Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Osud Padající hvězdy, 10. díl: Můj přítel z časů minulých

po 14. srpna 2006      autor: Pike      přečteno: 4073x      komentáře: 4

Osud Padajici hvezdy "Jubilejní" desáté pokračování bych rád věnoval všem svým čtenářům a poděkoval jim za podporu. A buďte prosím té lásky a napište občas nějaký ten komentář. Díky. Dále děkuji Mvekovi za čas a cenné rady.

Jak dlouho to je? Sedm let? Možná i víc. Myslela jsem, že už ho neuvidím. Ani bych nevěřila, že si ho budu pamatovat. Jsou prostě věci, na které se nezapomíná.
Začala vzpomínat na to, co se tenkrát vlastně stalo...

Hradec Králové
Pike bloudil městem již několik hodin. Jeho cesta jako by neměla žádný cíl. Prostě jen procházel ulicemi pořád dokola, čímž upoutal pozornost některých lidí.
Ta cesta připomínala jeho život. Jenom se tak toulat bez jakéhokoli cíle. Dělat něco, aniž by viděl nějaký cíl nebo smysl.
Najednou se zastavil a podíval na hodiny.
Za pár hodin máme odlétat. A to ještě musím jít orodovat za Icariho. No výborně.
Dotkl se komunikátoru a požádal o transport na svou loď. O pár sekund později zmizel z ulice města.

USS Falling Star
Laďka upřeně zírala na výsledky testu DNA. Tenhle vzorec neviděla už dlouho.
Jak dlouho to je? Sedm let? Možná i víc. Myslela jsem, že už ho neuvidím. Ani bych nevěřila, že si ho budu pamatovat. Jsou prostě věci, na které se nezapomíná.
Začala vzpomínat na to, co se tenkrát vlastně stalo...

O osm let dříve

USS Mary Kate, soustava Almeran
Na ošetřovně Mary Kate bylo téměř prázdno. Jedinými dvěma žijícími bytostmi, které se právě nacházely uvnitř, byla Laďka a její tehdejší nejlepší kamarádka Klára.
Obě dívky seděly za stolem a přemýšlely nad šachovnicí, která se nacházela mezi nimi.
Laďka střídavě hleděla na rozehranou partii a na svoji hnědovlasou protivnici.
Na rozdíl od Laďky se Klára plánovala stát šéflékařkou, zatím ale byla jen zdravotní sestrou. Laďka už byla nadějnou psycholožkou. Proto pečlivě pozorovala tvář své soupeřky a snažila se z ní vyčíst její pocity. Tvář hnědovlásky byla uvolněná a zahlédla na ní náznak úsměvu. To znamenalo, že má nějaký plán, nebo si myslí, že má v této hře převahu.
„Nikdy by mě nenapadlo, jak velká nuda může být zkoumání vesmíru,“ zívla Laďka.
Po dvanácté partii už jí to pečlivé pozorování soupeřky zdaleka nepřišlo tak vzrušující a zábavné jako na začátku.
„Ju, ještě větší nuda než s Nikolajem v posteli,“ odpověděla Klára, ale vzápětí dodala: „Ale ne o moc.“
Laďka se usmála a posunula bílého střelce o tři políčka.
„To ti pořád leží v žaludku?“ zeptala se Laďka. Částečně byla zvědavá na odpověď a také se snažila svoji soupeřku trochu rozptýlit.
„Snažím se na něj zapomenout, ale nějak mi to nejde.“
„Jak na něj chceš zapomenout, když je to tvůj přímý nadřízený?“
„Pěknej hajzl to je,“ zatvářila se Klára znechuceně, zatímco posunula figurku královny o pět políček dopředu.
„To bylo zákeřný,“ reagovala psycholožka na protivníkův tah.
„Jen si zvykej.“
„Přece jste spolu nechodili tak dlouho, ne?“ snažila se Laďka vrátit k původnímu tématu.
„Mám pocit, že jsme spolu mnohem víc leželi, než chodili. Má o svých výkonech neuvěřitelně přemrštěné mínění.“
„To má asi spousta chlapů.“
Klára chtěla odpovědět, ale příchod poručíka Nikolaje Kutuzova, šéflékaře Mary Kate, jí v tom zabránil.
„Vidím, dámy, že máte plné ruce práce. Analýza těch mechů z Almeran 4 je hotová?“
„Ano, stejně jako analýza všech řas, půdních bakterií, kapradin, chemický rozbor vody, vzduchu i půdy. A to vůbec nemluvím o houbách, které putovaly do kuchyně. Chutnala vám snídaně, pane?“ ušklíbla se Klára.
Nikolaj se drzost svojí podřízené snažil přejít bez povšimnutí. Od doby, kdy jejich vztah skončil, měla pro něj vždy přichystanou nějakou drzou poznámku.
Už ho nepřitahovala její sto osmdesát centimetrů vysoká, štíhlá postava, ani krásné modré oči.
„Právě jsme zaznamenali neidentifikovatelnou loď, na jejíž palubě se nachází slabá známka života. Nevíme, o jakou jde rasu, ale plánujeme záchrannou operaci...“
„Můžu se přihlásit jako dobrovolnice, pane?“ nabídla se Klára. Napadlo ji, že příležitost udělat z Nikolaje idiota před ostatními důstojníky se nenabízí moc často, a tak je třeba ji využít.
„Můžete. Ale půjde praporčík Vochová,“ prokoukl Klářin plán.
Laďka vstala, připravená doprovodit svého nadřízeného do transportní místnosti, a poté na onu záhadnou loď. Těšila se, že po nekonečných hodinách nudy, spojené se zíráním do mikroskopu a šťourání se v laboratorních miskách, konečně zažije alespoň nějaké dobrodružství.
„Hlavně zas něco neposer, ty kovboji,“ pronesla Klára polohlasem jakési zvláštní rozloučení.
„Říkala jste něco, praporčíku Mužíková?“ ohlédl se mladík.
„Vy jste něco slyšel, pane?“ odpověděla chladně.
Oslovení „pane“ vždy pronesla jakýmsi kyselým tónem, což Nikolaje rozčilovalo asi ze všeho nejvíc.
Bez dalších reakcí prošel dveřmi a zamířil do transportní místnosti. Laďka ho poslušně následovala.

***

„Pánové a dámo, právě se chystáme vstoupit na palubu lodi, která patří druhu, se kterým jsme se dosud nesetkali,“ začal komandér Endrews, bratr budoucího kapitána Rising Star, svoji krátkou instruktáž. Příliš si nepotrpěl na dlouhé řeči a vždy chtěl být co nejstručnější, avšak zároveň nechtěl nic opomenout.
„V celém prostoru je vakuum, takže musíme použít skafandry. Jinak nevíme, co nás čeká, a proto vás žádám o maximální opatrnost. Na palubě je jedna živá bytost, kterou chceme zachránit. Jedná se o situaci prvního kontaktu. Víte, o co jde.“
Čtyři muži, tedy Endrews, Kutuzov a dva bezpečnostní důstojníci, si spolu s Laďkou navlékli skafandry. Následně vyzkoušeli, zda funguje spojení. Stoupli si na plošinu transportéru a přenesli se na palubu neznámé lodi.

***

Laďka byla na leccos připravená, ale to, co viděla nyní, ji zcela ohromilo. Interiér lodi byl obrovská hala. Musela mít úhlopříčku alespoň kilometr a byla prázdná. Dokonale prázdná, nebýt bezvládného těla, ležícího asi dvě stě metrů od skupinky návštěvníků. Postavy ve skafandrech k němu zamířili.
Laďka postupně začala rozeznávat jednotlivé detaily jeho oděvu a stavby těla. Měl dvě ruce. Jeho nohy neviděla, protože byl oblečen do černého pláště, který mu zakrýval celé končetiny. Pokud ovšem nějaké měl.
Po chvíli začala rozeznávat i detaily jeho tváře. Měl holou lebku a barva jeho kůže byla jakousi kombinací mezi bledě modrou a purpurovou. Nos měl téměř plochý a zřejmě bez nosních dírek, oči poměrně daleko od sebe, ústa byla nevýrazná stejně jako jeho uši.
Jakmile k tělu došly, Nikolaj vzal do ruky trikordér a se zkušeným výrazem se snažil zjistit něco o jeho vnitřní stavbě a stavu orgánů.
Laďka jej také začala studovat, ale spíše ze zvědavosti, protože nepředpokládala, že po ní bude někdo žádat nějaký názor.
„Už je mi jasné, proč je zde vakuum. Nechápu, jak je to možné, ale ten tvor nemá žádné dýchací orgány. Zřejmě k životu vůbec nepotřebuje kyslík ani jiný plyn,“ začal šéflékař s analýzou. „Dále, pokud mohu říci, zřejmě dochází k vnitřnímu krvácení na několika místech jeho těla. Bude ho třeba přenést na ošetřovnu.“
„Jste si jistý, že nemůže dojít k zamoření?“ zeptal se komandér Endrews.
„Ano. Při zachování standardních karanténních opatření by nemělo nic hrozit. Navíc v tomto prostředí s ním nebudeme moci komunikovat.“
„A váš názor, slečno Vochová?“ překvapil Endrews Laďku, která nečekala, že se o její úsudek bude zajímat.
„No, doporučovala bych větší opatrnost. Nemyslím, že je moudré brát ho z tohoto prostředí. Navíc ho dokážeme ho ošetřit i zde.“
„A jak se s ním plánujete domluvit?“ snažil se namítnout Nikolaj.
„Vzhledem k tomu, že nemá jazyk ani hlasivky, to bude těžké tak jako tak,“ řekla naprosto klidně. Nikolaje to zřejmě rozzuřilo, i když se navenek dokázal ovládnout.
Napadlo ji, že si nyní možná udělala z Nikolaje nepřítele. Ale až tohle bude vyprávět Kláře...
„Souhlasím, snažme se ho ošetřit zde,“ přikývl velitel. „Pane Kutuzove, začněte.“
Laďka si klekla, aby mohla cizince ještě podrobněji prozkoumat, ale v tom se stalo něco nečekaného. Příslušník neznámého druhu se najednou pohnul a chytil ji za ruku.
Laďka začala cítit velmi nezvyklý pocit. Byl velmi příjemný, podobal se pocitu, který cítila při objetí od nejlepšího přítele.
„V pořádku! Je to v pořádku,“ vykřikla, aby zastavila muže, kteří byli připraveni zasáhnout zbraněmi.
Pocit byl stále intenzivnější a silnější. Dívce se líbil. Náhle ale začal slábnout a psycholožka cítila, že cizinec jí dává možnost rozhodnout se, zda má kontakt pokračovat.
Laďka se snažila dát najevo, že rozhodně nechce přestat. Ostatně zvědavost by jí nic takového stejně nedovolila.
Zasáhl ji další příval emocí, nyní ale mnohem intimnější. Jako by cizinec pronikal hluboko do její duše. Nyní už ho vlastně nevnímala jako cizince, připadalo jí, že toho muže zná snad od narození. Jako by si s nikým ještě nebyla tak blízká.
Jednou prožila splynutí myslí, ale současný zážitek se zdál být mnohem přirozenější a něžnější. Na rozdíl od vulkánského splynutí si nyní s mužem – jako by poznala, že jde o muže – nevyměňovali žádné myšlenky, pouze emoce. Něhu, sladkost jejich vzájemného neodmítání, vzrušení, pocit porozumění, svobody...
To vše smíchané dohromady, přesto dokonale rozlišitelné. Bylo to mnohem intimnější než sex. A taky příjemnější...
A pak to přišlo. Jakési vyvrcholení... Skok do oceánu emocí, potápění se v něm, užívání si každé sekundy, kdy se nechává jen tak unášet jeho proudy. Nikdy se necítila tak nezávislá, tak šťastná...
Každá kapka v sobě skrývala tolik citů jako polibek od tajné lásky, smrt někoho velmi blízkého, radost z povýšení... Cítila každou kapičku, která se dotýkala jejího těla.
To vše jako by trvalo celou věčnost, a přitom jediný okamžik.
„Praporčíku Vochová! Laďko!“
Laďka si pomalu začala uvědomovat komandéra, jak na ni křičí.
„Ano, pane. Jsem v pořádku,“ odpověděla mu.
„Byla jste mimo skoro dvě minuty,“ oznámil jí.
„Jen dvě minuty?“ podivila se a chtěla začít popisovat svůj zážitek, ale pak se zarazila. Začala uvažovat, zda by měla mluvit o něčem tak intimním. Bylo by to jak popisovat vášnivou noc se svým přítelem.
„Myslím, že se snažil komunikovat. Ale nepochopila jsem, co chtěl říct. Snad se o to pokusí znovu.“
Spíš v to celou svou duší doufala.
„Snad ano. Nehněte se od něj ani na krok,“ rozkázal komandér.

O tři hodiny později
„Vypadá to, že jsem zastavil vnitřní krvácení a opravil poškození všech orgánů,“ zhodnotil Nikolaj své několikahodinové úsilí.
Onen záhadný muž se za celou dobu ani nepohnul. Doktor mu nedával žádná sedativa, protože nedokázal odhadnout jejich účinek na organismus. Přesto to vypadalo, že cizinec necítí žádnou bolest.
Mezitím loď začalo zkoumat několik techniků, kteří se snažili pochopit alespoň zlomek z její konstrukce. V tak obrovském prostoru se ztratili jako drobky chleba na lesní cestě.
Nikolaj začal sklízet přístroje a přitom se díval na Laďku.
„Co vám vážně řekl?“ vyzvídal.
„Nerozumím vám,“ odpověděla.
„Přestaň s tím. Umíš pěkně mizerně lhát. Vyklop, co ti řekl.“
„Neřekl mi nic,“ trvala na svém. „Zřejmě byl celý zmatený... A netušila jsem, že si tykáme.“
„Zmatená jsi spíš ty,“ zaklapl lékařský kufřík a začal připravovat svoje vybavení pro transport na loď.
„Víš, co je zvláštní? Za celé tři hodiny, cos ho operoval, se nepokusil o stejné spojení s tebou,“ usmála se.
„Doufám, že ho zvládneš ohlídat,“ přešel její rýpnutí a přenesl se na Mary Kate.
Laďka si znovu začala důkladně prohlížet cizincovo tělo. Přála si dotknout se ho. Ale bez rukavic, pouze rukou, aby se její kůže setkala s jeho.
Muž se najednou znovu pohnul a jeho ruka se dotkla Laďčiny. Dívka očekávala stejný příval emocí, ale k žádnému nedošlo. Jako by se jí pokoušel vyprávět nějaký příběh. Avšak bez jakéhokoli slova, pouze sledovala obrazy, které zřejmě byly jeho vzpomínkami.
Viděla, jak bloudil po Galaxii. Nedokázala odhadnout jak dlouho, ale jeho pouť musela trvat tisíce let. Navštívil snad všechny planety, které znala, ale nikdy si ho nikdo nevšiml. A nikdy po něm nezůstaly žádné stopy.
Poté spatřila obrazy, ve kterých bojoval s nějakými tvory. Ve všech obrazech byli zahaleni temnotou a psycholožka netušila, o koho mohlo jít.
Poutník byl pronásledován po několik let, bojoval se svými protivníky, mnoho z pronásledovatelů zahynulo, ovšem každým bojem byl slabší a zranitelnější. Nakonec se pokusil ukrýt v této soustavě.
Ne, nechtěl se ukrýt. Chtěl, abychom ho našli. Chtěl předat zprávu o jeho životě? Protože po něm neexistoval žádný důkaz, chtěl, aby si ho alespoň někdo pamatoval?
Viděla, jak jeho loď obkličují plavidla. Měla neuvěřitelně černou barvu, takže se téměř ztrácela v temnotě vesmíru. Tvarem připomínala hrot ostrého kopí. Spatřila záblesk světla a výbuch lodi, na které se nyní nacházela.
Má nějakou schopnost předpovídat budoucnost, nebo je to jen jeho představa, jak to všechno dopadne?
Začala pociťovat smíření.
Smiřuje se tak se svým osudem? uvažovala Laďka. Přijímal svou smrt jako součást života, jako věc, které se nemůže vyhnout? A starost… Bojí se o nás. Chce, abychom ho zde nechali!
Cizinec dívku pustil, jako by ji už neměl co říct.
Laďka bouchla do tlačítka svého komunikátoru: „Praporčík Vochová kapitánovi! Pane, musíme okamžitě zmizet!“
„Obávám se, že je pozdě,“ odpověděl kapitán Orwweld za řevu sirény v pozadí. „Právě nás obklíčilo třiadvacet lodí.“
„Neodpovídají na volání, pane,“ oznámil taktický důstojník. „Ale nezaznamenal jsem žádné známky zbraní.“
„Senzory zaznamenají jen to, na co jsou navržené, komandére,“ odpověděl Orwweld. „Zvedněte štíty a nabijte naše zbraně. Praporčíku, bohužel vás nestihneme dostat zpět na loď.“
Laďka přes stále spuštěný interkom slyšela ještě část hlášení taktického důstojníka: „Kapitáne, zaznamenávám nárůst...“
To bylo všechno. Poslední slova, jaká kdy opustila stěny Mary Kate. Od té doby ji nikdo nespatřil...

poručík Pike
autor: Pike
vydáno: po 14. srpna 2006
přečteno: 4073x
komentáře: 4
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG