Vždy, když ho viděl, vybavilo se mu, jak málo musí člověk umět, aby se stal politikem. Tady, v naší republice, k tomu stačí snad jen stupidní upřímný úsměv a schopnost mluvit co nejdéle, a zároveň toho říci co nejméně. Leč zároveň to minimum informace podat tak, aby ho všichni přijali za samozřejmost, i kdyby to byl naprostý nesmysl.
Na to je tenhle blb expert, pomyslel si Opec. Ten by dokázal leckomu namluvit, že slunce je modré a ještě k tomu, že je potřeba pod něj neustále přikládat, aby nevyhaslo. A jako bonus, že ho vlastně vymyslel on sám a jakmile přijde o svou funkci, slunce zhasne.

USS Falling Star
Darwix nakonec zůstal v lodním baru sám. Zbytek osazenstva se již vydal do svých kajut věnovat se spánku, případně jiným bohulibým činnostem. Taktickému důstojníkovi však stačilo jen několik málo hodin odpočinku denně. Byla to jedna z výhod jeho andorianské krve, stejně jako velká fyzická síla nebo velmi jemný cit pro bitevní taktiku.
Právě si četl o nejslavnějších taženích andorianské flotily, tehdy ještě Imperiální gardy, proti Vulkánu na sklonku jednadvacátého století. Téměř všechen čas trávil mimo svou kajutu, protože neměl příliš v lásce malé prostory. Netrpěl klaustrofobií, neboť tato nemoc se u jeho druhu nikdy nevyskytla, avšak dával přednost velkým prostorám.
Z jedné z nejnapínavějších kapitol knihy ho vyrušilo zapípání komunikátoru. Pouze ho stiskl a čekal, až se volaná osoba ozve sama. Ostatně tak to měl ve zvyku vždy.
„Darwixi, tady Ellawi,“ ozvalo se. Její hlas zněl stejně přirozeně, jako by stála vedle něj. Kovový zvuk, který byl neduhem prvních lodních interkomů, naprosto vymizel.
Tohle bude zajímavé, napadlo ho. Teď si ji pěkně vychutnám.
„Copak se děje?“ odpověděl tím nejstarostlivějším hlasem, jaký v tu chvíli dokázal vytvořit.
„Nezašel bys ke mně do kajuty? Musím ti něco ukázat.“
„Fakt jo? Nepovídej,“ snažil se potlačit smích.
„Neplánuji se před tebou svlíknout nebo něco takového. Souvisí to s rozkazy od Flotily.“
„Od tebe bych čekal nějakou jinou fintu,“ odpověděl Darwix. Pak už jen ucítil mravenčení po celém těle, stejně jako při každém transportu. O pár sekund později seděl v křesle v Ellawině kajutě.
„Myslela jsem to vážně. Dostala jsem se k rozkazům, které nám zaslala Flotila,“ řekla mu jako přivítání.
„Jak ses k nim dostala?“
„Víš, zabezpečení je jenom stejně dobré jako ten, kdo ho spravuje,“ rýpla si, ale současně rychle pokračovala, aby se Darwix nestihl začít hádat. „Není v nich ani slovo o soustavě Cimeron. Ve skutečnosti jsme měli letět se zbytkem Flotily na cardassijské území.“

Ministerstvo obrany Cardassijské republiky, Cardassia Prime
Gul Opec procházel nekonečnými chodbami ministerstva teprve podruhé, nicméně se v nich již dokonale vyznal. Zapamatoval si každý detail této budovy během své první návštěvy před třemi týdny a nyní uznale kráčel místy, která byla pro někoho i po několika týdnech pobytu nepřehledným labyrintem. Ostatně vynikající smysl pro orientaci v neznámém prostředí byl pro jeho práci důležitý.
Před pracovnou ministra se zastavil. Počítač analýzou DNA potvrdil jeho totožnost a dovolil mu vstoupit dovnitř.
„Zdravím vás, pane,“ pozdravil ministra Ulava.
„Já vás též,“ odpověděl politik, který byl do funkce dosazen teprve před čtyřmi týdny. Většina lidí ho považovala za loutku jeho nadřízených a on je v tom názoru stále utvrzoval. Tím si nevytvořil žádné odpůrce. Všichni s ním byli spokojeni, nikdo jeho práci nijak zvlášť nesledoval a získal si tak obrovský vliv, aniž by si to kdokoli uvědomil.
„Doufám, že máte dobré zprávy,“ vyzvídal Ulava.
„Obávám se, že ne,“ začal si Opec svého nadřízeného zpracovávat. Nebo si to spíše jenom myslel.
Vždy, když ho viděl, vybavilo se mu, jak málo musí člověk umět, aby se stal politikem. Tady, v naší republice, k tomu stačí snad jen stupidní upřímný úsměv a schopnost mluvit co nejdéle, a zároveň toho říci co nejméně. Leč zároveň to minimum informace podat tak, aby ho všichni přijali za samozřejmost, i kdyby to byl naprostý nesmysl.
Na to je tenhle blb expert, pomyslel si Opec. Ten by dokázal leckomu namluvit, že slunce je modré a ještě k tomu, že je potřeba pod něj neustále přikládat, aby nevyhaslo. A jako bonus, že ho vlastně vymyslel on sám a jakmile přijde o svou funkci, slunce zhasne.
Docela by mě zajímalo, jestli to tak chodí i v jiných demokraciích. Jestli jo, tak to teda potěš prdel.
„Podle našich nejnovějších informací připravuje Federace odvetný útok proti Obsidiánskému řádu na jeho hlavní základnu v Hauznerově mlhovině,“ nahlásil gul stejně pohřebním tónem, jako by oznamoval konec světa.
Vlastně pro něj to konec světa téměř byl. Pro organizaci, kterou kdysi zakládal, by to byla tvrdá rána. A on nikdy nedopustí, aby někdo zničil to, za co tolik let tak tvrdě bojoval. Před třemi lety, kdy zajali několik důstojníků Flotily, byl těžce zraněn a na několik dnů v zajetí Federace. Naštěstí pro něj měl doma spoustu přátel, kteří přesvědčili některé admirály Flotily, že jej za jeho zločiny musí soudit cardassijský soud.
O dva měsíce později byl údajně popraven. Ve skutečnosti místo něj zemřel nějaký bezdomovec, kterého náhodně vybrali na Adrak Prime. Koneckonců po povstání jich tam bylo spousta, a zda tam bylo o jednoho více či méně nikoho nezajímalo, protože si toho nikdo ani neměl šanci všimnout.
Bylo to jako vzít kámen z hory a hodit ho do řeky, usmál se gul vlastní vynalézavosti. To, že namísto něj byl zmařen jiný lidský život, ho nikdy nenapadlo.
Jeho kariéra zahrnovala tuctového důstojníka armády, veřejně nenáviděného psance, mučedníka a nyní skončil jako nejvyšší velitel cardassijské rozvědky.
„Jak by o ní mohli vědět?“ kroutil ministr zmateně hlavou.
„Někdo nás musel prozradit,“ změnil gul tón svého hlasu na neuvěřitelně nenávistný.
„Máte tušení kdo?“
„To teď není důležité. Až to zjistím, tak bude umírat několik dní. Osobně na to dohlédnu, to vám slibuji,“ řekl velitel rozvědky přesvědčeně. „Ale hlavní otázkou je, co s tím uděláme.“
„Máte snad nějaký nápad?“
„Teoreticky máme tři možnosti. Zabránit Federaci v této akci, pomoci jim, nebo neudělat nic,“ pomalu pokračoval.
„Tak neuděláme nic. To je vždycky ta nejsnadnější a většinou i nejlepší možnost,“ řekl ministr s nezájmem a začal cosi psát na počítači.
„Nemůžeme je přece nechat, aby beztrestně stříleli po našich vlastních lidech!“ začal gul křičet.
„Že ne?“ odpověděl klidně ministr.
„Federace nemá právo zabíjet na našem území! Vždyť se ani neobtěžovali nám o jejich plánech říct. Nemůžeme jim dovolit dělat, co se jim zachce. Federace ze sebe nikdy nesmyje naši krev a my jim nesmíme dovolit, aby na jejich rukou byla další!“
„A co chcete dělat? Když se jim postavíme, vyhlásí nám válku, kterou bychom podle těch nejoptimističtějších odhadů prohráli za dva dny,“ začal se ministr ohánět statistikami o neuvěřitelné přesile a nulové šanci na vítězství.
„Zapomínáte na Projekt JGE47.“
„Bude hotový nejdříve za tři měsíce,“ upozornil Ulava.
„To už bude pozdě,“ povzdychl si Opec.
„Co po mně chcete? Můžete si sami za únik informací. A v první řadě jste se neměli k těm útokům tak otevřeně hlásit. Bylo to sypání soli do čerstvé rány. Za svoji aroganci teď ponesete následky.“
„A co když se Federace dozví o podpoře vlády? Premiér i se všemi ostatními v ní půjdou ke dnu ještě rychleji, než šla nahoru. A vás stáhne s sebou.“
„Snažíte se mi vyhrožovat?“ zeptal se ministr se slabým podrážděním v hlase.
„Pouze vám oznamuji, co se stane,“ odpověděl klidně.
Původně myslel, že zpracování jeho nadřízeného bude mnohem snazší... Možná je na čase pomoci mu opustit jeho úřad.
„Federace nikdy nedokáže spojení mezi vládou a Řádem. Doporučuji vám dostat z Hauznerovy mlhoviny co nejvíce lidí. Děkuji vám, to bude vše,“ mávl rukou, což znamenalo, že vrchní velitel rozvědky zde už není vítán.
Gul Opec se obrátil a vyšel z ministrovy kanceláře. Na chodbě ho čekal jeho pobočník.
„Jak šla schůzka, pane?“ zeptal se.
Oba muži zamířili k nejbližšímu výtahu a nastoupili do něj.
„Špatně,“ stiskl gul tlačítko a výtah se rozjel. „Obávám se, že našemu ministrovi se dnes večer stane nehoda. Jeho byt není ten nejmodernější a v takových může občas dojít k výbuchu rozvodu energie...“
„... který mívá někdy až tragické následky,“ doplnil ho pobočník. „Chápu, pane. A jako nejvyšší velitel rozvědky poté zaujmete jeho...“
Přerušilo ho škubnutí výtahu.
„Co se děje?!“ nervózně vykřikl Opec. V kabině výtahu zhasla světla. O chvíli později zaslechli syčení. Kabina se zřejmě začala plnit nějakým plynem.
Když ucítili v plicích neuvěřitelně ostrou bolest, bylo jim jasné, že to pro ně znamená rozsudek smrti. Během svého krátkého pobytu ve vězení byl gul několikrát mučen elektrickým proudem a některými druhy kyseliny, avšak nikdy nevykřikl bolestí. Pro ostatní vězně se stal mučedníkem a symbolem odporu...
A nyní... když se bolest začala rozšiřovat z plic a cítil ji prakticky po celém těle, jako by se jeho tělo začalo rozkládat za živa... začal křičet a na tváři se mu objevily slzy.
Tak takhle umírala...
Tato slova si opakoval pořád dokola, dokud jeho mozek byl schopen vnímat. Což trvalo téměř dvě hodiny...

Ministr Ulava měl položené nohy na stole a se skleničkou kanaru, tradičního cardassijského alkoholického nápoje, se houpal na židli. Svoji polohu nezměnil, ani když do jeho kanceláře vešla krásná Cardassianka. Došla až k ministrovu stolu, posadila se na něj a předklonila, čímž mu umožnila perfektní výhled do svého výstřihu.
„Hotovo?“ zeptal se jí.
„Ano. Řekni mi, proč si s tim dáváš tolik práce? Mohli sme použít nervovej plyn,“ odpověděla.
„Ty to nechápeš? Je tak neuvěřitelně snadné někoho zabít. Ale tenhle plyn měl jeho orgány rozložit zaživa. Byl vytvořen na bázi radiace. Opec umřel stejně, jako kdysi jeho žena,“ rozesmál se.
„Máš hodně černej smysl pro humor.“
„Když už mám někoho zabít, tak proč se u toho nepobavit?“
„A bylo tak nutný ho zabíjet?“ opět se tázala dívka.
„Nejdřív oškubat a pak zastřelit. Jedna z hlavních zásad úspěšného politika. A za několik hodin bude celý Obsidianský řád už jen několik krvavých řádků v učebnicích dějepisu. Dal jsem Flotile souřadnice a podrobné plány všech jejich zařízení. Nikdy nevěř politikovi....“
Začal se dívky dotýkat na různých částech jejího těla, což pro ni byl příkaz, že se má svléknout. Poslechla okamžitě.

Adrak Prime
V docích hlavního města byl neuvěřitelný blázinec. Za dnešní dopoledne zde přistálo nejméně třicet nákladních lodí, které přivezly tisíce tun všemožného materiálu. A nyní se ho snažily spousty dělníků naložit na planetární transporty. Ale spíše to vypadalo, že si každý dělá, co chce. Někteří se hádali, řvali na sebe spousty nadávek. Jiní se snažili pracovat, ale v tomto prostředí to bylo docela obtížné.
Jeffrey, nyní Ailow Lemar, se snažil z toho obrovského blázince vymotat, leč kličkování mezi stovkami dělníků nebylo snadné. Zvláště, když většina z nich přenášela nějaký náklad.
Když se mu konečně podařilo vyklouznout z obrovské haly, horký vzduch ho udeřil do obličeje. Teplotu na slunci se ani neodvážil odhadnout. Cardassianům, kteří procházeli ulicemi města, zřejmě vůbec nevadila. Naopak v tomto prostředí se cítili úplně přirozeně.
To, že má na ruce cardassijskou DNA ještě neznamená, že má i stejné zvyklosti co se týče okolní teploty. Již v lodi, která ho sem vezla, vypotil snad několik litrů, ale zdá se, že tady to bude ještě horší.
Rozhlédl se kolem a vyhlížel dívku, která mu měla přijít naproti. Zahlédl ji o chvíli později. V tom blázinci si ho zřejmě nevšimla, jinak už by mu jistě vyšla vstříc. Nyní musel on dojít k ní.
„Profesore Lemare!“ zavolala na něj, když ho spatřila, a rozběhla se k němu. Zastavil a čekal, až k němu doběhne. Byl to jeden ze způsobů, jak zde výše postavení muži dávají najevo svou nadřízenost. Nebo to alespoň někde četl.
„Profesore, moc... moc mě těší,“ vykřikla, když k němu doběhla. Vypadala naprosto zmateně, asi jako dívka, která se právě setkala se svým idolem. „Moc ráda vás poznávám, víte, jste... vlastně jsem četla všechny vaše knihy. Jsou moc úžasné. Ale nikdy mě nenapadlo, že vás někdy uvidím osobně. Moc to pro mě znamená...“
Takto se rozplývala asi pět minut. Jeffrey se nudil, koneckonců ta chvála nenáležela jemu, ale někomu, koho pouze hrál. A nyní musel reagovat stejně, jako se od pravého Lemara očekávalo. Vyslechnout ji odměřeně, ale současně na konci vyjádřit vděčnost za její chválu.
Cardassijská věda byla padesát let za zbytkem kvadrantu od doby, kdy byli na dlouhou dobu zavřeny všechny její vysoké školy a výzkumná střediska. Vítězové ve válce s Dominionem předpokládali, že technicky zaostalá mocnost pro ně již nikdy v budoucnu nebude představovat hrozbu. Alespoň ne tak velkou, jako tomu bylo ve válce.
Jeffrey stále nedokázal pochopit, jak mohli vyvinout zbraň, která byla očividně mimo rámec dosažitelnosti pro jakéhokoli vědce Federace. Museli ten výzkum někomu ukrást.
Když mladá dívka dokončila svůj velmi nudný a jednotvárný monolog, splnil její očekávání vděčnou, ale odměřenou reakcí: „Jsem rád, že vás moje práce takto zaujala.“
Poté se v jejím doprovodu ponořil do bludiště nekonečných ulic a uliček.

USS Falling Star
„Nemůžu tomu uvěřit!“ zakřičel Andorian. „Zase strkáš ten svůj nos do věcí, o kterých nic nevíš. Jak vůbec můžeš pochybovat o našem kapitánovi?“
„Jak mi tedy vysvětlíš, že letíme na druhou stranu Galaxie, než nám Flotila rozkazuje?“ stála si za svým Ellawi.
„Nemusím ti nic vysvětlovat. Oba budeme plnit rozkazy našeho kapitána do posledního písmene. A jestli se ti na tom něco nelíbí, ve vězení máme spoustu místa,“ odsekl s výhružným tónem.
„Tak za ním zajdi. Podívej se mu do očí a požádej ho, ať ti řekne, že přesně plní rozkazy Flotily.“
„Nikdy nebudu pochybovat o kapitánových rozkazech.“
„Už o nich pochybuješ, jenom si to nechceš připustit. Ale dřív nebo později za ním zajdeš. Vím to, protože tě znám,“ řekla přesvědčeně.

***

Darwix přešlapoval před Pikovou kajutou. Ellawi ho odhadla dobře, nakonec se rozhodl za kapitánem zajít. Ovšem před dveřmi se zastavil a znovu uvažoval o tom, co se nyní chystá udělat.
Znal Pika dlouho. Měl své chyby jako každý jiný člověk, ale vždycky se choval jako čestný člověk, který by nikdy neporušil rozkazy. Tedy pokud by k tomu neměl hodně pádný důvod. A možná ho nyní má...
Věří mi natolik, aby mi ho řekl? proběhlo Andorianovi hlavou, když stiskl tlačítko zvonku.
Dveře se otevřely o několik sekund později. I přes velmi pozdní večerní hodinu měl Pike stále oblečenou uniformu.
„Pojď dál,“ řekl Darwixovi bez jakékoli otázky.
Andorian v kajutě spatřil Laďku a Icariho.
„Chtěl bych s tebou mluvit. O samotě,“ řekl Pikovi.
„Vím, co chceš probrat. Týká se to naší cesty na Cimeron.“
„Řekni mi, proč tam letíme?“ zeptal se Darwix, aniž by prozradil cokoli o tom, že zná skutečný obsah rozkazů od Flotily.
„Dobře, jako svému příteli ti povím pravdu. Laďka ji zná už od začátku naší výpravy a Icarimu jsem ji pověděl před chvílí. Vím, že se možná proti mně postavíš, ale přesto ti to řeknu,“ začal Pike pomalu vyprávět celý příběh o plachetnici z jeho snu. Laďka a Icari stále zůstali v jeho kajutě, avšak Andorian již nic nenamítal.
George myslel, že jej vypráví pouze svým přátelům uvnitř jeho pokoje, ale ve skutečnosti se zde nacházelo tajné odposlouchávací zařízení. Stejné, jaké bylo použito při pozorování Femely. Dalo se odhalit pouze lodními senzory. Jenže ty byly přeprogramovány, aby štěnici ignorovaly, a ta tak živě přenášela obraz z kapitánova příbytku přímo před oči té, která ji vyslala. Před nádherné oči Ellawi Leive.