„Byl bys raději, kdyby ten program dotáhli do konce?“
„O to přece nejde. Tys je něchtěla jenom zastavit,“ pokračoval Denobulan. „Chtěla jsi ten výzkum ukrást. Představovala sis, že až doneseš tu technologii Federaci, bude z tebe hrdinka.“
„Ty jsi ta nejubožejší krysa, co znám,“ zhnuseně odsekla. „Nechápeš, že s něčím takovým už by pro nás ani Klingoni, ani Borgové... zkrátka nikdo by pro nás nepředstavoval hrozbu?“
„Díky tobě“ nepřestával útočit.

Základna Sekce 31, kdesi na území Federace
Jeffrey se pomalu začínal probírat z komatu. Otevřel oči a spatřil dva muže v bílých pláštích, jak odcházejí od jeho lůžka. Posadil se a rozhlédl kolem. Nic se nezměnilo. Od doby, kdy začali s operací, se v celém sále snad neobjevilo jediné nové zrníčko prachu.
Dveře sálu zasyčely a dovnitř vstoupila žena, ona záhadná hnědovláska, s níž se setkal při svém vstupu do Sekce. Její jméno bylo pro něj stále záhadou. Kromě označení C547 o ní nevěděl vůbec nic.
Pokusil se vstát, avšak rychlý pohyb mu v kombinaci se zbytky sedativ způsobil závrať, takže se musel oběma rukama opřít o lůžko. Postavil se zpříma, aby se před agentkou pokusil své potíže skrýt. Pohlédl na ni.
„Vedlejší účinky sedativ brzy vymizí,“ oznámila mu.
Snažil se utěšit tím, že dezorientace po podobných operacích je běžná a ta slova pronesla, aniž by si všimla jeho problémů.
„Vypadá to, že celý proces proběhl podle plánu. Úspěšnost těchto zákroků je velmi vysoká, vzhledem k jejich náročnosti. Někdy pacient zemře,“ mluvila dál. „Pro nás jsou ale nezbytné. Nejde v nich jenom o změnu vzhledu...“
Tak trochu opakovala to, co mu řekla před operací.
Nezměnili mi jen můj obličej, operovali mi celé tělo tak, abych na pohled vypadal jako on...
„... ale o přeměnu celé vaší osobnosti. Vaše jméno je odteď Ailow Lemar. Jste vysoce postavený cardassijský vědec...“
„... nově přidělený k vládním projektu C8xs47,“ navázal na ni Jeffrey. „Narodil jsem se na Cardassii Prime hvězdného data 142927,3, vystudoval časovou mechaniku a astrofyziku na univerzitě v hlavním městě.“
„Dobře, svoji roli znáte. Nyní si povíme, jak ji budete hrát. Máte lístek na loď letící do systému Adrak Prime. V doku na vás bude čekat žena. Tady máte její fotografii,“ podala mu padd s obrázkem asi dvacetileté Cardassianky. „Ta vás zavede do tajné vládní laboratoře. Zřejmě se nachází v nějakém rozsáhlém podzemním komplexu, ale nejsme si jisti. Po celou dobu budete odkázán jen sám na sebe, a pokud se dostanete do potíží, musíte si poradit sám. Nebudete-li mít jinou možnost, škrábněte se nehtem vašeho pravého malíčku na jakékoli části vašeho těla. Chemická sloučenina, kterou na něm máte, způsobí smrt do tří setin sekundy.“
„Doufám, že k tomu nedojde.“
„Váš úkol je vám jasný?“ ověřovala si.
„Ano. Mám zjistit co nejvíce o jejich zbrojním výzkumu a zkopírovat všechny jejich výsledky. A potom zlikvidovat celou laboratoř tak, aby to vypadalo jako nehoda.“
„Máte nějaké otázky?“
„Jednu bych měl. Jak se potom odtamtud dostanu?“
„Nějak si poraďte,“ odvětila s ledovým klidem. „Máte kontakty na několik našich agentů na cardassijském území. To vám musí stačit.“
„Dobře.“
„Ještě vám dám osobní radu,“ překvapila ho. Nečekal, že zrovna ona mu bude dávat rady. „Nestačí, že vypadáte jako Lemar, že máte jeho doklady, totožnou oční sítnici nebo hlas. Musíte myslet jako on, chovat se v každé situaci stejně. Můžete se setkat s někým, kdo Lemara v minulosti znal... Ale nikdy nezapomínejte na to, kdo doopravdy jste. Nebojujte se svým pravým já, pouze ho na nějaký čas potlačte. Rozumíte mi? “
„Ano,“ instinktivně odpověděl, ale ve skutečnosti si tím nebyl zdaleka tak jistý. Ovšem bude mít ještě pár hodin na to, aby o její radě mohl přemýšlet.
Agentka se chystala k odchodu, ale Jeffrey ji zastavil otázkou: „A co vy? Nezapomněla jste své jméno?“
„Nezapomněla,“ odpověděla mu.
K tomu ještě dodala: „A víte, co je na naší práci to nejsmutnější? Že žijeme sami. A umíráme sami.“
„Kdybyste měla možnost se znova rozhodnout, přidala byste se do Sekce?“ vypadlo z Jeffryho.
„Na tohle se už nikoho z nás neptejte. Hlavně ne sám sebe.“
Odkráčela a nechala Jeffreyho pouze ve společnosti jeho naprosto zmatených myšlenek.

USS Faling Star, systém Chin'toka
„Pane, všechny lodě právě dorazily. Přijímáme kódované vysílání od admirála Gidzenka,“ hlásila Ellawi Leive.
„Přepojte mi to,“ rozkázal. Díky neurálnímu rozhraní viděl zprávu od svého velitele přímo před očima. Zařízení bylo napojeno na jeho mozek a umožňovalo mu tak přímo ovládat některé velitelské funkce mnohem efektivnějším způsobem, než který představovalo mačkání tlačítek na panelu.
Stálo v ní: „Pokračujte dle instrukcí. Od teď až do cíle naší cesty platí bezpodmínečný rádiový klid. Celou cestu poletíme se spuštěným maskováním. Udržujte určenou rychlost a kurz.“
Nyní měl poslední šanci se rozhodnout. Mohl vše hodit za hlavu a pokračovat...
Pokračovat v čem? V tomhle bezvýznamným životě, když mám šanci dokázat něco víc?
Ale možná opravdu žádná brána neexistuje. Nebo ji nemám najít zrovna já... A jaké mám právo zatáhnout do toho tolik lidí? Co když někdo z nich... někdo z nich zemře? Dokážu s něčím takovým žít?
A dokážu žít s tím, že jsem to nezkusil?
V těch několika málo sekundách se začal rozhodovat znovu. Asi to bylo tím, že to, co teď udělá, navždy změní jeho život. V obou případech za sebou spálí mosty. Když poruší rozkazy, bude to konec jeho kariéry. A jestliže tu bránu nezačne hledat teď, možná ji nenajde včas... Určitě to nebude včas. Věděl to.
K čertu s tím, zaklel si sám pro sebe.
„Zapněte maskování, Darwixi. Podporučíku Leive, nastavte kurs do soustavy Cimeron.“
„Cimeron, pane?“ podivila se pilotka.
„Ano, Cimeron. Maximální warp do vzdálenosti pěti světelných let, pak přejděte na transwarp. Od teď platí bezpodmínečný rádiový klid.“
Právě jsem si zadělal na parádní průser...

Základna Sekce 31
Agentka C547 procházela liduprázdnou chodbou kliniky. Najednou mezi šedobílými stěnami spatřila asi šedesátiletého Denobulana v bílém plášti. Usmíval se na ni stejně, jako vždy, když ji potkal. Asi nikdy nepochopí, že to nebude mít žádný účinek...
„Myslím, že jsi na něj příliš tvrdá,“ oslovil ji.
Postavili se proti sobě a vzájemně si hleděli do očí. Agentka na muže koukala s pohrdáním, pohled Denobulana v sobě kombinoval touhu i aroganci.
„Co ty můžeš vědět o tvrdosti…“ odpověděla snad s ještě větším pohrdáním ve hlase než v očích.
„Proč mě neustále tak podceňuješ?“
„Ty nevíš nic o tom, co se tam venku děje. Ani nevíš nic o nás. Myslíš si, že všechno je jenom nějaká stupidní hra. Mám pro tebe novinku. V té hře umírají lidi.“
„Myslíš, že pro vás pracuji dvacet let, a ničeho takového jsem si nevšiml?“ bránil se Denobulan.
„Někdy mi to tak připadá.“
„Nezdá se ti, že jsi tomu mladíkovi dala moc těžký úkol?“ vrátil se k původnímu tématu.
„Zvládne to,“ řekla s přesvědčením.
„Jsi si jistá? Koneckonců tys při podobném úkolu selh...“
„Neselhala jsem!“ vykřikla.
„Měla jsi zastavit jejich výzkum... Přitom jsi nechala dvacet lidí, aby se rozložili zaživa. A jejich program dokázali za sedmnáct měsíců zase rozjet. No jestli tohle není selhání...“
„Neměla jsem jinou možnost,“ hájila se.
„Jo a díky tobě se jeden Cardassian jménem Opec rozhodl hrát si na hraběte Monte Christa, což odneslo dalších čtyřicet našich lidí. Kapitán Endrews, George Pike...“
„Byl bys raději, kdyby ten program dotáhli do konce?“
„O to přece nejde. Tys je něchtěla jenom zastavit,“ pokračoval Denobulan. „Chtěla jsi ten výzkum ukrást. Představovala sis, že až doneseš tu technologii Federaci, bude z tebe hrdinka.“
„Ty jsi ten nejubožejší krysa co znám,“ zhnuseně odsekla. „Nechápeš, že s něčím takovým už by pro nás ani Klingoni, ani Borgové... zkrátka nikdo by pro nás nepředstavoval hrozbu?“
„Díky tobě,“ nepřestával útočit.
„Už tě někdy napadlo, že kdyby ses jednoho krásného ráno prostě neprobudil, že by po tobě ani pes neštěknul?“
„Potřebuješ mě. Celá ta tvoje úžasná a spravedlivá Sekce 31 mě potřebuje.“
„Obešli bychom se i bez tebe,“ odsekla.
„Ale to by musela být hodně velká krize. Nikdy jsem se nepokusil vás podrazit, vždy jsem do putníku splnil to, co jste mi zadali. Nikdo jiný ve vesmíru nedokáže změnit DNA v živém organismu. A jestli umřu, vezmu si to tajemství s sebou.“
„Ten způsob výměny DNA jsi objevil ty. A když to dokážeš ty, zvládne to i někdo jiný. Nejsi ten nejnadanější ani nejchytřejší genetik ve vesmíru. “
„Jasně,“ přikývl. „Někdo to vymyslí třeba zítra, nebo pozítří, nebo to bude za dvacet let. Pochybuji, že si můžete dovolit něco takového riskovat.“
„Jestli si myslíš, že mě přitahují muži, kteří mají absolutně přehnané představy o své důležitosti, tak se pleteš.“
„Dokážu si představit, jací muži tě přitahují. A jak to nakonec může...“
V tom žena vytáhla zbraň a přitlačila ji muži na krk. Druhou rukou ho přitlačila na stěnu.
„Ještě jednou se o něm přede mnou zmíníš a přísahám ti, že ten tvuj prohnilej mozek nezůstane v hlavě ani tři sekundy,“ řekla tiše, s naprosto ledovým klidem, avšak při pohledu do jejích očí bylo naprosto jasné, že to myslí vážně.
Denobulan zvedl ruce a snažil se hrát, že ho dívka nevystrašila, ale ve skutečnosti se mu strachem klepaly nohy a téměř nedokázal promluvit. Pár sekund si dokonce myslel, že spoušť zbraně stiskne...
„D-dobře,“ vykoktal.
Agentka na něj udělala ještě několik nenávistných pohledů, sundala zbraň z jeho krku a pustila ho. Vrátila zbraň do pouzdra, otočila se a nechala genetika, aby se vzpamatovával ze šoku. Ten si zatím masíroval si místo otlačené zbraní.

USS Falling Star
V zasedací místnosti seděli všichni vyšší důstojníci, tedy kapitán Pike, Laďka Vochová, Icari Dax, Darwix a Ellavi Leive. Poslední tři jmenovaní přemýšleli o tom, jaké rozkazy pro ně Flotila přichystala. Pike to pochopitelně již věděl a Laďce bylo jasné, že pravé instrukce se nikdy nedozví. Ostatně ji ani nezajímaly.
„Takže asi nemá cenu to protahovat,“ začal kapitán poradu. „Rozvědka Flotily má podezření, že jedna buňka Obsidiánského řádu si vybudovala tajnou základnu v poli asteroidů v soustavě Cimeron.“
„Jak by se dostali do hlubokého vesmíru?“ zeptala se Ellavi.
„Zřejmě je podporuje některý významný cardassianský obchodník. Máme za úkol vypátrat jejich základnu v té soustavě a zlikvidovat ji. “
V místnosti se rozhostilo ticho, protože všichni přemítali o tom, co nyní slyšeli. Laďku napadlo, že si Pike mohl vymyslet nějakou lepší lež.
Ellavi bylo jasné, že tady něco nehraje.
Jak by bylo možné, aby cardassianská teroristická organizace měla základnu v hlubokém vesmíru. A hlavně jaký by to mělo význam?
Darwix si pokládal tu samou otázku.
Icari za ta léta poznal Pika natolik, aby poznal, kdy mluví pravdu a kdy něco chystá. Téměř mu přečetl na očích, že má něco v plánu. Nicméně se rozhodl zatím vyčkávat. Jestli ho považuje za opravdového přítele, poradí se s ním. A jestli ne...
Kapitán dával svým podřízeným smyšlené instrukce asi čtvrt hodiny. Vymyšlené byly celkem obstojně, a tak je všichni víceméně přijali, i když jejich pochyby se plně potlačit nepodařilo. Především Ellavi se rozhodla, že si tyto rozkazy ještě prověří.

O několik hodin později
„Proč to rovnou nevzdáš?“ culil se Darwix na Icariho. Právě spolu v lodním baru měřili svoje schopnosti v kulečníku. Ellawi je při tom sledovala.
„Ještě ti to natřu,“ ušklíbl se Trill a šťouchl do bílé koule. Bohužel pro něj výsledek byl poněkud jiný, než očekával.
„Držíš to jak Betazoidka bat'leth. Dej to sem, já ti to ukážu,“ vyškubl Androrian tágo svému soupeři a důkladně vysvětloval jeho správné držení.
„Jsem to držel přesně takhle,“ hájil se Icari. „Že jo, Ellawi?“
„Vám to nepřijde divné?“ odpověděla otázkou. „Myslím tím rozkazy Flotily.“
„Jo, jsou zvláštní, ale hoši z admirality vědí, co dělají,“ odpověděl Icari. „Nebo si to alespoň většinou myslí.“
„Ale co by dělal Řád tak daleko od Cardassie?“ uvažovala dívka.
„Možná se tam skrývají. Koho by napadlo je tam hledat,“ vložil se do rozhovoru Andorian.
„Určitě nás tam Flotila posílá z nějakého důvodu,“ uzavřel diskusi Icari.
„Asi máš pravdu,“ přikývla kráska, i když příliš přesvědčený výraz na tváři neměla. „Půjdu spát.“
„Kdopak má dneska službu?“ začal Darwix s rýpáním. Jeho slova by se dala volně přeložit jako: „Kdo tě dneska píchá?“
„Proč se ptáš? Měl bys zájem?“ odpověděla naprosto klidně.
„Ne díky. Mně stačí mít šlapky kole, nemám za potřebí si je ještě tahat do postele.“
„Říkala jsem ti to stopadesátkrát a řeknu ti to ještě jednou. Šlapka to dělá pro peníze. Já to dělám, protože mě to baví.“
Icari se snažil rukou zakrýt svůj záchvat smíchu, ale moc se mu to nedařilo.
„Tak kdybys ráno nemohla dojít na můstek, dej vědět.“
„A kdyby se tvoje hormony v noci čirou náhodou probraly k životu, já ti nepomůžu,“ vrátila poslední úder a za pozornosti většiny mužů odešla z baru.
„Vy dva... vy jste fakt správná dvojka,“ začal se Trill doslova řehtat na celý bar.
„Bavíš se dobře?“ zeptal rovněž smějící se Andorian.
„Jo.“
„Vážně nechápu, co na ní všichni vidíte...“ kroutil svou modrou hlavou i anténkami
„To já taky...“
„Ty o tomhle radši kušuj,“ přerušil ho.
„No tak, bylo to jenom jednou,“ hájil se Icari.
„Vlastně ty jsi to samý co ona, jenom máte přeházený orgány.“
Oba se znali pouze tři měsíce, ale za tu dobu se hodně spřátelili a Trill si uvědomil, že pod „modrou maskou“, jak nazýval jeho znuděný a nezaujatý výraz, se skrývá úplně jiná osobnost. Icari jej občas nazýval věčný rejpal.
Ten večer se za vydatné pomoci alkoholu vydrželi přátelsky hádat několik hodin.

***

Téměř celou palubu plachetnice již pohltily plameny. Asi dvě stovky námořníků se je pokoušely uhasit, ale i přes jejich obrovskou snahu se oheň neustále rozšiřoval. Ne, bylo to ještě něco jiného. Jako by se živel smál těm, kdo se ho pokouší zastavit. Byl snad svým způsobem živý, byl krutý, měl radost z každého, koho upálí k smrti?
„Je to marné, kapitáne!“ křičel jeden z námořníků na muže v kapitánské uniformě.
Ale nebylo kam utéct. Uprostřed nekonečného oceánu byla plachetnice naprosto osamocená. Ne, vlastně nebyla!
„Dalekohled!“ zakřičel kapitán na svého pobočníka. Ocelovou trubičku s kousky skla uvnitř držel v ruce o chvíli později, přiložil si ji k oku a namířil na místo, kde zahlédl obrysy jiné lodi.
A byla tam! Je to naše záchrana nebo náš konec?
Plachty! Její plachty jsou... černé!
„Za jak dlouho budou u nás?“ zeptal se svého podřízeného a současně mu vrátil dalekohled.
„Brzy, kapitáne Piku,“ odpověděl.
„Jak moc brzy? Máme dost času?“
„Nevím...“
„A když to nestihneme?“
„Však vy víte, kapitáne. Však vy víte...“