Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Osud Padající hvězdy, 9. díl: Křižovatka

ne 6. srpna 2006      autor: Pike      přečteno: 3729x      komentáře: 0

Fan Fiction „Myslíš, že mě popraví?“ zkusil ji znovu zaujmout.
„Možná by sis to zasloužil,“ řekla suše.
„Ty mě pořád ještě nenávidíš?“
„Víš, říká se, že trvá chvíli zakoukat se, hodinu zamilovat se, ale celý život zapomenout.“
„A co třeba odpustit?“
„Kdybys byl na mém místě, dokázal bys to?“ pohlédla na něj.

Hradec Králové
Pike dovyprávěl vše, co se dozvěděl při své dnešní cestě do Oxfordu. Laďka na něj jen nevěřícně zírala. Celý tenhle příběh se jí zdál neuvěřitelné potrhlý. Možná tomu všemu ani neuvěřila, kdyby jí kapitán neukázal snímky a údaje senzorů o vraku plachetnice v pásmu asteroidů. Profesor Keller mu odpoledne poslal všechny důkazy svého tvrzení.
„Můžou být zfalšované,“ prohlížela si je pečlivě dívka.
„Nemohl přece vědět, že za ním přijdu a budu se ho ptát na loď s červenými plachtami,“ odporoval jí kapitán. S nikým kromě tebe jsem o tom snu nemluvil.“
„Může to být náhoda. Tvůj mozek prostě vymyslel červené plachty absolutně nezávisle...“
„A náhodou ji vymyslel tak chytře, že je do poslední třísky stejná jako ta skutečná loď.“
„Třeba je to jenom sugesce,“ odporovala. „Když jsi slyšel popis…“
„Nezkoušej na mě ty svý psychologický finty,“ skočil Laďce do řeči.
„Tak ty věříš, že tobě je souzeno, abys nalezl bránu k věčnosti?“
„Vím, že to zní trochu šíleně, ale dává to dokonalý smysl.“
„A co když tomu prostě jenom chceš věřit?“ stále se přela.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Pike.
„Ty víš moc dobře, jak to myslím. Pořád hledáš nějaký smysl života, něco, pro co bys měl žít. Dřív sis myslel, že to je láska, ale pak si to prostě vzdal. Potom to byla tvoje kariéra ve Flotile, ale to jsi po tom průšvihu na Adrak Prime taky zavrhnul. Pořád hledáš něco, pro co by mělo smysl žít, ale nikdy to nedotáhneš do konce.“
Pike se neovládl a začal křičet: „A jaký je sakra smysl práce, při který sedíš s rukama v klíně, zatímco ti před očima umírají lidé. Jaký má smysl někoho milovat, když víš, že to nikdy nebude vzájemný?“
„Kvůli těm několika zklamáním přece nemůžeš…“
Několika zklamáním?“ skočil jí opět do řeči. „Vždyť ani sám pořádně nevím, kolik jich vlastně bylo.“
„Ale proč jsi to nakonec vzdal?“
George vypil všechno pivo ve sklenici a mávl na číšnici, aby mu donesla další. Pak si poposedl, jako by se tím snažil uklidnit. Zřejmě to pomohlo, protože jeho hlas byl mnohem tišší, i když zněl o něco zoufaleji.
„Prostě jsou hranice, kolik bolesti dokážu unést. A jakmile jsem tu hranici překročil, už nedokážu dál riskovat. Vím, že moje srdce už krvácí a další rána by ho zabila. Začalo mi záležet jenom na mě, jako by se v mojí duši objevila prázdnota a ta se postupně začala rozšiřovat.“
„Nemůžeš to přece všechno vzdát. Pořád máš v sobě spoustu odvahy bojovat, jenom ji musíš najít. Jsi moc mladej na to, abys všechno hodil za hlavu.“
„Tohle ale nikdy nevzdám. Slibuju ti, že tu bránu najdu,“ tvrdil přesvědčeným tónem.
Dívce možná teprve teď došlo, jak moc tomu věří. Vždycky se nechal snadno ovlivnit ostatními. Byla to jeho chyba a mnohokrát už na ni doplatil. Avšak jako by se z ní nikdy nepoučil. Snad pokaždé doufal, že konečně našel někoho, komu může bezpodmínečně věřit a kdo za ním bude vždy stát. A kdo ho nikdy nezradí.
Laďka taková byla. Ona ho nikdy nepodrazila. A on ji také ne. Teď ho v tom prostě nemůže nechat samotného. Neopustí ho. Možná se právě chystá udělat největší chybu svého života, a ona mu v tom prostě musí zabránit.
Ale jak moc je silná jeho víra? Na kolik je přesvědčený, že někde ve vesmíru existuje místo, které je branou k posmrtnému životu? Jak moc věří, že právě jemu je souzeno to místo nalézt? Je vůbec možné ho přesvědčit, aby to dobrovolně vzdal?
A jak může vědět, že se mýlí? I když to zní naprosto absurdně, není ve vesmíru nejmíň milion věcí, které zní ještě méně pravděpodobně, leč přesto se dějí?
Navíc, jestliže existuje něco, čemu on z celého srdce věří, má právo mu to vůbec vzít? Jak po něm může žádat, aby to vzdal. Ano, vzdal. Bude to jen další prohra, kterou si s sebou ponese. Jeho citová zklamaní. Adrak Prime, Femela...
Možná už je toho na něj doopravdy moc. Každý člověk má svoje limity...
Ale co je důležitější, každý musí něčemu věřit. Nestačí prostě jenom žít, musíme k tomu mít i nějaký důvod. Nejsme jenom stroje, které dělají práci, ke které byly stvořeny, a o nic jiného jim ani nejde.
K čemu je žít, když nevěříme, že to má nějaký smysl?
„Jak moc sis jistý, že existuje,“ zeptala se.
„Naprosto jistý. Musím ji najít.“
A co když žádná neexistuje, uvažovala znovu Laďka. Co je lepší? Mám ho nechat zničit si kariéru, na které už mu stejně nezáleží? Pomoci mu v honbě za něčím, co neexistuje? Nebo ho od toho mám odradit, i když si to nejspíš nikdy neodpustí a bude to další šrám na jeho srdci?
Pak se znovu zamyslela nad celým příběhem.
To už z toho taky začínám šílet? Přece to musí vzdát. Jeho život přece má smysl i bez toho. Pro mě je jeden z nejdůležitějších lidí v životě.
Ale stačí mu to jako smysl života?
Na tuhle otázku se bála sama sobě odpovědět.
„Co si vlastně od sebe slibuješ? Ty si myslíš, že tvůj život jinak nemá smysl? A co když ses nenarodil pro to, abys ji našel. Co když prostě nic takového neexistuje?“ snažila se Laďka.
„Jaký by pak můj život měl smysl?“ vzdoroval.
„Krucinál zkus se na chvíli poslouchat,“ začala pro změnu křičet Laďka. „To, že nežiješ, abys našel bránu do pekla, pořád ještě neznamená, že tvůj život nemá smysl. Možná ses prostě jenom narodil a je jenom na tobě, aby sis svůj smysl života našel sám. Třeba ti není nic souzeno.“
„Třeba mi ani není souzeno, abych byl někdy v životě šťastný,“ napil se piva, které mu číšnice právě přinesla.
„Chceš pořád jenom litovat sám sebe? Zkus se nad sebou zamyslet. Pořád se jenom rejpeš ve svejch problémech a nesnažíš se je řešit.“
„Proč mi to pořád rozmlouváš? Jako moje kamarádka bys mi měla spíš pomoct,“ řekl s jakýmsi vyčítavým výrazem.
„Protože je to blbost,“ vyklouzlo jí. Proklela sama sebe.
„Fajn, zvládnu to sám. Nepotřebuju tvoji pomoc,“ prohlásil rozhodně, dopil pivo a vstal.
„Ty to nechápeš? Chci ti pomoct,“ snažila se ho zadržet. „Ale pomoct ti znamená zastavit tě.“
„To ty nechápeš mě. Nikdy jsi mě nechápala a nikdy ani nebudeš. A jestli se mě pokusíš zastavit, přísahám ti, že toho budeš litovat,“ vykřikl téměř rudý vzteky a odešel.
Laďka byla zoufalá. Jako by se jejich dlouholeté přátelství rozpadlo jako domeček z karet. Cítila vztek. Vztek na sebe, že tomu nedokázala zabránit, i na Geroge, za to, jak moc jí tím ubližuje.
Vzala do ruky sklenici a držela ji stále pevněji. Pod jejím tlakem sklenice praskla a dívčina pořezaná ruka se obarvila krví.
Jako naše přátelství. Vypadá tak pevně, leč při troše napětí se rozpadne se na milion kousků. A způsobí bolest.

Aljaška
„Jaké to je? Jaké je žít s pocitem, že tě celý tvůj svět nenávidí,“ zeptal se Icari.
Nechápal, proč mu z úst vylezlo něco takového. Možná protože on pořád patřil mezi lidi, které všichni obdivují, kteří jsou oblíbení v téměř jakékoli společnosti. Nikdy pro něj nebyl problém najít si přátele v naprosto neznámém prostředí. Dokázal si získat srdce téměř každé dívky…
„Lepší než žít s pocitem, že na tebe kašle osoba, kterou miluješ. Znáš ten pocit?“ odpověděla Alanis.
„Ne, neznám.“
„Pak se prostě vykašleš na to, jestli tě nenávidí nebo milují miliardy lidí, protože jejich pocity jsou ti lhostejné. Jde ti jen o duši jediné osoby a to je všechno, na čem ti záleží. A když tě zradí a začne nenávidět... Je to jako by tě srazila do propasti a tys padal a těšil se, až konečně dopadneš na její dno.“
Icari Dax na ni jen koukal.
„Buď rád, že o tom nic nevíš,“ řekla již trochu veseleji.
Zřejmě už se se svou minulostí vyrovnala. Byla to ta nejstatečnější dívka, jakou kdy poznal. Možná měla i víc odvahy a síly než všichni muži, které znal. Někdo říká, že ženy jsou odvážnější než muži. Tahle Femelanka to dokazovala.
A najednou mu došla jedna neuvěřitelně trapná věc. Po všech těch letech pochopil, jak se cítí dívka, která ho miluje, když se na ni vykašle. Když ji odkopne a jde hledat další.
Jak jsem mohl být celá léta takovej sobec, uvažoval. Jak jsem mohl zapomenout na to, že i ostatní mají pocity? Proč jsem to dělal?
V životě už slíbil lásku tolika dívkám a ženám a jen s málokterou vydržel déle než několik týdnů. Vždy ho po té době přestala bavit, něco mu na ní začalo tak moc vadit, že už s ní nechtěl dál žít.
Jak moc mizerně se potom každá z nich cítila? Je to opravdu takový pocit prázdnoty a beznaděje? Nevěděl to, protože nikdy nic takového nezažil. Vlastně nikdy ani žádnou holku nemiloval. Jako by to pro něj byly jenom hračky, se kterými si chvíli hraje, a pak je vyhodí.
Vlastně ano, jednou byl opravdu zamilovaný…
Proč jsem si to uvědomil až teď?
„Nebo víš? Že jsi nějak zamlklý...“ reagovala Alanis na jeho zamyšlené mlčení.
„Cože? Jo, no nevím,“ dostal ze sebe.
„Ale spousta tvých bývalých přítelkyň to ví.“
Vyprávěl jí o spoustě svých vztahů. Nyní jako by skoro věděla, na co myslí. Posledních několik dní spolu trávili spoustu času a ona ho zřejmě dokonale poznala.
Přesto Alanis zůstávala pro Icariho částečně záhadou. Vždy ho dokázala něčím překvapit, někdy se chovala jako vystrašená Alenka v Říši divů, jindy byla tak neuvěřitelně sebejistá. Ale vytrvale ho odmítala.
Možná mu to všechno nyní vrací. Hraje si s ním, jako si on hrál s tolika ženskými dušemi.
Já ji přece nemiluju, opakoval si sám pro sebe, jako by si to snažil vsugerovat.
„Byl jsi někdy opravdu zamilovaný? Víš ty vlastně, co znamená opravdu milovat? Cítit se, jako by celá tvoje duše a celé tvoje srdce patřily někomu jinému, jako by každý tvůj nádech byl pro někoho jiného. Myslet na něj každou sekundu, probouzet se s myšlenkou, že na tobě někomu záleží, že po tobě někdo touží, že chce být s tebou. Jako bys přestal žít sám pro sebe, ale začal žít pro někoho jiného...“
„Ano, zažil. Jednou,“ odpověděl.
„Vyprávěj mi o tom.“
„Ale ty mi budeš vyprávět o té svojí lásce,“ navrhl Icari.
„Platí.“
Icari už přemýšlel, kde by začal své vyprávění. Už se chystal vyprávět, ale najednou zahlédl tři postavy, jak se k němu a Femelance přibližují. Po chvíli jim viděl do tváře.
Jedna z nich byla dívka. Malá černovláska, kterou moc dobře znal. Byla oblečená do civilního oděvu a vedla s sebou dva muže v uniformách Hvězdné flotily. Jakmile v jejich rukou rozeznal zbraně, bylo mu jasné, co ho nyní čeká.
„To vyprávění asi bude muset počkat,“ řekl Alanis a vyšel tříčlenné skupince vstříc.

San Francisco
V kancelářích Vojenského soudu bylo rušno. Všude pobíhali lidé, jako by každý něco nebo někoho sháněl. Někteří na sebe křičeli, jiní se hádali a pár lidí se marně snažilo ty ostatní trochu utišit.
Petra seděla za svým stolem. Že patřil jí, bylo jasné podle jejího jména, vyrytého na zlaté cedulce, která ležela před haldou paddů.
Na židli naproti ní seděl Icari a za ním stál bezpečnostní důstojník. Trill si poposedl ještě blíže ke stolu, zřejmě ve snaze, aby mu Petra v tom obrovském hluku rozuměla.
„Tak z tebe se stala právnička…“ snažil se začít rozhovor.
Petra se na něj ani nepodívala a věnovala se svému počítači. Ještě jednou si četla zákony Federace, týkající se porušení Základní směrnice.
„Myslíš, že mě popraví?“ zkusil ji znovu zaujmout.
„Možná by sis to zasloužil,“ řekla suše.
„Ty mě pořád ještě nenávidíš?“
„Víš, říká se, že trvá chvíli zakoukat se, hodinu zamilovat se, ale celý život zapomenout.“
„A co třeba odpustit?“
„Kdybys byl na mém místě, dokázal bys to?“ pohlédla na něj.
Icari nyní nevěděl, co má říct. Všechno se to odehrálo před několika lety. Tehdy bylo oběma dvacet let. Setkali se…
Kde se to vlastně stalo?
Pátral v paměti, ale nemohl si vybavit název toho města.
„Nevím,“ prohodil po dlouhém mlčení. „Ale chápu, jak velkou chybu jsem tenkrát udělal a moc se ti za ni omlouvám. Vím, že se to asi nestane, ale moc chci, abys mi odpustila.“
„Jsou věci, které se prostě odpustit nedají.“ Zkusila se začít tváří formálně: „Ale kvůli tomu tady nejsi.“
„Chceš mě zažalovat za porušení Základní směrnice.“
„Nejde o to, co chci. Ale musím to udělat.“
Icariho tahle odpověď zmátla. Někde vevnitř mu už možná odpustila. Tak jako tak, věřil, že se mu teď nezkusí nějak mstít. I když by si to možná zasloužil…


USS Falling Star
Na celé lodi bylo ticho. Téměř hrobové ticho, neboť byla skoro prázdná. Někomu by díky temným a liduprázdným chodbám mohla připomínat loď duchů.
Laďce to vyhovovalo. Hledala místo, kde by mohla být sama. Seděla v pozorovatelně a zírala nekonečnou pustinu vesmíru.
Je tam někde místo, které by bylo hranicí mezi životem a věčností?
Nad touto otázkou bezradně přemýšlela téměř několik hodin.
Mnohem víc ji ale trápilo, zda se její přátelství s Georgem rozpadlo. Prožili už spolu tolik, že se jí zdálo neuvěřitelné, aby tohle všechno najednou skončilo…
Jak velká je vlastně hranice mezi přátelstvím a nenávistí? Znala spoustu lidí, kteří byli nerozlučnými přáteli, a najednou se něco změnilo. Někdy si dost ublížili, jindy se jejich přátelství rozpadla kvůli nesmyslům.
Vždy si myslela, že ji a Pika nikdy nic nerozdělí. A najednou se všechno rozpadlo jako domeček z karet. Částečně jí na něm záleželo, částečně se snažila přesvědčit sama sebe, že už pro ni Pike nic neznamená.
Opustila pozorovatelnu a došla na ošetřovnu. Posadila se za svůj stůl a rozhlédla se kolem. Tady si připadala svým způsobem v bezpečí, více než u sebe doma nebo v kajutě.
Měla pocit, jako by ji zde ochraňovaly všechny duše, které kdy zachránila.
Možná mě nechá přeložit. Bude mít strach, že se ho pokusím zastavit. Zbaví se mě, protože už mi nemůže věřit.
Ale pořád je to přece George. Přece se nemohl tak moc změnit. Někde uvnitř musel zůstat takový, jaký byl.
Začala si znovu prohlížet všechny údaje od profesora Kellera. Icari je při svém odchodu z hospody nechal ležet na stole. Zaujala ji analýza DNA krve, kterou byl napsán onen záhadný vzkaz.
Pak ji napadlo něco bláznivého. Překopírovala údaje do počítače a zadala mu několik instrukcí.
Když spatřila výsledek celé operace, vykřikla: „To není možný.“

poručík Pike
autor: Pike
vydáno: ne 6. srpna 2006
přečteno: 3729x
komentáře: 0
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG