Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Osud Padající hvězdy, 7. díl: Rozdávání karet

po 24. července 2006      autor: Pike      přečteno: 4684x      komentáře: 3

Fan Fiction „Prozkoumali jste skorou celou Galaxii a stále nevíte, zda existuje Bůh.“
„Víra je přece o tom, že ji nemůžeš dokázat. Jak chceš věřit v Boha, když víš jistě, že existuje?“
„Tak jaký smysl má v něj věřit?“ uvažovala Alanis. „Já si myslím, že všichni věří jenom z jednoho důvodu. Ze strachu z toho, co tě čeká po smrti.“

Oxford
Hvězdné datum: 152326,5

George zabušil na mohutné dubové dveře jednoho ze starodávně vyhlížejících domů, které náležely Oxfordské univerzitě. Udělal dva kroky zpět a čekal, až mu někdo přijde otevřít. Původně očekával staršího sluhu nebo služku, ale když se dveře s tichým zavrzáním otevřely, spatřil asi třicetiletého muže.
„Dobrý den. Jmenuji se profesor Philippe Weller,“ podal Georgovi ruku.
Nebyl příliš vysoký a měl husté černé vlasy. Mluvil s francouzským přízvukem. Na sobě nosil jakousi místní uniformu, tedy oblek s kravatou.
Na George toto místo působilo téměř, jakoby se zde zastavil čas.
„Dobrý den. Jsem kapitán George Pike. Rád Vás poznávám,“ stiskl nabízenou dlaň.
Profesor pozval George dovnitř. Kapitán v domě ucítil vůni dřeva. Všechen nábytek byl z přírodního materiálu. Podlaha pod jeho kroky slabě vrzala. Bylo to příjemné po nekonečných hodinách strávených v umělých interiérech hvězdné lodi s recyklovaným a dokonale čistým vzduchem.
Na poličkách spatřil modely starých plachetnic. Profesor nad nimi musel strávit tisíce hodin, všechny byly nepochybně dokonalé, přesné do posledního detailu. Pike nevěděl, zda má cítit obdiv nad trpělivostí, kterou profesor musel těmto výtvorům věnovat, nebo to považovat za marnivé mrhání časem.
Vůně dřeva se najednou začala mísit se zvláštním arómatem čaje. Oba dva se posadili do křesel a profesor nabídl kapitánovi šálek s horkým nápojem.
„Je pravý. Některé oblasti v Asii stále pěstují pravý čaj,“ položil profesor před Pika porcelánový šálek čaje.
Proč mě nepřekvapuje, že je taky pravý, pomyslel si kapitán. Usrkl si ze šálku a sám pro sebe řekl, že s pravým českým pivem to nelze srovnávat.
„Je vynikající,“ snažil se potěšit profesora, který na tuto odpověď nepochybně čekal. „Chtěl bych Vám poděkovat, že jste mě přijal i v těchto těžkých dnech.“
Proč s ním musím mluvit takhle? Všichni profesoři z Oxfordu mluví jak šašci, kteří právě utekli z knihovny? A proč já s nimi musím být na stejný vlně? To by mi jinak nerozuměli?
„Děkuji. Mohu se Vás zeptat, co Vás ke mně přivádí?“
„Prý jste odborník na historické plachetnice. Potřeboval bych vědět co nejvíce informací o lodi nebo lodích, které se plavily s červenými plachtami.“
Profesor se zamyslel, napil čaje a zatvářil se velice důležitě. Po chvíli si rukou začal hladit bradu a očima pozorovat historickou fresku na stropě.
„Pokud vím, klingonské plachetnice běžně používaly červené plachty. A sportovní plavidla od dvacátého století mají na plachtách zastoupeny snad všechny barvy.“
„Mě spíš zajímají historické anglické plachetnice. Zhruba z patnáctého až osmnáctého století,“ upřesnil svoji otázku Pike.
Profesor opět hluboce prohledával svoji paměť. Nebo to spíše jenom hrál.
„Ve skutečnosti jedna taková loď existovala,“ prohlásil nakonec.
„A proč není zanesena v historické databázi?“
„O této lodi neexistovaly až do nedávné doby prakticky žádné důkazy.“
Líná huba, holé neštěstí. To z toho chlapa musím páčit každý slovo?
Kapitán začal být lehce nervózní. Skoro až napjatý, co všechno se dozví.
„Můžete mi, prosím, stručně a jasně říci, co o té lodi víte?“ zeptal se trochu ostřejším tónem.
„Je to komplikované a především jsem byl požádán, abych o této věci příliš nemluvil. Ale Vy jste se již očividně o této záležitosti doslechl jinde a v tom případě snad mohu udělat výjimku.“
„Proč by někdo chtěl zatajovat informace o stovky let staré plachetnici?“
„Dobře, povím Vám, co o tom vím. Tato loď byla postavena asi v roce 1810 jedním z nejbohatších anglických šlechticů té doby. Byla to jedna z nejkrásnějších lodí, jakou kdo kdy postavil...“
Profesor popisoval loď do detailů asi čtvrt hodiny. George ho původně chtěl přerušit, ale pak si uvědomil, že on vlastně dokonale popisuje to, co viděl ve svém snu. Ale jak se mu mohlo zdát o lodi, o které žádná publikace o historii nepíše? Není to žádná vzpomínka, kterou by jeho podvědomí vytáhlo na povrch a použilo jako kulisu pro jeho sny. Nikde jinde se o ní nemohl dozvědět.
„Vážně se o téhle lodi nikde nepsalo?“ přerušil Philippův popis kormidla.
„Jak jsem řekl, o téhle lodi prakticky nikdo nevěděl. Všechny záznamy o ní byly zničené, a to zřejmě již několik let po tom, co byla spuštěna na vodu.“
„Byly zničeny úmyslně?“
„Nepochybně,“ přikývl profesor. „O takovém projektu musely vzniknout stovky písemných záznamů a zmínek na mnoha místech. Přesto se žádný z nich nedochoval. Nevíme přesně, proč se tak stalo, ale zřejmě to souvisí se zmizením té lodi.“
„Zmizením?“
„Její majitel se po jejím dokončení vydal na plavbu k pobřeží Antarktidy, které bylo tehdy ještě poměrně neprozkoumané. Loď odplula zřejmě z Plymouthu nebo jiného významného anglického přístavu a nabrala kurs k jihu. Od té doby ji již nikdy nikdo nespatřil. A bez jakýchkoli záznamů byla prostě zapomenuta.
První důkaz o její existenci byl nalezen v polovině jednadvacátého století při archeologických vykopávkách v jižní Anglii. Byla to láhev se zprávou, kterou zřejmě některý z námořníků vyhodil, aby dal ostatním zprávu o tom, co se s lodí stalo. Jak se dostala dvacet metrů pod zem, zůstává záhadou.“
„Někdo ji vylovil a poté schoval, aby nebyla zničena s ostatními záznamy,“ uvažoval Pike.
„Ano, to je jedna z možností,“ přikývl historik. „Na lístku uvnitř stálo: ‚Nalezli jsme bránu do pekel.‘ Nic víc, pouze jméno lodi.“
„Jak se vlastně jmenovala?“
„Jméno té lodi bylo HMS Falling Star.“
George Pike vyvalil oči. Je to snad náhoda nebo má tohle všechno nějaký důvod? O co tady jde?

USS Falling Star, na orbitální dráze Země

„Je vážně tak nádherná, jak jsi sliboval,“ řekla Alanis při pohledu na Zemi, která zářila jako perla uprostřed temnoty.
„Jenom počkej, až uvidíš Trill. Ten je mnohem hezčí,“ usmál se Icari. „Nelituješ, že sis neprohlédla Femelu?“
„Ne,“ zavrčela. „Víš, co mě překvapuje?“
Icari jenom zavrtěl hlavou.
„Prozkoumali jste skoro celou Galaxii a stále nevíte, zda existuje Bůh.“
„Víra je přece o tom, že ji nemůžeš dokázat. Jak chceš věřit v Boha, když víš jistě, že existuje?“
„Tak jaký smysl má v něj věřit?“ uvažovala Alanis. „Já si myslím, že všichni věří jenom z jednoho důvodu. Ze strachu z toho, co tě čeká po smrti.“
„Můžeš buď věřit, že tě čeká něco lepšího, než v čem teď žiješ, nebo strávit život ve strachu, že budeš nějak trpět celou věčnost.“
„Žít věčně musí být tak jako tak strašná nuda,“ prohodila Femelanka mrzutě.
Icari se usmál a Alanis pokračovala: „Představ si, že bys prozkoumal každý koutek celého vesmíru, vyspal se s každou ženou, ochutnal každé jídlo... Prostě vyzkoušel a poznal úplně všechno. Co bys dělal potom? Vždyť bys měl pořád před sebou celou věčnost.“
„Jsou okamžiky, které bych chtěl prožívat věčně,“ odpověděl Icari.
„Například?“
„Můj první polibek s Verčou. Procházeli jsme se lesem, ona najednou zastavila a naše rty se začaly dotýkat. Bylo to... nedá se to popsat. Určitě si taky něco takového zažila.“
Alanis se zamyslela.
„Ano, zažila,“ odpověděla vyhýbavě.
„Víš, čemu já věřím?“ pokračovala po chvíli. „Že jestli nějaký Bůh existuje, tak je dobrý a bere nás všechny jako svoje děti. Bez ohledu na to, zda v něj věříme. Je pro něj důležité jenom to, jak jsme žili.“
Pak se na chvíli odmlčela a pokračovala: „Ale proč by přehlížel tolik bezpráví a křivd... tak to nevím.“
„Kdybys měla moc nad celým vesmírem, záleželo by ti vůbec na nás?“
Oba dva se zamysleli.
„Víš co?“ přerušil ticho Icari. „Možná tě nemůžu představit žádnému Bohu, ale ukážu ti jednoho ďábla.“

Oxford

„Vážně se tak jmenovala?“ ověřoval si Pike, zda správně porozuměl jménu lodi.
„HMS Falling Star,“ zopakoval název Philippe. Pak znovu předstíral zamyšlení: „Tak se vlastně jmenuje loď, které velíte.“
„Ano. Myslíte, že je to náhoda?“ vyklouzlo Pikovi.
„Co jiného by to mělo být?“
„Jistě, vlastně to musí být náhoda,“ prohlásil kapitán něco, čemu sám nevěřil.
„Kde jste se o té lodi vlastně doslechl?“
„Od jednoho známého, co studoval námořní historii. Poslal mě za Vámi, že prý se mám zeptat na loď s červenými plachtami. Zřejmě to myslel jako vtípek,“ nepříliš obratně zalhal George.
„Chápu. Ale vraťme se k tomu vzkazu. Skutečně pocházel zhruba z roku 1810. Nebyl napsaný inkoustem, ale krví. A podle testů DNA ta krev nepatřila žádnému člověku.“
Pike opět jenom zíral a nevěděl, co má říct.
„Nepatřila ani žádnému známému druhu. Přesto papír, na který byl vzkaz napsán, byl nepochybně vyroben na Zemi. Možná vytržený z lodního deníku. Vzkaz byl napsán britskou angličtinou.“
„Počkejte, shrňme si to. V jednadvacátém století našli asi dvě stě čtyřicet let starý vzkaz, který měl pocházet z anglické plachetnice, která se ztratila při plavbě k Antarktidě. A ten vzkaz je napsaný krví neznámé rasy, a přitom anglicky.“
„Přesně tak“
„A co ta loď samotná?“
„To je možná ještě zajímavější. Náhodou ji našla USS Carolinana jednom z asteroidů v soustavě Cimron.“
„Jak se vrak pozemské plachetnice dostal tak daleko do hlubokého vesmíru?“ snažil se kapitán vzpamatovat.
„To je jedna z největších záhad za poslední desetiletí.“
Pike chvíli přemítal o tom, co se právě dozvěděl.
„A je tam stále?“ zeptal se nakonec.
„Nijak jsme se k ní nedokázali přiblížit. Je chráněna silovým polem, které nedokážeme překonat. Můžeme jím proniknout skenery, ale nic víc. Ostatně i jejich údaje nejsou stoprocentně spolehlivé.“
„To mě poser,“ vyklouzlo kapitánovi. „Tedy chci říct, že to je hodně zvláštní.“
„Je to všechno pravda, i když to zní absurdně. Vesmír skrývá miliony záhad. A tahle patří mezi ty zajímavější,“ povzdychl si profesor.
„Co ještě víte o té lodi?“
„Bohužel se obávám, že Vám již nic víc neřeknu.“
„No, vlastně už stejně musím na Velení Flotily. Téměř jsem zapomněl na časový posun oproti San Franciscu. Moc vám děkuji za Váš čas,“ vstal George k odchodu.
„Rád jsem Vám pomohl, kapitáne,“ odpověděl profesor a podali si znovu ruce. Pak profesor doprovodil Pika ke dveřím, rozloučili se a Philippe se vrátil do své pracovny.
Posadil se za stůl, pustil počítač a začal s opravováním písemných prací od svých žáků.
„Proč jste mu neřekl pravdu?“ oslovil ho mladík, který přišel do pracovny z horního patra profesorova domku.
„Musíme si být jisti, že právě on je ten správný. Musí to místo najít sám. Nemůžeme ho tam přímo poslat,“ odpověděl Philippe.
„Vy tomu vážně věříte,“ kroutil mladík nevěřícně hlavou.
„Sám se přesvědčíte, že mám pravdu. Jestli je Pike ten správný člověk, pak Bránu najde.“
„Zkuste se někdy sám poslouchat. Žádnou bránu do pekla ani do nebe nikdy nenajde. A víte Vy proč? Protože žádná neexistuje. Není žádné peklo, žádné nebe. Vaše primitivní černobílá představa dobra a zla je přece dětsky naivní. Člověk Vaší inteligence by to měl pochopit.“
„Vy si myslíte, že by někdo přenášel plachetnici přes celou Galaxii jenom z nějakého pohnutí mysli?“ oponoval Philippe.
„Přesunutí pár tun dřeva a nalezení brány k věčnosti jsou dvě naprosto odlišné věci.“
„Jestli tomu nevěříte, tak proč se o to tak zajímáte?“
„Jenom plním rozkazy,“ vysvětlil mladík s nezájmem.
„Vaši nadřízení zřejmě mají jiný názor než Vy.“
„Názory mých nadřízených nejsou Váš problém. Vy se starejte o svoji bránu a já si ohlídám moje záležitosti.“
Tak to jsem na tebe zvědavý, řekl si sám pro sebe Phillipe.
Pak mu nenápadně naznačil, že již není vítán: „To nepochybuji. Vážený Jeffrey, nyní, když mě omluvíte, mám ještě nějakou práci.“
„To já taky. A to určitě důležitější než Vy,“ ušklíbl se mladík a odešel.

San Francisco

Ve vstupní hale muzea bylo téměř prázdno. Ještě před pár dny tady každou hodinu procházely tisíce lidí, ale nyní zde Alanis a Jeffrey stáli sami.
Trill celou budovu výborně znal. Během studií na Akademii zde pracoval jako průvodce. Pro tuhle práci byl ideální. Válka s Dominionem, pro většinu lidí už uzavřená kapitola historie, stále žila v jeho vzpomínkách.
Byl známý svým velmi poutavým vyprávěním spousty historek z minulosti. Večer obvykle chodíval vyprávět příběhy k některým dívkám domů... Snad stačí říct, že nikdy nijak zvlášť netoužil po trvalém vztahu...
Vstoupili do jedné z výstavních místností. V ní byl holografický model Jem’Hadara se zbraní v ruce.
Alanis pochopila, proč ji sem Icari přivedl.
„Tak tohle je ten náš ďábel...“
„Ano,“ potvrdil její domněnku. „Tento druh okupoval vaši planetu několik desítek let. Byli to vojáci impéria zvaného Dominion. Nazývali se Jem’Hadaři. A byli závislí na droze jménem ketracel...“
„A na tomhle stojí celá naše víra,“ přerušila ho. „Vytvořili ji na základě toho, že nějaký vyspělejší druh přišel z vesmíru a začal drancovat náš svět.“
„A navíc femelanská inkvizice používá Dominionem vyvinutou drogu k ovládání vlastních lidí. Stejně jako kdysi vůdci Dominionu zneužívali tu samou látku...“
„Možná tak svinstvo kdybys řekl,“ znovu mu skočila do řeči.
„Jak chceš.“
„Víš, kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to k smíchu...“ pronesla Alanis suše. „To, jak moc se dají události překroutit, jak můžeš převrátit a znásilnit pravdu, abys dosáhl toho, čeho chceš.“
„Říká se, že pravda je ve skutečnosti ta skutečnost, které věří nejvíce lidí.“
„To je nesmysl,“ oponovala Femelanka.
„A co tohle: Pravda je to, co každý člověk považuje za pravdu?
„Nech už toho. Pravda je přece to, co se doopravdy stane. Můžeš ji zkusit ignorovat nebo popřít, ale nikdy ji nezměníš.“
„I přes to, co sis prožila, jsi nenapravitelná idealistka.“
„A proč ten Dominion nakonec odešel?“ vrátila se k původnímu tématu.
„Porazili jsme ho ve válce a musel se vzdát všech okupovaných planet. Většina z nich se pak přidala do Federace, ale nejvyšší představitelé Femely odmítli jakékoli vměšování z naší strany a my podle našich zákonů neměli právo jakkoli dále měnit vývoj Femely.“
„Pěkně pitomej zákon.“
„Ale musíme ho dodržovat, ať se nám to líbí nebo ne.“
„A kvůli němu ty půjdeš do vězení,“ řekla Alanis téměř omluvně.
„Nelituji toho.“
„Děkuji ti. Za všechno, co jsi pro mě udělal.“
„Děkovala jsi mi už tisíckrát.“
„A stejně to nestačí.“
Oba dva se na sebe usmáli.
„Ty si tu válku pamatuješ?“ zeptala se Alanis po chvilce.
„Ano. Chceš něco vyprávět?“
„Jasně, že chci.“

poručík Pike
autor: Pike
vydáno: po 24. července 2006
přečteno: 4684x
komentáře: 3
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG