Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Osud Padající hvězdy, 5. díl: Naše první setkání II.

po 10. července 2006      autor: Pike      přečteno: 3978x      komentáře: 3

Fan Fiction Velitel Cardassianů k nám promluvil: ‚Jmenuji se gul Opac.‘
‚Fakt jo? Já myslel, že tenhle titul už se skoro sto let nepoužívá,‘ ušklíbl se kapitán. Jeden z našich strážců mu uštědřil ránu do obličeje.
‚Naším cílem je odchod veškerých vojenských sil Federace z území Cardassie. Pokud Flotila přistoupí na naše podmínky, budete všichni propuštěni. Pokud ne, všichni umřete. A to hodně pomalu...‘

USS Falling Star

Icari si prohlížel nehybné tělo omráčené dívky ležící na podlaze před ním. V simulátoru sledoval, jak moc jí ubližovali, ale vidět ji nyní přímo živou... Pohled na její holografickou projekci, a poté na její opravdové tělo z masa a kostí, byl nesrovnatelný.
Tím, že ji zachránil z jejího krutého vězení, prakticky ukončil svoji kariéru ve Flotile. Ale nelitoval toho. Dlouho o tom uvažoval, vymlouval se, že nemá právo změnit její život, nesmí ji zachránit. Pak se dozvěděl o útocích a v seznamech obětí spatřil jméno své sestry. Od té doby již neváhal ani minutu. Když už nemůže zachránit její život, zachrání před smrtí někoho jiného.
Nechal ji transportovat na ošetřovnu a mírně upravil Pohotovostní zdravotnický holoprogram, aby neměl žádné námitky proti jejímu ošetření.

***

„Všichni teroristé pak vyšli ven, všem nám nasadili pouta a asi pět minut nás vlekli ulicí. Ještě před chvílí po ní chodily desítky lidí, ale najednou byla úplně prázdná. Když jsme vyšli ven z města, transportovali nás do obrovské haly. Zřejmě ji kdysi používala cardassijská armáda jako hangár pro raketoplány. Uvnitř už čekalo asi dvacet další Cardassianů.
Postavili nás do řady a všichni jsme s hrůzou očekávali, že nás postřílí. Předstoupil před nás muž, který vypadal jako velitel téhle bandy.
‚Kdo je tady nejvyšší důstojník?‘ zařval na nás.
‚Já,‘ odpověděl jsem. Původně jsem chtěl něco dodat, ale nakonec jsem usoudil, že bude lepší moc ho neprovokovat.
Odvedli mě do menší místnosti, kde jsem uviděl spoutaného a zmláceného kapitána Endrewse.
Velitel Cardassianů k nám promluvil: ‚Jmenuji se gul Opac.‘
‚Fakt jo? Já myslel, že tenhle titul už se skoro sto let nepoužívá,‘ ušklíbl se kapitán. Jeden z našich strážců mu uštědřil ránu do obličeje.
‚ Naším cílem je odchod veškerých vojenských sil Federace z území Cardassie. Pokud Flotila přistoupí na naše podmínky, budete všichni propuštěni. Pokud ne, všichni umřete. A to hodně pomalu...‘
Začínalo mi být jasné, že ten jejich velitel je nějaký vyšinutý idiot. A takový typ, když se dostane k moci, umí být hodně nepředvídatelný.“
„Muselo mu být jasné, že Federace nikdy nebude vyjednávat s teroristy,“ přerušila Laďka vyprávění.
„Uvědomil jsem si, že mu nejde o odchod Federace, vlastně ho politická situace vůbec nezajímala.“
„Tak o co mu šlo?“
„O pomstu. Celý to jeho vyjednávání s Federací, co trvalo několik dní, byla zástěrka. Jeho lidi tomu věřili a on je jenom zneužíval. Už mu nezáleželo na ničem a na nikom. Chtěl jenom jedno. Pozabíjet co nejvíc lidí. A to se mu i povedlo.“
Laďku to trochu zmátlo: „Jakou pomstu? Za co?“
„Vyprávěl mi o tom v době, kdy bylo naživu už jenom pět z nás. Tvrdil, že jeho manželka pracovala na nějakém tajném projektu. Prý byli velmi blízko objevu nějaké nové a hodně účinné zbraně. Jednou u nich v laboratoři došlo k úniku radiace, který... zkrátka nikdo z nich nepřežil. Určitě víš, jak umírá člověk na ozáření radiací. A on věřil tomu, že to byla sabotáž, za kterou je zodpovědná Federace.“
Pike se opět na chvíli odmlčel a přemýšlel, kde předtím skončil.
„Takže první den nás všechny zavřeli do něčeho, co dřív zřejmě sloužilo jako skladiště. K jídlu nám dali cardassianské nouzové příděly. Chutnalo to jako jed na krysy. Asi tři dny nás tam nechali úplně potmě a téměř si nás nevšímali.
Čtvrtý den nás oslnilo ostré světlo a do dveří vešel Opac s pěti svými lidmi.
‚Vaše mocná Federace se zřejmě o vaše osudy nezajímá. Proto jsme se rozhodli, že za každé tři hodiny, po které bude jediná loď, jediný ozbrojený občan Federace uvnitř našeho prostoru, zemře jeden z vás.‘
Já a kapitán jsme chtěli něco říct, už si ani nevzpomínám, co to bylo, ale kopance do hlavy a do břicha nás umlčely. Mezitím odvlekli praporčíka... praporčíka... už si ani nemohu vzpomenout na jeho jméno,“ řekl dost zoufale.
„Později jsem napsal dopis rodině každého z nich,“ odbočil. „Ale vždy tam byly jenom ty formální kecy o tom, že jejich syn nebo dcera zemřeli statečně během výkonu služby. Nedokázal jsem tam napsat pravdu.“
„Ale jakou pravdu?“
„Že umřeli úplně zbytečně pod rukama pošahanejch fanatiků. Že někteří z nich prosili o milost, byli schopni udělat cokoli, jen aby je propustili.“
„A čemu by to pomohlo? Myslíš, že by jim...“
„Jsi jedna z nejupřímnějších žen, jakou znám,“ skočil jí do řeči. „Myslel jsem, že právě ty to pochopíš.“
„Kdybys ztratil někoho, koho miluješ, byl bys raději, kdyby ti řekli, že umřel s odvahou a se ctí, nebo že ho prostě a jednoduše odpráskli?“
„Chtěl bych znát pravdu,“ odpověděl, ale pak zaváhal. „Možná je lepší, že jsem jim tu pravdu nedokázal říct. Ale cítil bych se líp, kdybych to tak udělal.“
„Určitě to tak pro ně bylo lepší. Věř mi,“ řekla Laďka citlivě.
George začínal být rád, že se jí svěřil. Ona ho vždycky dokázala utěšit. Někdy si říkal, jaké má obrovské štěstí, že je to jeho kamarádka. Ale občas si přál něco víc...
„Když toho ubožáka odvedli, bylo chvíli ticho. Pak jsme uslyšeli, jak křičí. Mučili ho dlouho. Hodně dlouho. Určitě několik hodin. Všem běhal mráz po zádech, všichni měli strach, báli se, kdo půjde další.
Nevím, jak dlouho to pokračovalo, než jsem přišel na řadu já. Nebudu tvrdit, že jsem neměl strach. Vlastně se mi hrůzou klepaly nohy a skoro jsem potil krev.“
„Co celou tu dobu dělala Flotila? Za tu dobu vás už museli zachránit,“ přerušila ho Laďka.
„Velení po několika jednáních rozhodlo, že jde o vnitřní záležitost Cardassie a nechali na jejich armádě, aby to vyřešila.“
„Tomu nevěřím,“ kroutila hlavou.
„Nepsali o tom v novinách, nebylo to ve zpravodajství, snažili se to ututlat. Tehdy zasadili vítr a dneska sklízeli bouři.“
Laďka už chápala, co se jí George snaží říct.
„Už tenkrát to byl Obsidiánský řád?“ zeptala se.
„Jeden z jeho oddílů.“
„A co s tebou dělali?“ zeptala se.
„Odtáhli mě do Opacovy kanceláře, spoutali a hodili na zem. Nechali mě tam ležet alespoň šest hodin. Čekal jsem na smrt...
Uslyšel jsem kroky a uviděl, jak přivádějí kapitána Andrewse. Byl neuvěřitelně bledý. Hodili ho vedle mě.
Opac si stoupl nad nás, do každého několikrát kopnul, a pak promluvil ke kapitánovi: ‚Voperovali jsme vám jeden speciální přístroj. Naše armáda – tím samozřejmě myslím armádu Cardassijské unie – ho používala už před sto lety. Umí to velmi dobře stimulovat centra bolesti v mozku.‘
Stiskl tlačítko na jakémsi ovladači. Andrews se okamžitě začal svíjet v bolestech. Začal křičet, vytryskly mu slzy... On... byl to jeden z nejodvážnějších mužů, co jsem znal. Vidět ho takhle...“
George vypil další dva panáky. Laďka ho chytila za ruku, protože věděla, že slovy ho nejde utěšit.
Trochu se uklidnil a hodně roztřeseným a pohnutým hlasem pokračoval: „Pak všichni odešli a nechali nás tam samotný. Ten jejich přístroj, ten zasranej krám, ale nevypnuli. Andrewse nechali svíjet se v bolestech. Celou dobu křičel. Ležel jsem tam pár metrů vedle něj, nemohl se pohnout, nemohl mu pomoct. Byly to nejhorší okamžiky mýho života.
O několik hodin později se vrátili. Opac přístroj vypnul a Andrewse odvlekli. Mně přistavili židli, sundali mi pouta a já se posadil. Právě tenkrát mi vyprávěl o svojí ženě. Také mi řekl, že za svoje správné rozhodnutí vzdát se, teď uvidím zbytek svých mužů mučených stejnou technikou, kterou jsem mohl nyní sledovat na svém kapitánovi.
‚Budeš tak mít možnost přemýšlet o tom, že správný voják raději zemře, než aby se vzdal. Nemáš právo nosit jakoukoli uniformu,‘ začal řvát. ‚Seš jenom odporná nula.‘
Našel jsem v sobě zbytky odvahy a odpověděl mu: ‚Nejsem o nic větší zbabělec než ty. Jenom sráč střílí po mužích, aniž by je varoval. A jenom zbabělec mučí někoho, kdo pomáhá zachraňovat jeho vlastní lidi. Cardassiani vždycky byla odporná sebranka a ten nejpodřadnější druh v Galaxii. I Romulani mají víc cti. Ale ty a tví lidi...‘
Umlčela mě tak silná rána, že se moje židle převrátila a já dopadl na podlahu. Opac byl nepříčetný vzteky, kopal do mě, mlátil mě. Částečně jsem doufal, že mě zabije... Ale taky jsem věděl, že by bylo nefér, kdybych umřel tak rychle.“
„Přestaň s tím sebeobviňováním. Snažil ses je zachránit,“ stiskla mu ruku ještě pevněji.
„Ale ten bastard se ovládl a přestal,“ nenechal se vyrušit. „Pak vzal do ruky židli a praštil s ní o podlahu tak silně, že se rozletěla na několik kusů. Plivl na mě a odkráčel.
Víš, můj výstup byla jediná věc z té doby, na kterou jsem byl hrdý.
Mezitím Flotila stále odmítala cokoli udělat a rozkázala zbytku posádky, aby pouze asistoval cardassijským úřadům při vyšetřování.“
„Na Rising Star už tehdy sloužil Icari... a pochybuji, že ten by se takovými rozkazy řídil,“ opět hádala Laďka.
„Vykašlal se na rozkazy a už od začátku po nás pátral. Dělal všechno pro to, aby nás našel. Ale... přišel pozdě.
Ležel jsem tam v krvi asi dvě hodiny. Pouta jsem neměl, ale stejně jsem se skoro nemohl hýbat. Pak přišli dva strážci a odvlekli mě do haly. Tam stáli všichni mí muži... všichni, kteří zůstali naživu. Včetně kapitána, kterého drželi dva strážci. Zřejmě již nebyl schopen stát na nohou.
Čekal jsem, že na nás Opac začne něco řvát, ale on jen klidně řekl: ‚A takhle dopadne každý důstojník Flotily, dokud bude jen jediný z nich na svrchovaném území Cardassijské Unie.‘
Vzal disruptor, přiložil ho kapitánovi k hlavě... a vystřelil.“

San Francisco


Dešťové kapky dopadaly s železnou pravidelností na každé místo San Francisca už dva dny. Normálně by to někomu přišlo neobvyklé, ale nyní to téměř nikoho nezajímalo. Kapky deště se mísily se slzami lidí z celého města a bylo téměř nejisté, čeho na ulice města nakonec dopadlo více.
Petra seděla na balkóně svého bytu už několik hodin a sledovala nekonečný proud vody dopadající na město.
Zaslechla klapnutí dveří. Jeffrey se nabídl, že jí bude dělat společnost, dokud si na její novou nohu úplně nezvykne. Oba dva věděli, že je to zbytečné, ale ani jeden z nich nechtěl být sám.
Se šálkem svého oblíbeného vulkánského čaje se posadil na křesílko vedle Petry.
„V Novém zákoně se píše, že v den, kdy ukřižovali Ježíše Krista, se v poledne strhla prudká bouře, která trvala tři hodiny. Bůh tak truchlil za svého syna.“
„A ty myslíš, že poslední dva dny truchlí za všechny ty mrtvé?“ řekl kadet dost nevěřícně, asi jako by to řekl každý zapřísáhlý ateista.
„Křesťané věří, že my všichni jsme Boží děti.“
„Ty věříš v Boha?“
„Ještě včera jsem nevěřila. Dnes... dneska už nevím,“ odpověděla. „Ale chci věřit tomu, že se ještě někdy někde potkám s lidmi, kteří už tu nejsou.“
Pak oba chvíli mlčeli. Ticho přerušila opět Petruška: „Pořád si mi ještě neřekl, jestli jsi ztratil někoho blízkého.“
„Ne, to neřekl.“
„A ztratil?“ nenechala se odbýt.
„Před začátkem oslav mě moje přítelkyně lákala do Paříže. Chtěla je strávit se svojí rodinou. Já jí řekl, že tu projekci si nenechám za žádných okolností ujít. Moc jsme se pohádali a ona nakonec odjela beze mě.“
Snažil se to vše říkat chladně, ale Petra prohlédla jeho masku a poznala, kolik smutku v sobě nosí.
„Ani jsme se... ani jsme se nerozloučili. Prostě se jenom sebrala a odešla a já ji nechal jít. Věděl jsem, že se vrátí, věděl jsem, že mě miluje.
Mně na ní nikdy moc nezáleželo. Staral jsem se jen o svoji kariéru. Považoval jsem Maeriel za něco samozřejmého, co budu mít vždycky. A teď je pryč. Až když jsem uviděl její jméno v seznamech obětí, uvědomil jsem si, jak moc jsem ji milovat.“
Chvíli bylo ticho. Jeffrey pořád zadržoval slzy, zato Petra již měla slané průhledné kapky na obou tvářích.
„Všechny důležité věci v životě zjistíš, až když je moc pozdě,“ pokračoval. „Pořád se jenom honíš za tím, co nemáš. Co získáš, považuješ za samozřejmé, a teprve až to ztratíš, uvědomíš si, jak moc ti na tom záleželo.“
„Život je nespravedlivej,“ řekla smutně Petra.
Vstala a došla k zábradlí balkónu. Kapky deště začaly dopadat do jejích tmavých vlasů. Jeffrey došel k ní a objal ji.
„Ten déšť je teplejší než bych čekal,“ pokusil se o vtip.
Petra zavřela oči a začala se s ním líbat.

Romulanská válečná loď K’Tinga, hluboký vesmír

„Můžete vstoupit, subkomandére,“ ozvalo se z komandérovy pracovny. Velitel této lodi oslovoval své podřízené většinou pouze hodnostmi a jména používal jen v nutných případech. Snažil se tak udržet si od své posádky co největší odstup. Léta zkušeností v práci kapitána válečného romulanského plavidla ho naučila, že tento přístup je pro hladký chod lodi nutný, i když ho osobně příliš netěšil.
Subkomandér předpisově vpochodoval dovnitř.
„Sledujete nejnovější zprávy? Včerejšek byl den, který psal historii.“
„Ano, zapsal ji federální krví,“ snažil se říct s nezájmem, ale pak si uvědomil si, že na něco zapomněl. „A krví tří z nás.“
Leckterý velitel by ho za takové opomenutí mohl nechat uvěznit či dokonce popravit, ale tento komandér se tvářil, jako kdyby nic neslyšel. Jeho zástupce pocítil lehkou nervozitu a několikrát proklel sám sebe za svoji neopatrnost.
„Myslím, že i dnešek se zapíše do historie. Rada Federace dnes na nátlak zástupců Země a Andorie uzákonila trest smrti.“
„Jakým způsobem budou popravovat, komandére?“
Velitel lodi se usmál oním zvláštním romulanským úsměvem, který v sobě kombinoval důvtip i aroganci a který jen málokdo dokázal napodobit.
„Právě jsem Vám oznámil, že ta nejdemokratičtější a nejsvobodnější vládní instituce v Galaxii uzákonila popravování vězňů, a Vy se zeptáte, jak budou popravovat?“
Subkomandér nyní váhal, zda opět neřekl něco špatně.
„Bude z Vás výborný velitel,“ uklidnil ho jeho nadřízený. „Budete zabíjet nepřátele Impéria s odvahou a krutostí.“
„Doufám, že mě Senát jednoho dne poctí příležitostí zbavovat ho svých nepřátel,“ hrdě pronesl jednu z omletých frází.
„Dnes jsem odeslal Senátu doporučení na Vaše jmenování komandérem na jedné z našich válečných lodí. Vypadá to, že i Vy dneska píšete historii.“
„Děkuji, pane. Slibuji, že Vaši důvěru nezklamu,“ pronesl hrdě.
„Vím, že ne. Můžete jít,“ propustil ho.
Oba dva byli rádi, že se toho druhého zbaví. Na odchodu však subkomandéra zastihlo pípání lodního interkomu.
„Pane,“ ozvalo se, „máme rozkaz okamžitě zamířit maximální rychlostí k planetě Femela. Naše mise nám bude oznámena během cesty.“
„Tak to vypadá, že ještě pár dní strávíte pod mým velením, subkomandére.“

poručík Pike
autor: Pike
vydáno: po 10. července 2006
přečteno: 3978x
komentáře: 3
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG