Nic takového dosud neviděl. Mezi spousty mrtvých těl pobíhali zdravotníci a snažili se zachránit co nejvíce životů. Přemýšlel, kolik přátel dnes ztratil, kolik lidí z tohoto obrovského pohřebiště znal.
Cítil se jako v té nejhorší noční můře. Nikdy neviděl nic tak tragického, nikdy neviděl tolik nevinných lidí bezdůvodně umřít.
Přestal ovládat svoje emoce a rozplakal se.

USS Falling Star
Hvězdné datum: 152318,3
Kapitán Pike si prohlížel holografickou zprávu od Velení Flotily znovu a znovu a stále jí nemohl uvěřit. Na Union Square došlo údajně k výbuchu, který zabil téměř čtyřicet tisíc lidí. Zdálo se mu to absolutně neuvěřitelné a přehrával si neustále dokola obrazy mrtvých těl, ležících bezvládně na náměstí.
Nikdy předtím nic takového neviděl. Bylo to pro něj absolutně nepochopitelné. Jak by někdo mohl spáchat něco tak barbarského, tak krutého? Ani náhodou neuvěří tomu, že by mohlo jít o nehodu. Musel to být teroristický útok. Pouze ta největší spodina vesmíru, teroristé, by takto zbaběle dokázali zabít tolik lidí.
O něco později přišla nová zpráva, která uváděla, že k dalším výbuchům došlo v Paříži, Moskvě, Pekingu a Sydney. To Georgovi téměř vyrazilo dech, rozplakal se jako malé dítě. Byl naprosto zmatený, nedokázal pochopit, co se vlastně děje. Holografické modely ulic a náměstí s mrtvými těly mu naháněly hrůzu.
Celkový počet obětí se vyšplhal na sto tisíc. Ani v té největší bitvě v dějinách Federace nikdy nezahynulo tolik lidí. Od útoku Xindů v dvaadvacátém století lidstvo nepoznalo tolik bolesti, smutku, ani hněvu.
Uvědomil si, že nyní musí všechny tyto události oznámit posádce. Spousta z nich dnes nepochybně ztratila své přátele, příbuzné, lidi, které milovali.
Dal by cokoli jen za to, aby to nebyla pravda. Přál si, aby tohle vše byl jen sen a aby se z něj probudil, aby nikdo nezemřel, aby ty pitomý oslavy pokračovaly.
Částečně to bylo dost ironické. V době oslav konce té největší války v dějinách se stane ten největší masakr za posledních několik století. Pike měl ale hodně daleko k tomu, aby se něčemu takovému smál.

***

Atmosféra na lodi byla dost napjatá. Spojení se Zemí bylo ztraceno již před 30 minutami a nikdo netušil proč. Většina lidí se domnívala, že stanice byly příliš přetížené a nezvládly nápor lodí z hlubokého vesmíru žádajících o přenos. Ostatně technika umožňující okamžitý přenos informací do vzdálenosti několika tisíc světelných let byla stále poměrně nespolehlivá.
Část posádky sledovala přímý přenos ze Země v lodním baru, část ve svých kajutách. Všichni netrpělivě čekali, že spojení se brzy obnoví. Z očekávání je vyrušilo pípání interkomu, které oznamovalo, že kapitán nyní promluví ke všem členům posádky najednou. Spousta lidí pojala zlé tušení.
„Posádko, hovoří kapitán,“ ozvalo se. Někteří poznali, že jeho hlas je mírně rozechvělý. „Asi před půl hodinou bylo přerušeno vysílání ze Země do hlubokého vesmíru. Bylo přerušeno z bezpečnostních důvodů... Země se stala terčem bombového útoku, který zřejmě vedla doposud neznámá teroristická organizace.“
Na celé lodi se rozhostilo doslova hrobové ticho. Někdo by se mohl domnívat, že celá loď se zasekla v čase. Všichni přestali mluvit, přestali se hýbat, jen stáli jako zmrazení a nemohli uvěřit tomu, co právě slyšeli. Většina lidí měla ve tváři smrtelnou hrůzu.
Pike se chvíli odmlčel a snažil se sebrat zbytky svých psychických sil, aby mohl pokračovat.
„Zasaženy byly hustě obydlené části měst San Francisco, Paříž, Moskva, Sydney a Peking. Počet obětí se odhaduje na sto tisíc osob. Prezident Spojené federace planet vydá v brzké době prohlášení k tomuto útoku. Dále bylo oznámeno, že seznamy lidí zabitých a zraněných při těchto útocích by měly být k dispozici do několika hodin.“
Měly být k dispozici do několika hodin, opakoval si Pike sám pro sebe slova, která právě vyřkl. Znělo to odporně formálně. Proč rovnou nemohl říct: Za několik hodin se dozvíte, koho z vašich milovaných zabili a koho zmrzačili.
Pocítil skoro vděčnost, když zaslechl pípání oznamující, že spojení se Zemí bylo obnoveno. Nyní se po celé lodi začal vysílat projev prezidenta.
Na různých místech lodi se objevily holografické projekce modré tváře prezidenta Federace. Andorian, pocházející z téměř legendární rodiny Shranů, byl zvolen presidentem po velmi bouřlivých volbách teprve před dvěma roky.
Pike toho muže vždy obdivoval. Považoval ho za silného a zásadového člověka, který nemá snad z ničeho strach, ale současně je opatrný a má vynikající cit pro diplomacii.
„Občané Federace,“ začal poněkud formálně. „Jak již víte, Země se dnes stala terčem barbarských teroristických akcí. Tyto bombové útoky, které zasáhly pět pozemských metropolí, nebyly ničím vyprovokovány a byly namířeny čistě proti civilistům. Zákeřný útok na bezbranné obyvatele je akcí zbabělců a zoufalců...“
Celý projev trval téměř půl hodiny. President útoky tvrdě odsoudil, jeho modrá krev se v něm určitě nezapřela. Během projevu se začaly objevovat první seznamy mrtvých a zraněných a prezident současně velmi hluboce vyjádřil upřímnou soustrast všem pozůstalým, všem lidem, kteří dnes ztratili někoho blízkého.
Následovala věc, která všechny překvapila, některé potěšila, některé znechutila a spoustě lidí vyrazila dech. Androrian přislíbil, že udělá vše pro znovuzavedení trestu smrti k potrestání všech hlavních aktérů útoků.
Zbytek projevu kapitán přestal vnímat. Vnitřně s prezidentem souhlasil. Každý, kdo je zodpovědný za také zvěrstvo, si zaslouží umřít. Pěkně pomalu a bolestivě.
Na chvíli jako by zapomněl na to, že je důstojník Flotily, který přísahal úctu ke všem formám života. Ale nenávist ho zcela pohltila, stejně jako myšlenka, že nikdo z téhle spodiny už nemá právo na život.

Femela III
Abstinenční příznaky se již začaly projevovat. Alanis pociťovala silný pocit slabosti. Jenom malý pohyb ruky pro ni představoval téměř nepřekonatelnou překážku.
Odvykání droze se u Femelanů projevovalo úplně jinak, než kdysi její tvůrci zamýšleli.
Vězněná dívka téměř cítila, jak z ní pomalu vyprchává život. Měla pocit, jako by její duše pomalu opouštěla její tělo.
Jestli existuje nějaký Bůh, jestli je zlý a krutý, nebo milosrdný a laskavý, všemocný, věčný... zkrátka ať už je jakýkoli, nebude dlouho trvat, než se to dozví...