Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Honba za Jitřenkou - průzkum Venuše

so 28. června 2008      autor: Darkknight      přečteno: 9178x      komentáře: 4

Venuše tak, jak by ji vidělo naše oko V předchozích dvou dílech jsme si povídali o výzkumu Marsu, hlavně proto, že před dvěma týdny tam úspěšně přistála další sonda, ale hlavně také proto že Mars je (kromě Měsíce a naší planety) nejpodrobněji zkoumaným objektem v naší Sluneční soustavě. Nebyl však první planetou v hledáčku vědeckých zájmů, tou byla naopak naše "sesterská planeta" - Venuše. Venuše, kterou známe jako Jitřenku, a jejíž povrch zahalený silnými oblaky zůstával zahalen tajemstvím, a přirozeně dráždil představivost všech astronomů, ať již profesionálních nebo amatérských, kteří na ni pohlédli.

POZN.AUT - máte raději dlouhé články jednou týdně nebo byste raději kratší články častěji? Čtěte v komentářích a zašlete mi Váš názor, děkuji! A teď už k opravdovému výzkumu.

První krůčky; Na scénu vstupuje Veněra; Éra úspěšných přistání; Soumrak průzkumu Venuše; Jak si stojí Merkur?; Přehled misí k Venuši

Dnes již víme, že Venuše se od naší Země liší tak moc, jak se jen peklo dokáže lišit od ráje. A zejména její povrchový výzkum byl velmi obtížný kvůli podmínkám, které tam panují. Kromě Venuše, jež bude stěžejním tématem tohoto článku, se budeme věnovat trochu i planetě nejbližší Slunci, Merkuru. K němu se však dostaneme až na závěr, protože doposud k němu zamířily pouhé tři sondy (a jedna z nich je ještě na cestě).

To Venuše je mnohem zajímavější kvůli pekelným podmínkám na povrchu a hlavně proto, že se stala prvním objektem prozkoumaným umělou sondou v historii letů do vesmíru. Protože byl její povrch zahalen silnou vrstvou mraků, nevědělo se nic o tom jak její povrch vypadá, a to přirozeně podnítilo lidskou představivost: na povrchu planety se měly údajně nacházet hustí džungle, na pólech a v mírných pásech měl bujet inteligentní život, nebo třeba měl být povrch plný ropných moří, nebo moří sloučenin uhlíku. Teprve až když se zjistitla přibližná teplota povrchu (500-600°C), dostaly tyto teorie první vážnou trhlinu. I přesto však žily dále, protože některé teorie zase říkaly, že tato teplota nevládne na povrchu, ale v ionosféře. Teprve zevrubný průzkum ze Země i sondami dokázal, že povrch opravdu není schopen udržet život. A zrovna radarový průzkum ze Země byl také historický, protože kromě Měsíce se Venuše stala prvním objektem zkoumaným radarem ze Země. První pozorování na povrch nedosáhla. Podařilo se jen stanovit dobu rotace Venuše na 243 dní, že se otáčí v opačném smyslu a její osa rotace je skoro kolmá na oběžnou rovinu, a že její poloměr je 6052 kilometrů. V sedmdesátých letech se už radarům pod oblačný příkrov podařilo nahlédnout, a dokázaly odhalit objekty až pět kilometrů velké. V pětaosmdesátém pak toto rozlišení ještě vědci vylepšili na 1-2 kilometry.
Zpět na začátek článku

První krůčky
Topografická mapa Venuše - sonda <i>Pioneer Venus</i> Nic ale na plat, radary na povrchu Země nikdy neposkytnou dostatečně dobré údaje - a je proto třeba přistoupit k průzkumu přímo v prostoru u planety, a toho jsou schopné jen automatické sondy! Jako první se úkolu vyslat meziplanetárního posla chopil Sovětský svaz. Neoficiálním prvenstvím se může "pyšnit" Sputnik 7 - úvozovky jsou na místě. Kvůli selhání čtvrtého stupně rakety se nikdy neodpoutal ze zemské orbity, a sovětští představitelé účel mise zatajili: prý šlo pouze o test rakety, která bude schopná vysílat tělesa na meziplanetární dráhu. Oficiálně potvrzenou první sondou k Venuši tak byla Veněra 1 - startovala 12. února 1961. Na svou dobu to nebyl vůbec žádný drobeček, vážila přes 650 kilogramů a byla přes dva metry dlouhá - vážila tedy dvakrát více než americké lunární sondy Ranger. Inu, ne nadarmo byl Sovětský svaz v šedesátých letech na špici vesmírného výzkumu... Jakožto první vyslanec lidstva do meziplanetárního prostoru obohatila Veněra 1 naše poznatky o mnoho informací v průběhu tří telemetrických vysílání: potvrdila, že sluneční vítr objevený sondou Luna 2 se nachází i v meziplanetárním prostoru, proletěla zemskou magnetopauzou, a dostala se 1,9 miliónu kilometrů od Země. Tam se ale odmlčela - pravděpodobně se přehřál senzor k orientaci sondy podle Slunce. V červnu téhož roku v součinnosti s britskou sledovací stanicí se podařilo zachytit slabé signály zřejmě od Veněry 1, ale pevné spojení nebylo již nikdy navázáno.

Sovětské úspěšné vypuštění první meziplanetární sondy bylo samozřejmě blátem na americkém písečku, blátem, který musela zářivou lopatičkou americké hrdosti a píle odstranit NASA. Pomyslnou lopatkou měl být Mariner 1, ovšem tato lopatička se zlomila - po necelých 300 vteřinách letu musela být sonda i s raketou zničena ze Země, protože se nebezpečně vychýlila z kurzu. Důvod? Špatný přepis instrukcí do počítače - škrabopis nemohli technici zadávající data dobře přečíst a u jednoho z matematických symbolů zapomněli na čárku nad symbolem. A neměl to být poslední "překlep" v historii zkoumání planet sondami. V létě 1962 krom Marineru 1 měla letět k Venuši i další sovětská sonda, tentokrát Sputnik 19, který se měl pokusit nejen o první průlet kolem planety, ale rovnou o první přistání na povrchu. Jenže selhal čtvrtý stupeň při navádění na transplanetární dráhu a sonda zůstala na orbitě Země. Po třech dnech shořela v atmosféře.

Venuše přechází přes Sluneční kotouč Neúspěch Marineru 1 si patřičně a po svém vychutnávali novináři v celých Státech, takže NASA nezbylo nic jiného než zalepit posměváčkům ústa úspěšnou misí. 27. srpna 1962 odstartoval Mariner 2 a 14. prosince téhož roku si mohli vrchní představitelé oddechnout - Mariner 2 se stal první pozemskou sondou, která úspěšně proletěla kolem jiné planety Sluneční soustavy a odeslala zpět vědecká data. Kromě prozkoumání planety radiometrem (kdy sonda zjistila, že planeta má velmi studená oblaka, ale velmi teplý povrch) také bylo potvrzeno měření slunečního větru provedené Veněroou 1, a kromě toho zachytil Mariner 2 také několik proudů vysokoenergetických částic ze solárních explozí a několik proudů vysokoenergetických částic z prostoru mimo Sluneční soustavu. A také zjistil, že vesmírný prach vyplňující meziplanetární prostor není tak hustě rozprostřen, jak si vědci mysleli. Jeho let neproběhl tak úplně bez problémů - jeden ze solárních panelů krátce vysadil, aby se za měsíc odmlčel úplně (naštěstí byla sonda tak blízko Slunci, že jeden panel postačil k živení systémů), jindy zase sonda na tři minuty náhle přišla o kontrolu orientace, pravděpodobně z důvodu zásahu drobným předmětem. Po průletu kolem Venuše ve vzdálenosti 34 773 kilometrů byla navedena na heliocentrickou oběžnou dráhu a naposledy se Zemi ozvala 3. ledna 1963.

V roce 1962 už k Venuši startovaly pouze dvě sondy, sovětské Sputnik 21 a Sputnik 22. Prvně jmenovaný selhal z dosud nezveřejněných příčin, druhá sonda aspoň doletěla až na orbit, kde jí selhal čtvrtý stupeň a sonda za pět dní shořela v atmosféře.

Obě vesmírné supervelmoci obrátily pozornost k Venuši až za dva roky v roce 1964. Říkám obě supervelmoci, ale správné by bylo říci jen jedna - Sovětský svaz. Američané v té době byli na prahu pilotovaných letů Gemini a pomalu se chystali na Měsíc, jejich pozornost se proto soustředila tímto směrem. Sověti v tomto závodě pomalu ztráceli dech - zatímco projekt Gemini pokračoval relativně bez problémů, jejich lodě Voschod čelily řadě technických překážek a díky tomu sovětské posádky téměř nelétaly. Lety k Marsu končily neslavně, stejně jako pokusy o Měsíc, a není proto divu že politické špičky SSSR se snažily najít nové vesmírné kolbiště, na kterém by opět dokázali sílu a moc Sovětského svazu. A po ruce byla přirozeně Venuše. V únoru a březnu 1964 se pokusili k planetě vyslat dvě sondy Veněra 1964A,B, ale oběma selhal nosič při startu a proto se nepodívaly ani do vesmíru. 27. března 1964 pak zkusil k Venuši odletět Kosmos 27, jenže i této sondě selhala raketa, tentokrát čtvrtý stupeň, který ji měl navést na meziplanetární dráhu (jen pro pořádek - jménem Kosmos označovala sovětská vláda každý objekt na oběžné dráze kolem Země, nejenom vědecké družice Zemi studující. Zastírali tak neúspěšné starty, havárie a hlavně své připravované projekty. Američané s pomocí sledovacích stanic a špionážních družic stejně dovedli většinou odhadnout účel té či oné rakety a sondy, nicméně Sověti v této tradici vesele pokračovali až do pádu SSSR. Pokud se nepletu, řada Kosmos měla snad přes 1500 objektů...). Nicméně i přes tyto neúspěchy to Sověti s Venuší mysleli velmi vážně, jak dokazuje družice Zond 1, která startovala z Bajkonuru 2. dubna 1964. Měla se zabývat komplexním výzkumem planety a kromě toho na palubě nesla devadesátikilogramový přistávací modul, který měl při sestupu analyzovat atmosféru a po dosednutí kameny v dosahu. Bohužel v průběhu letu došlo k pomalému úniku atmosféry a při nešťastném signálu ze Země se aktivovalo rádio a zkratovalo celou sondu (koronálním výbojem). Až do půli květa se dařilo udržet rádiový kontakt pomocí přistávacího modulu, ale pak se sonda odmlčela nadobro. Venuši minula ve vzdálenosti 100 000 kilometrů v červenci 1964.
Zpět na začátek článku

Na scénu vstupuje Veněra
Venuše v infračerveném spektru - Pioneer Venus V roce 1965 se Sověti při značení sond vrátili zpět k řadě Veněra a nemuseli toho litovat, protože právě tato řada jim nakonec přinesla úspěchy. Začátky v pětašedesátém tomu ale vůbec nenasvědčovaly - Veněra 2, startující 12. listopadu 1965, sice nesla na palubě televizní kameru, jenže z neznámých důvodů se odmlčela ještě před příletem k planetě. Veněra 3 vyrazila na svou pouť o čtyři dny později s cílem přistát na povrchu Venuše. Přistání - tedy přesněji řečeno zásah povrchu - se sondě povedl 1. března 1965, čímž vstoupila do historie jako první umělý objekt který přistál na povrchu jiné planety. Bohužel se sonda po přistání odmlčela a neodvysílala zpět žádna data. I přesto to byl obrovský úspěch pro lidstvo a hlavně pro Sovětský svaz, který si tak připsal další vesmírné prvenství před Spojenými státy. Následoval Kosmos 96, který snad měl přistát na povrchu planety - oficiálně však nic potvrzeno nebylo, jak ostatně nasvědčuje přiřazení názvu Kosmos. Neúspěch Kosmosu 96 měla vyvážit Veněra 1965A, které ovšem shořel nosič a nedostala se ani na oběžnou dráhu.

Na další vhodné startovací okno se muselo čekat dva roky, ale stálo za to - 18. října 1967 odstartovala k Venuši Veněra 4, a tentokrát přistroje cestu vydržely. Sonda vstoupila do atmosféry planety a provedla celou řadu měření, než ji tlaky rozmačkaly zhruba 25 kilometrů nad povrchem. I přesto odeslala na Zemi celou řadu užitečných informací, včetně složení atmosféry, její hustoty, teploty atd. Tyto informace pomohly vědcům při pozdějších úspěšných měkkých přistáních na Venušině povrchu. To samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy stran USA a NASA - 16. června 1967 vyslali na pouť k Venuši Mariner 5, sesterské plavidlo Marineru 4, a stejně jako mladší sonda i Mariner 5 byl původně určen pro Mars. Jenže Mariner 4 jako první úspěšně proletěl kolem Rudé planety (psali jsme zde a zde), a proto byl Mariner 5 zmenšen, obohacen o solární štít, a odeslán k Venuši. Doletěl k ní v řijnu téhož roku a ještě zpřesnil data o atmosféře a povrchu planety, které o něco dříve zaslala zpět na Zemi Veněra 4. Díky těmto informacím vyšel na povrch fakt, že Venuše má velmi horký povrch a mnohonásobně hustší atmosféru, než se předpokládalo. Sonda operovala u planety zhruba měsíc, a v listopadu byla komunikace s ní ukončena. Zajímavostí je, že v říjnu 1968 se NASA pokusila využít jak Mariner 4, tak Mariner 5 k výzkumu magnetického pole Slunce: obě sondy se totiž měly nacházet na stejné idealizované spirále slunečního magnetického pole a poskytly by tak neocenitelná data. Přijímače na Zemi signál z Marineru 5 skutečně zachytily, ovšem síla signálu kolísala a nebyla na správné frekvence. To bylo způsobeno pomalou rotací sondy, i přesto se však podařilo navázat spojení pro vysílání a přijímání. Sonda ale bohužel nereagovala na žádný příkaz, a bez telemetrických dat se nedala opravit. Celý experiment tak skončil neúspěchem. V roce 1967 zaznamenaly americké špionážní družice a sledovací stanice start sondy Kosmos 167, která podle dráhy a profilu trajektorie měla pravděpodobně letět k Venuši. Jaký byl ale její cíl a příčina selhání, to Sověti zatím nezveřejnili. Na další dva roky to byl poslední pokus o dosažení Venuše.

Přistávací část sond <i>Veněra 11/12</i> Za dva roky, v roce 1969, se k Venuši vydali jenom Sověti - Američané se připravovali na první krůčky Neila Armstronga na Měsíci a tisk spolu s vědci neměli oči pro nic jiného na obloze. Proto ten rok letěly k Venuši pouze dvě sondy SSSR Veněra 5 a Veněra 6. Obě měly za úkol zkoumat atmosféru planety pro případná budoucí přistání.Veněra 5 odstartovala 5. ledna 1969 a bez větších problémů dosáhla svého cíle. Zde vypustila do atmosféry přistávací sondu, narozdíl od Veněry 4 však vybavenou padákem. Po 53 minut vysílala sonda data ze svého sestupu hustými vrstvami Venušiny atmosféry, aby dopadla na noční stranu planety. Z důvodů větší hustoty atmosféry byly padáky menší - zajistila se tím správna hloubka penetrace povrchu při dopadu. Veněra 6 vyrazila za svou sestřičkou o pět dní později, 10. ledna 1969 se stejným cílem - vypuštěním sondy s pomalým sestupem přesněji analyzovat složení a profil atmosféry. Její sestupová sonda vysílala po 51 minut a dopadla také na noční stranu planety, o něco jižněji od sestupové sondy z Veněry 5.
Zpět na začátek článku

Éra úspěšných přistání
Počátkem sedmdesátých let se k Venuši vrátili opět pouze Sověti, tentokrát s plnou parádou - sonda Veněra 7 jako první úspěšně měkce přistála na povrchu jiné planety Sluneční soustavy. 17. srpna 1970 vyrazila na svou pouť ke hvězdán z kosmodromu Bajkonur a v prosinci 1970 úspěšně přistála na povrchu. Její sestup trval 31 minut a jeho průběh byl bezproblémový. Po přistání sonda vysílala 23 minut slabým signálem, nejspíš proto že při tvrdém dopadu odskočila a "lehla" si na bok. Její hlavní anténa tak nebyla natočena správným směrem a nemohla tedy dobře vysílat. I přesto se však jednalo o obrovský úspěch a bylo jen otázkou času, kdy se povede Sovětům jejich kousek zopakovat. Snad se o to měla pokusit sonda Kosmos 359, ale jak už to u sond s tímto jménem bývá, dodnes nevíme proč a kam měla letět. O dva roky později se Sověti vrátili s nyní již pravidelným párem sond - první z nich, Veněra 8, opět skončila úspěchem - 27. března 1972 se odpoutala od startovací rampy, a po 117 dnech letu dorazila na místo. Její přistávací kapsle tentokrát dopadla správnou stranou nahoru a vysílala celých 50 minut než její přístroje selhaly kvůli vysokým tlakům a teplotám na povrchu. Poskytla velmi zajímavá data - třeba že mraky na Venuši končí v relativně vysokých výškách nad povrchem a pod nimi už je vzduch celkem čistý, nebo že světlo na povrchu Venuše je zhruba stejné jako u nás v zatažený den. Druhou sondou byl Kosmos 482 a již sám název napoví jak mise skončila - v polích Nového Zélandu. Sonda se dostala na orbit a pravděpodobně vinou krátkého zážehu nedosáhla požadované rychlosti pro únik z gravitačního pole Země. Rozpadla se na čtyři kusy - dva zůstaly na orbitě a dva spadly poblíž města Ashburton na Novém Zélandu. Zákony jasně praví, že vesmírné objekty mají být navráceny jejich majitelům, ale SSSR důrazně popíralo zničení jakékoliv své sondy, a proto byly všechny trosky důkladně prozkoumány zélandskými vědci. Ti přišli na to, že šlo opravdu o ruskou sondu, díky výrobním postupům a způsobu sváření titanových části. Na závěr je nutno dodat, že při pádu trosek nebyl nikdo zraněn. A pak že pojištění proti meteoritům je zbytečné...

První fotografie z povrchu Venuše - <i>Veněra 9</i> O rok později se konečně také ozvali Američané - jejich polnicí nad Venuší se stal Mariner 10, který se odlepil od startovací rampy dne 4.listopadu 1973. Jenže NASA nechtěla troškařit, a cílem Marineru 10 tak nebyla pouze Venuše, ale hlavně Merkur, do té doby neprozkoumaná a téměř naprosto neznámá planeta. Při průletu v únoru 1974 zkoumala hlavně atmosféru planety a zjistila, že v ultrafialovém spektru jsou oblaka na Venuši velmi výrazná, ačkoliv pouhému oku se planeta jevila zahalená jednotvárným oblačným pláštěm. Kromě toho se také sonda na cestě potýkala s celou řadou problémů - po korekčním zážehu deset dní od startu navigační aparatura ztratila hvězdu Canopus, podle níž orientovala celé plavidlo, a zaměřila se místo toho na světelný odraz od kousku barvy, jež se odlepil od sondy. Palubní počítač se také sem tam sám od sebe restartoval, a bylo vždy nutné znovu nastavit hodiny a několik dalších funkcí. I přesto sonda svoji misi splnila, jak u Venuše, tak i u Merkuru, jak se dočteme dále. Sověti si však na Venuši nadále drželi monopol a v roce 1975 vyslali další dvě sondy řady Veněra, tentokráte s pořadovým číslem 9 a 10. Veněra 9 se odpoutala od Země 8. června 1975 a ke svému cíli úspěšně doletěla v říjnu téhož roku. Veněra 9 však nebyla další řadovou Veněrou, protože měla u Venuše zůstat, ne jen proletět kolem a šlus. Jejím úkolem bylo fungovat jako přenosová stanice mezi Zemí a přistávacím modulem, který se úspěšně snesl na povrch planety 22. října 1975, fungoval po celých 53 minut a hlavně poprvé vyfotografoval povrch Venuše, čímž vstoupil do historie - do té doby žádná sonda nevyfotografovala povrch jiné planety. Fotografie byla černobílá, ukazovala čistý vzduch bez prachu a celou řadu nezerodovaných, 30-40 cm velkých kamenů. Původně se mělo jednat o panoramatický snímek, ale kryt čočky na jedné ze dvou kamer neodpadl a fotografie proto nakonec měla jen 180°. I tak se jednalo o opravdový úspěch, který prakticky totožně zopakovala Veněra 10, která startovala šest dní po své sestře, 14. června 1975. Přistávací modul se měkce snesl asi 2200 kilometrů od Veněry 9 a také se mu neuvolnil kryt čočky jedné kamery - z panoramatického snímku opět sešlo. Nicméně i částečný snímek ukazoval oblast se značným počtem vyvřelin a lávových útvarů. Geologové si mohli mnout ruce. Sonda vysílala plných 65 minut, než se nadobro vlivem tlaků atmosféry a teploty odmlčela.

Barevná fotografie před a po úpravě - <i>Veněra 13</i> Na tři roky Venuše osiřela, až v roce 1978 k ní lidé obrátili svou pozornost a světe div se, nebyli to Sověti - Američané posvětili projekt Pioneer Venus, jehož výsledkem byly dvě sondy určené pro podrobný průzkum planety. První, Pioneer Venus 1, byl určen pro orbitální experimenty, a Pioneer Venus 2 měl za úkol vyslat do atmosféry čtyři moduly určené pro její výzkum. Orbitální sonda startovala 20. května 1978 a po necelých sedmi měsících letu, v prosinci 1978, vstoupila na eliptickou oběžnou dráhu a započala s výzkumem. Hlavním úkolem bylo za pomocí radaru zjistit charakter povrchu, činnost které se sonda věnovala s přestávkami až do roku 1992 (kdy v součinnosti se sondou Magellan úspěšně a podrobně zmapovaly většinu povrchu planety). Sonda svoji pouť zakončila řízeným pádem do atmosféry planety z důvodu téměř úplného vyčerpání zásob paliva do manévrovacích trysek. Pioneer Venus 2 opustil Zemi 8. srpna 1978 a na palubě měla jeden velký a tři malé přistávací moduly. Žádný z nich nenesl fotografické přístroje a žádný z nich nebyl určen ani pro měkké přistání - vysílání po dopadu se bralo jako příjemný bonus. Moduly byly vypuštěny v půlce listopadu 1978 a v prosinci vstoupily do atmosféry. Všechny moduly úspěšně vysílaly až do okamžiku kontaktu se zemí, pouze jeden přežil dopad a vysílal ještě nějaký čas, než se odmlčel. Účelem modulů bylo hlavně studium charakteru větrů na Venuši. Sověti samozřejmě zaostat nemohli, takže na podzim 1978 poslali k Venuši další dvě Veněry s číslem 11 a 12. Měly posunout výzkum planety zase o něco dál, protože na palubě měly barevné fotokamery a přístroje pro analyzování složení povrchu. Obě sondy startovaly v září 1978 (9. a 14. září) a v prosinci měkce dosedly na povrch planety. Podařil se jim jeden průlomový objev, když při sestupu zaznamenaly blesky a hromy, jenže kryty čoček barevných kamer opět neodpadly (tentokrát pro jistotu u obou kamer), a stejně tak selhalo zařízení pro analýzu povrchu (obě poruchy nastaly kvůli chybám v technickém řešení). Jediným úspěchem tak bylo další prodloužení životnosti sond, když Veněra 11 vysílala po 95 minut a Veněra 12 dokonce 115 minut. V obou případech došlo k přerušení signálu kvůli rotaci planety.
Zpět na začátek článku

Soumrak průzkumu Venuše
Další pohled ze sondy <i>Veněra 13</i> na povrch Venuše Na počátku osmdesátých let planetární výzkum poněkud polevil, v první půli desetiletí létaly sondy jen k Venuši, a všechny patřily SSSR. První dvojice byla opět řady Veněra s pořadovým číslem 13 a 14. Možná že to bylo proto, že Sověti jsou od přírody nepověrčivý a zemitý národ, takže narozdíl od Apolla třináctá Veněra měla úspěch, a ne jen ledajaký. Startovala 30. října 1981 a v březnu 1982 vypustila svůj přistávací modul na povrch planety. Ten přežil sestup, měkce dosednul na okraji oblasti známé jako Phoebe Regio a podařilo se jí pořídit barevnou panoramatickou fotografii, o kterou se pokoušely již dvě předchozí sondy. Její aparatura pro analýzu povrchu fungovala také perfektně. A aby toho nebylo málo, tak sonda vysílala plných 127 minut (přitom neměla přežít déle jak 32 minut), a pravděpodobně přežila až do dnešních dní (což je co říct, protože sídlí v teplotách kolem 457°C a pod tlakem 89 atmosfér). Veněra 14 startovala 4. listopadu 1981, na povrch planety dosedla taktéž v březnu 1982 asi 950 kilometrů od své sestry a také jí se podařilo pořídit barevné panorama okolí místa přistání. S analýzou povrchu to už tak veselé ovšem nebylo - kryt čočky kamery totiž dopadl přesně na místo, kde mělo měření probíhat. Jediné, co analytický vrták změřil, tak byla stlačitelnost onoho krytu... Výdrž své sestry však Veněra 14 neměla, odmlčela se už po 57 minutách, byť i to je úspěch - také neměla žít déle než 32 minut po přistání. O dva roky později, 2. a 7. června 1983, vyslal SSSR k Venuši sondy Veněra 15 a Veněra 16, tentokráte bez přistávacího modulu. Jejich úkolem mělo být zmapování povrchu planety s využitím radarového signálu. Obě sondy planety úspěšně dosáhly a podařilo se jim zmapovat zhruba 25% povrchu planety.

O rok později, v roce 1984, byli všichni vědci na nohou, protože se do Sluneční soustavy vrátila Halleyova kometa. To byla příležitost, kterou nešlo propásnout, a proto 15. a 21. prosince 1984 odstartovaly sondy Vega 1 a Vega 2. Jejich cílem byla kometa, a na cestě se zastavily u Venuše, aby vypustily přistávací moduly a s využitím její gravitace si pomohly na cestě ke kometě. Zajímavostí je, že obě sondy měly na palubě meteorologický balón, který byl vypuštěn v průběhu sestupu a měl měřit sílu a převládající směr větrů. První část - měkké přistání - se ale nezdařila, pravděpodobně vlivem silného poryvu větru a následného otřesu se spustily všechny procedury jako po přistání, a proto vrácené výsledky neměly žádnou hodnotu. Balón naopak úspěch sklidil, vznášel se ve výšce asi 53 kilometrů, ve středu nejhustší vrstvy mraků, a vysílal zhruba dva dny. Jak dlouho přežil po přerušení signálu se neví. Vega 2 už měla větší úspěch, měkce dosedla v severní části oblasti zváne Aphrodite Terra a vysílala po dobu 56 minut. Analýzou půdy bylo zjištěno, že se jednalo o nejstarší místo zkoumané sondou Veněra na povrchu planety. Také se nacházelo asi 100 metrů nad mořskou hladinou, a proto byl naměřen tlak 91 atmosfér a teplota téměř 500°C. Meteorologický balón také svoji misi splnil, navlas stejně jako u Vegy 1 - po úspěšném vypuštění fungoval zhruba dva dny.

Hi-Res mapa povrchu Venuše od sondy <i>Magellan</i> SSSR řadou Vega ale zapělo poslední píseň nad planetou a přepustilo jeviště NASA, která nastoupila v roce 1989 se sondou Magellan. Šlo o první meziplanetární sondu NASA od dob řady Voyager (i bez Katky to tenkrát šlo), které se vydaly na svou cestu v roce 1977, a jejím úkolem bylo provést první podrobný průzkum povrchu planety. Předchozí mise totiž neměly dostatečné rozlišení, dokázaly nám zprostředkovat obraz povrchu co se kontinentů, moří a horstev týče, ale terpve radar na Magellanu nám poskytnul rozlišení takové, že z jeho snímků bylo možno sestavit mapu povrchu se stejným úspěchem, jako kdyby Venuše neměla atmosféru a my ji mohli bez okolků fotit normálními přístroji. Mapování probíhalo stylem že sonda oběhla planetu zhruba jednou za 3 hodiny 15 minut, přičemž se zaměřovala na pruh široký asi 17-28 kilometrů. Po dokončení oběhu odeslala data na Zemi a díky rotaci planety mohla zkoumat další pruh povrchu. Doba pro snímání byla omezena blízkostí k povrchu - pouze v době kdy se sonda nacházela v nejnižších bodech své orbity bylo prováděno mapování. Na Zemi vědci složili snímky do celkové mapy povrchu, kterou si v celé své kráse můžete prohlédnout zde na obrázku - celkově je zde zachyceno na 95% povrchu planety. Sonda Magellan ukončila svouji misi 11. října 1994, kdy byla navedena na sestupovou dráhu a zanikla v atmosféře. Dá se předpokládat, že většina materiálu shořela, ale některé části mohly dopadnout na povrch planety.

Od té doby se na Venuši příliš mnoho nedělo. Po dlouhých jedenáct let nám nejbližší planeta osaměle vycházela a zapadala, až konečně 9. listopadu 2005 vstoupila do historie výzkumu Venuše také ESA se svou sondou Venus Express. Pravda, původně měla letět už 26. října, ale co by to bylo za start bez drobných potíží - tentokrát byl problém v izolaci na nosiči a start byl posunut o dva týdny. Tento start se již podařil, a 7. května 2006 sonda úspěšně vstoupila na orbit kolem Venuše. Jejím úkolem, který vykonává do dnešních dní, je dopodrobna zkoumat struturu a jevy v atmosféře a oblacích kolem Venuše. Do dnešního dne se jí podařilo potvrdit výskyt blesků v atmosféře, a že tento jev je na Venuši častější než na Zemi, nalezla známky toho, že kdysi na povrchu byly oceány neznámé tekutiny, a také že nad jižním pólem planety jsou dva obrovské vzdušné víry. Inu, vždycky je co zkoumat a co se učit. Bohužel nejbližší plánovaná mise k Venuši je až na rok 2010 - sonda PLANET-C japonské kosmické agentury má obíhat kolem pólů planety a studovat její atmosféru a magnetické pole. Návrat k Venuši vyhlašují také Rusové, jak jinak než s řadou Veněra - tentokráte na rok 2016 se sondou Veněra - D za účelem ještě podrobnějšího zmapování povrchu než poskytnul Magellan a výběru budoucích míst k přistání.
Zpět na začátek článku

Jak si stojí Merkur?
Merkur okem kamery <i>MESSENGER</i>u Poměrně bledě, alespoň co se návštěv umělých objektů týče. Do dnešního dne jej zkoumaly pouze dva automaty, což po vyloučení Pluta děla z Merkuru nejméně prozkoumanou terestrickou planetu ve Sluneční soustavě (a na předposledním místě mezi všemi planetami - jedině Uran a Neptun mají na svém kontě méně návštěv, když kolem nich proletěl pouze Voyager 2). Jako první kolem planety prosvištěl Mariner 10 v letech 1974 - 1975. Kromě prvenství u Merkuru si také připsal na své konto první využití "prakového efektu", když využil gravitace Venuše k urychlení letu k Merkuru. Sonda proletěla kolem planety celkem třikrát - a vědci se nestačili divit. Při prvním průletu a po odeslání prvních fotografií bylo jasné, že povrch se v lecčems podobá Měsíci. Zajímavostí byly určité "vrásky" povrchu, které vznikly smršťováním železného jádra planety. Druhou, mnohem větší zajímavostí, bylo magnetické pole. Vědci čekali, že planeta bude mít příliš pomalou rotaci na generování magnetického pole, nicméně se spletly a pole kolem Merkuru se hodně podobalo poli kolem Země. Po třetím průletu kolem Merkuru došlo Marineru 10 palivo a operátoři ji vypnuli. Předpokládá se, že stále obíhá kolem Slunce a Merkuru jednou za několik měsíců. Za tři průlety se podařilo zmapovat pouhých 45% povrchu, protože při každém průletu byla Sluncem nasvícená vždy stejná strana planety.

Druhým návštěvníkem byla sonda s prozaickým názvem MESSENGER (MErcury Surface, Space ENviroment, GEochemistry and Ranging - Povrch Merkuru, prostředí, geochemie a mapování), kterou vyslala NASA 3. srpna 2004. Jejím úkolem je velmi podrobně zmapovat a prozkoumat povrch planety, jeho složení a prostředí kolem ní. MESSENGER musel na své cestě využít dvakrát "prakového efektu" - poprvé u Země a podruhé u Venuše - protože blízkozt Merkuru u Slunce vyžaduje vysokou příletovou rychlost. Sonda má za sebou první průlet kolem Merkuru ze 14. ledna 2008, a budou následovat ještě další dva, v říjnu 2008 a v září 2009. V březnu 2011 pak sonda vstoupí na oběžnou dráhu a započne s prací, která potrvá nejméně rok. Do budoucna se také počítá se spojenou misí ESA a Japonské kosmické agentury, nazvané BepiColombo (doufejme že bez baloňáku), která bude sestávat ze dvou sond obíhajících planetu a studujících její povrch a magnetosféru.

Přehled misí k Venuši
Z neznámých důvodů planety mezi námi a Sluncem nebudily takovou pozornost jako Mars a plynní obři, nicméně i k vnitřním planetám se létalo často, hlavně zásluhou SSSR, který sice pohořel na poli marsovském, ale uchytil se právě na Venuši. Zde pro přehlednost připojuji tabulku všech misí, které byly do dnešního dne vyslány k planetě Venuši.
Zpět na začátek článku

Název Datum startu Cíl mise Úspěch
Svaz sovětských socialistických republik Sputnik 7 1.2.1961 Dopad Ne, selhala nosná raketa
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 1 12.2.1961 Průlet Ne, ztracen kontakt
United States of America Mariner 1 22.7.1962 Průlet Ne, selhala nosná raketa
Svaz sovětských socialistických republik Sputnik 19 25.8.1962 Průlet Ne, ztracen kontakt
United States of America Mariner 2 27.8.1962 Průlet Ano, první úspěšný průlet
Svaz sovětských socialistických republik Sputnik 20 1.9.1962 Průlet Ne, selhala nosná raketa
Svaz sovětských socialistických republik Sputnik 21 12.9.1962 Průlet Ne
Svaz sovětských socialistických republik Kosmos 21 11.11.1963 Průlet?? Ne, selhala nosná raketa
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 1964A 19.2.1964 Průlet Ne, selhala nosná raketa
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 1964B 1.3..1964 Průlet Ne, selhala nosná raketa
Svaz sovětských socialistických republik Kosmos 27 27.3.1964 Průlet Ne, selhala nosná raketa
Svaz sovětských socialistických republik Zond 1 2.4.1964 Průlet Ne, ztracen kontakt
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 2 12.11.1965 Průlet Ne, ztracen kontakt
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 3 16.11.1965 Dopad Ano, první úspěšný dopad na jinou planetu
Svaz sovětských socialistických republik Kosmos 96 23.11.1965 Přistání?? Ne
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 1965A 2311.1965 Průlet Ne, selhala nosná raketa
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 4 12.6.1967 Dopad Ano, první úspěšný průlet atmosférou
United States of America Mariner 5 14.6.1967 Průlet Ano
Svaz sovětských socialistických republik Kosmos 167 14.6.1967 Průlet Ne
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 5 5.1.1969 Průlet atmosférou Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 6 10.1.1969 Průlet atmosférou Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 7 17.8.1970 Přistání Ano, první úspěšné měkké přistání
Svaz sovětských socialistických republik Kosmos 359 22.8.1970 Průlet Ne
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 8 27.3.1972 Přistání Ano
Svaz sovětských socialistických republik Kosmos 482 31.3.1972 Přistání Ne, selhala nosná raketa
United States of America Mariner 10 4.11.1973 Průlet Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 9 8.6.1975 Orbitální/Přistání Ano, první orbit planety
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 10 14.6.1975 Orbitální/Přistání Ano
United States of America Pioneer Venus 1 20.5.1978 Orbitální Ano
United States of America Pioneer Venus 2 8.8.1978 Průlet atmosférou Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 11 9.9.1978 Orbitální/Přistání Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 12 14.9.1978 Orbitální/Přistání Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 13 30.10.1981 Orbitální/Přistání Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 14 4.11.1981 Orbitální/Přistání Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 15 2.6.1983 Orbitální/Přistání Ano
Svaz sovětských socialistických republik Veněra 16 7.6.1983 Orbitální/Přistání Ano
Svaz sovětských socialistických republik Vega 1 15.12.1984 Přistání Ano
Svaz sovětských socialistických republik Vega 2 21.12.1984 Přistání Ano
United States of America Magellan 4.5.1989 Orbitální Ano
Evropská unie Venus Express 9.11.2005 Orbitální Ano

komandér Darkknight
autor: Darkknight
vydáno: so 28. června 2008
přečteno: 9178x
komentáře: 4
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG