Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Za okraj až ke hvězdám - 1. část

so 26. července 2008      autor: Darkknight      přečteno: 7679x      komentáře: 0

Výroční logo mise <i>Voyager</i> Cesta za okraj Sluneční soustavy představovala a dodnes představuje skutečnou výzvu. Rostoucí propast mezi sondou a životodárným Sluncem, neustálá hrozba zásahu meteoritem, rostoucí chlad v přístrojích, obrovské vzdálenosti, to vše představuje guláš, ze kterého si ne každý rád ochutná. Přesto však právě proto poutaly cesty ven, pryč od Slunce, vždycky více pozornosti než cesty ke Slunci. Možná proto, že spoustě z nás učarovala představa sondy, která za dlouhé miliony let dosáhne jiných hvězd. Následující článek je věnován přesně těmto pionýrům v pravém slova smyslu, protože nás berou až za tu nejzazší hranici, kterou kdy stanovil výzkum vesmíru sondami.

Pioneer 10 - pionýr vesmírných dálek; Pioneer 11 - k nohám Pána prstenů; Voyager 1 - méně slavný sourozenec; Voyager 2 - dál než kdo jiný;

Prvními průkopníky cest za hranice naší soustavy byly samozřejmě sondy zkoumající planetu Mars. Na dlouhou dobu to taky byla konečná stanice pro všechny sondy směřující tímto směrem, a žádná sonda ani nebyla uzpůsobena k dlouhé cestě vesmírem, a po průletu kolem planety se všechny odmlčely. Ostatně o této kapitole vesmírného průzkumu si můžete přečíst zde a zde. Výzkum vnějších planet se stal čistě doménou NASA - sovětské vědce odradily neúspěchy spojené s průzkumem Marsu, a soustředili proto svou pozornost na výzkum Venuše. Je nutné podotknout, že první lety k vnějším planetám byly provedeny v době, kdy sovětská kosmonautika začala ustupovat z čelních pozic kvůli nekonečným hádkám a tahanicím mezi sovětskými raketovými vědci a armádou. Výsledkem bylo zaměření sovětské kosmonautiky hlavně na orbitální stanice (což ale na druhou stranu z dnešního pohledu bylo šťastné rozhodnutí, protože sovětské znalosti nyní bohatě využívá NASA i ESA při stavbě mezinárodní kosmické stanice. Ale zpět k našim sondám. Největší problém pro vědce představoval pás asteroidů, který leží mezi Marsem a Jupiterem. Pro uměle vytvořený objekt je velkým rizikem: stačí i nepatrné zrnko prachu a sonda může být nenávratně zničena, protože při rychlostech s jakou se sondy pohybují má náraz zrnka prachu stejnou energii, jako rána bowlingovou koulí. Vědci byli proto velmi skeptičtí hlavně proto, že o pásu asteroidů se skoro nic nevědělo a nikdo se neodvážil hádat, jestli sonda cestu přežije nebo ne.

Pioneer 10 - pionýr vesmírných dálek
Pamětní deska na palubě <i>Pioneeru 10</i> (originá Muselo ale přejít dlouhých patnáct let od chvíle, kdy Sputnik 1 začal vysílat z orbity Země, než technologické a vědecké možnosti umožnily cestu k plynným obrům, které do té doby zkoumaly jen pozemské dalekohledy. Pomyslnou vlaštovkou se stala sonda Pioneer 10, která ke své historické cestě startovala 3. března 1972. Jejím úkolem bylo hlavně sesbírat co nejvíce údajů o meziplanetárním prostoru a prostoru v pásu asteroidů, a samozřejmě vyfotografovat a studovat Jupiter a některé jeho měsíce, zejména Io. Všichni očekávali komplikace - ale ty se nedostavily. Cesta pásem asteroidů proběhla bez problémů, a 3. prosince 1973 tak Pioneer 10 mohl jako první uměle vytvořený objekt proletět kolem Jupitera a odeslat zpět fotografie jak planety, tak několika měsíců. A kromě toho se stal první sondou, která dosáhla třetí kosmické rychlosti, nutné pro opuštění sluneční soustavy, a v současnosti míří ke hvězdě Aldebaran v souhvězdí Býka, ale narozdíl od dalších sond mířících ven ze soustavy ještě neprotla ani heliopauzu, ani neprošla Oortovým mračnem. Kdy se tak stane bohužel již nezjistíme, protože kontakt se sondou byl ztracen. Sledovací stanice zachytávaly její signál až do roku 1997 kvůli ověřování teorie chaosu, potom se stala cvičným cílem operátorů pro zachytávání signálu z dalekého vesmíru. Poslední telemetrická data sonda odeslala koncem dubna 2002; signály přijímané ze sondy pak postupně slábly, až 23. ledna 2003 utichly docela. Pokus navázat kontakt se sondou ze 7. února 2003 skončil neúspěšně, stejně jako poslední pokus z března 2006, kdy anténa Pioneeru 10 naposledy měla mířit pod správným úhlem k Zemi. Předpokládá se ale, že ke ztrátě došlo kvůli zvětšující se vzdálenosti a slábnoucímu zdroji energie, než kvůli fyzickému poškození.

Jupiter okem kamery <i>Pioneeru 10</i> Sonda využívala jako zdroj energie radioizotopový termoelektrický generátor a jako palivo plutonium 238. Pioneer 10 se nyní pravděpodobně nachází v prostoru přes 90 astronomických jednotek (AU) od Země, a vzdaluje se rychlostí cca. 2,6AU za rok. Tímto tempem Aldebaranu dosáhne asi za 2 milióny let. Chvilička, nemyslíte? ;) Na palubě má také nyní již legendární plaketu určenou pro mimozemský život - je na ní zobrazen nahý muž a žena a řada symbolů odkazující na původ této sondy. Destička je vyrobena z hliníku aloxovaného zlatem, váží 120 gramů a její rozměry jsou v mm 229x159x1,27. Vůbec celková váha sondy je také zajímavá - sonda váží pouhých 260 kilogramů (ve rovnání se 720 kilogramy u sond řady Voyager), z čehož 30 kilogramů připadlo na vědecké přístroje a 27 kilogramů na palivo. Budiž také řečeno, že obě sondy Pioneer (tedy 10. a 11.) se také proslavily tzv. Pioneer anomaly, anomálií která se týkala signálů zachytávaných sledovacími stanicemi. Jejich operátoři totiž zaznamenali drobný dopplerův posun, který tam ale být neměl - a zaznamenali jej pouze ve vzdálenosti 20 - 70 AU od Země. Jeho původ se nepodařilo nikdy zjistit a vysvětlit, a v dnešní době se stává pro vědce čím dál lákavějším tématem ke studiu.
Zpět na začátek článku

Pioneer 11 - k nohám Pána prstenů
<i>Pioneer 11</i> se blíží k Jupiteru O rok později, 6. dubna 1973, se od startovací rampy na mysu Canaveral odlepila raketa nesoucí sondu Pioneer 11, aby okopírovala cestu své starší sestry k Jupiteru a přidala vlastní historický zápis po průletu kolem Jupitera měla využít jeho gravitace a zamířit k Saturnu. Cestou měla sbírat další data o meziplanetárním prostoru, protože se chystaly mise Voyager a vědci potřebovali co nejvíce údajů, a samozřejmě prostudovat obě planety, s nimiž se měla setkat. K Jupiteru doletěla prakticky rok po Pioneeru 10 - 4. prosince 1974 proletěla asi 35000 kilometrů nad vrcholky mračen severní polární čepičky Jupitera. Protože letěla po této dráze, mohla poslat zpět na Zemi první snímky polárních oblastí Jupitera. Zajímavostí je, že sonda neměla klasickou fotokameru, ale pro focení využívala vlastní rotace a přístroje zvaného fotopolarimetr, který zaznamenával pouze úzké pruhy zeleného a červeného spektra, takže obrázky byly skládány v počítačích zpět na Zemi. Po průletu se sonda obtočila kolem Jupitera a vystřelila k Saturnu, jehož návštěva byla očekávána s mnohem větší nedočkavostí. 1. září 1979 se vědci, operátoři i vesmírní nadšenci dočkali, když Pioneer 11 proletěl necelých 21000 kilometrů nad mraky Saturnu a poslal na Zemi úchvatné snímky snad nejnádhernější planety v naší soustavě. Do průletu sondy kolem planety už ale zasáhli letoví operátoři - obě sondy Voyager už totiž byly na cestě a v jejich programu byl i průlet prstenci Saturnu. Vědci potřebovali zjistit, zdali sondě při průletu nebude hrozit riziko poškození, a rozhodli se radši vše otestovat na Pioneer 11, než riskovat ztrátu novější družice.

Nádhera Saturnu vyniká i přes nízké rozlišení snímků Průlet prstenci se podařil na výbornou, a na snímcích zpod prstenců se ukázal zajímavý jev - samotné prstence byly tmavé, zatímco mezery mezi nimi byly světlé. Nebezpečí se však při průletu Pioneeru 11 nevyhnulo, málem totiž kolidoval s měsícem Epimetheus, nebo Janus - oba se totiž nachází na stejné orbitě, a kolem jednoho z nich proletěla sonda ve vzdálenosti necelých 2500 kilometrů. Po překonání této překážky a odeslání posledních snímků zamířila sonda k souhvězdí Orla. Ze všech pěti sond, které v současnosti unikají pryč ze Sluneční soustavy, letí nejnižší rychlostí asi 2,4 AU za rok. Při posledním kontaktu a odeslání telemetrických dat v roce 1995 byla asi 44,7 AU od Země. Bohužel pohyb Země vyrušil původní orientaci sondy, a proto není možné s Pioneerem 11 navázat jakýkoliv kontakt. Doufejme však, že je stále tam venku, na palubě nese světoznámou desku, stejnou jako Pioneer 10, a že za nějaké 4 miliony let proletí poblíž některé z hvězd v souhvězdí Orla nebo Střelce.

Z konstrukce <i>Pioneeru</i> vycházely i další sondy Obě sondy byly sice jen dvěma kousky na šňůrce korálků jménem Program Pioneer, ovšem jsou zdaleka nejzářivější. Celý program byl určen pro planetární výzkům, většina sond se však věnovala průzkumu Měsíce. Pioneer 10 a Pioneer 11 byly světlou planetární výjimkou, ještě spolu s projektem Pioneer Venus, ale jak bylo řečeno výše, právě dvě prvně jmenované se do historie zapsaly zlatým písmem, když jako první zkoumaly vnější plynné obry. To byl úspěch a třešnička pro veřejnost. Pro vědce měl úspěch Pioneerů ještě větší dosah: poprvé lidmi vyrobený objekt proletěl pásem asteroidů a dokázal tak, že tento manévr, byť riskantní, není nemožný. Data nasbíraná oběma sondami, stejně jako technické poznatky a zkušenosti s řízením sond velkou měrou přispěla nejen k úspěchům pozdějších Voyagerů, ale jejich dopad vnímáme i dnes, kdy v prostoru vnějších planet operují další dvě sondy, Cassini-Huygens a New Horizons. A vědecký přínos neskončil jen fotografováním planet, vědecké údaje z meziplanetárního prostoru a hlavně telemetrie při cestě ven ze Sluneční soustavy pomohla a dodnes pomáhá vědcům lépe porozumnět procesům, které naši soustavu utvářely a stále utvářejí. V očích veřejnosti však jsou trochu odsunuty na vedlejší kolej díky faktu, že Voyagery, jmenovitě tedy Voyager 2, navštívil mnohem více planet. A co si budeme nalhávat - kdy se veřejnost starala o jiné údaje ze sond než o obrázky. Ostatně - já jsem ten samý případ :)).
Zpět na začátek článku

Voyager 1 - méně slavný sourozenec
Takto viděl Velkou rudou skvrnu <i>Voyager 1</i> S rokem 1977 přišel pro vědce velmi zajímavý astronomický fenomén, při kterém všechny vnější planety od Jupitera dále byly v postavení, které umožňovalo jejich návštěvu s využitím efektu gravitačního praku. Vskutku lákavá příležitost, protože taková cesta by za jiných podmínek trvala 30 let a hlavně znovu nastane až za 176 let. Původní plán NASA, nazvaný Grand Tour, počítal se čtyřmi sondami - první dvě prozkoumají Jupiter, Saturn a Pluto, druhá dvojice se podívá k Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. Žel finanční škrty si vybraly svou daň už v roce 1972 a celý projekt Grand Tour pohřbily. Naštěstí se mnoho rysů z tohoto plánu podařilo realizovat v projektu Voyager, který byl skromnější - vystačí si se dvěma sondami (každá o váze téměř 725 kilogramů), z nichž první se proletí k Plutu a druhá k Uranu a Neptunu. Původně měly obě sondy být pokračováním řady Mariner (kdy Voyager 2 měl být Marinerem 11 a Voyager 1 Marinerem 12). Jak vidno tak první sonda, Voyager 1, startovala až jako druhá v pořadí - 5. září 1977, 16 dní po své sesterské sondě Voyager 2. Pohybovala se však větší rychlostí, takže se k Jupiteru a k Saturnu dostala jako první. Díky tomu se Voyager 1 v současnosti stal nejvzdálenějším lidmi vyrobeným objektem ve vesmíru, a také se od Slunce vzdaluje nejrychleji ze všech sond včetně moderní sondy New Horizons. Ale o mezihvězdné misi až na konci. První zastávkou totiž byl Jupiter, s jehož fotografováním a výzkumem sonda započala v lednu 1979. Jejím úkolem bylo kromě pořízení prvních snímků Jupiterových měsíců také důkladný průzkum atmosféry planety, jejích prstenců a prostoru kolem ní. Nejvíce fotografií bylo pořízeno v osmačtyřiceti hodinách, ve kterých sonda prolétala nejblíže k planetě (přiblížila se až na zhruba 300000 kilometrů). Všechny experimenty pak byly ukončeny v dubnu 1979.

Titan byl důvodem předčasného konce cesty <i>Voyageru 1</i> Sonda poté nabrala směr k Saturnu, kam dorazila v listopadu 1980. Zde bylo rozhodnuto, že Voyager 1 po průletu nezamíří k Plutu, ale bude svoji pozornost věnovat největšímu saturnovu měsíci, Titanu. Na něm totiž předešlá sonda Pioneer 11 zaznamenala hustou atmosféru, a vědci chtěli tento fenomén blíže prozkoumat - Pluto se muselo spokojit s vedlejší kolejí. Výsledkem tohoto rozhodnutí bylo ukončení meziplanetární cesty Voyageru 1, protože průlet kolem Titanu jej vystřelil mimo rovinu ekliptiky, ven do mezihvězdného prostoru. Ještě předtím ale zaslal zpět na Zemi úžasné záběry planety Saturn a jejích měsíců. Nejblíže se k planetě dostala sonda 12. listopadu, kdy letěla 124000 kilometrů nad vrcholky mraků. Za svůj průlet odhalila četné složité struktury v saturnových prstencích a důkladně prozkoumala jeho atmosféru, stejně jako atmosféru Titanu. Pak se již Voyager 1 rozloučil posledním snímkem planety a vyrazil ke hvězdám. Ne k nějaké konkrétní, nejblíže se dostane asi na 1,6 světelných let ke hvězdě AC+79 3888 v souhvězdí Hadonoše. Protože však opouští Sluneční soustavu rychlostí asi 3,6AU za rok, je ke květnu 2008 106,4 AU od Slunce, dále než jakýkoliv doposud pozorovaný objekt ve Sluneční soustavě. Signál k nám od sondy letí něco přes 14,5 hodiny. Sonda má naštěstí dost energie - jak Voyager 1, tak Voyager 2 jsou vyzbrojeny třemi radioizotopovými termoelektrickými generátory, které jsou schopné dodávat energii pro základní vědecké přístroje až zhruba do roku 2025 - 48 let od jejich startu.

False-color snímek prstenců Saturnu <i>(Voyager 1)</i> Proč je to všechno tak důležité? Z prostého důvodu - jakmile Voyager 1 protne heliopauzu, dostane se do mezihvězdného prostoru, kde vliv našeho Slunce ustupuje vlivům ostatních objektů v naší galaxii a vědci tak dostanou první měření z tohoto prostoru. Dovolím si malou odbočku pro vysvětlení pojmu heliopauza. Kolem našeho Slunce se rozprostírá prostor nazvaný heliosféra (heliosphere) - v podstatě koule vyfoukaná v mezihvězdném prostoru solárním větrem. Tento "vítr" (ionizované částice a magnetická pole, vyvržené ze sluneční koróny) putuje Sluneční soustavu rychlostí přes 400 km/s (na Zemi můžeme jeho vliv pozorovat jako polární záři). Bodu, ve kterém rychlosti slunečního větru kvůli interakcím mezi větrem a mezihvězdnou hmotou klesne pod rychlost zvuku, se říká terminační vlna (termination shock). Za touto vlnou se nachází prostor zvaný heliosférický ohon nebo heliosférická obálka (heliospheric sheat), ne nepodobný kometárním chvostům. Zde se sluneční vítr dostává do turbulencí a mísí se s mezihvězdnou hmotou. Nakonec dosáhne vítr bodu, kde se zastaví, a tomuto se říká heliopauza (heliopause), a toto je teoretická hranice Sluneční soustavy. Problém s heliopauzou je ten, že nikdo neví kde přesně leží - nemůžeme totiž přesně určit šířku heliosférické obálky a heliopauzy samotné. Model Sluneční soustavy s přibližnou pozicí obou <i>Voyagerů A úkolem obou Voyagerů je právě svým měřením zjistit šířku těchto vrstev kolem Slunce. Voyager 1 je nyní v ohnisku pozornosti, protože jak již bylo řečeno, je ve vesmíru nejdále. Podle operátorů už je sonda v heliosférické obálce, došlo ale k několika sporům o to, kdy tam přesně sonda vstoupila - nakonec byl jako nejpravděpodobnější čas určen prosinec 2004. Bohužel přesnou pravdu se jen tak nedozvíme - nejsou ještě zveřejněna všechna data a hlavně detektor slunečního větru na sondě přestal v roce 1990 pracovat, takže vědci se nyní spoléhají pouze na přístroj pro měření plasmových vln. Podle současných výpočtů by Voyager 1 měl proletět heliopauzou a vstoupit do mezihvězdného prostoru zhruba v roce 2015. Nezbývá než doufat že do té doby bude mít sonda stále dost energie pro provádění vědeckých měření - a že se k ní nedoneslo něco o The Motion Picture (první startrekový film, Star Trek: The Motion Picture, měl premiéru dva a čtvrt roku po startu sondy). Pokud by však kterýkoliv z Voyagerů našla a prozkoumala mimozemská inteligence, na jejich palubě by našla také poselství, stejně jako u Pioneerů. Tentokrát nejde o plaketu, ale rovnou o audiodesku, nazvanou Voyager Golden Record. Nahrány jsou na ní obrazy a zvuky, ukazující rozmanitost života na planetě Zemi.

Voyager 2 - dál než kdo jiný
Takto vypadá sonda <i>Voyager</i> První Voyager tedy opustil Sluneční soustavu poměrně záhy, navzdory původnímu plánu navštívit i Pluto pouze okopíroval cestu Pioneeru 11, avšak s daleko dokonalejšími přístroji. Ve vesmíru tak zbyla jediná sonda, která ještě mohla dokončit Planetary Grand Tour, Voyager 2. Startoval z mysu Canaveral 20. srpna 1977, a záhy po startu musel čelit prvním problémům. Na vině byl právě Voyager 1 - při startovních procedurách se vyskytly jisté potíže a operátoři zapomněli Voyageru 2 poslat důležitou sadu příkazů, takže sonda vypnula hlavní vysílač. Naštěstí se povedlo rychle navázat spojení skrze záložní vysílač, nicméně při této hektické operaci shořela pojistka v hlavním zdroji a primární vysílač tak byl odepsán nadobro. Záložní však od té doby fungoval skvěle, a ještěže tak - Voager 2 se tak neodporoučel mrtvě do hlubin vesmíru, ale vyrazil vstříc budoucnosti. Čekala ho nekonečná samota pouti vesmírem a dvanáct let na cestách mezi planetami - stejně jako pověst snad nejužitečnější sondy, kterou kdy lidstvo vyslalo do vesmíru.

I snímků s takovýmto rozlišením byl <i>Voyager 2</i> schopen První zastávkou se stala planeta Jupiter, kam Voyager 2 dorazil v červenci 1979. V součinnosti s Voyagerem 1, který planetu navštívil půl roku předtím, se mu podařilo potvrdit zatím asi největší objev dosažený v prostoru kolem Jupitera - kamery sondy zachytily probíhající sopečnou explozi na Jupiterově měsíci Io. Do té doby se soudilo že nikde jinde ve Sluneční soustavě neexistuje místo s aktivní sopečnou činností (i když míst, kde sopečná činnost probíhala i v nedávné minulosti, je hned několik), a nejen to - její intenzita daleko převyšuje tu pozemskou. Právě sopečná činnost dává Iu charakteristické zabarvení (vzpomínám si, že když jsem poprvé viděl fotografii měsíce Io v knize Tajemství hlubin vesmíru, říkal jsem si 'jéé, to je ale divná vesmírná pizza!'. Tato kniha byla vůbec zajímavá, hlavně proto, že ještě neobsahovala fotografie Neptunu - vyšla v roce 1988 v nakladatelství Albatros, a Voyager 2 měl k Neptunu ještě rok cesty). Také další ze čtveřice galileovských měsíců (Io, Europa, Ganimedes, Callisto), Europa, se stal terčem pro Voyagerovy kamery a vědci se nestačili divit: reliéfy, které se původně jevily jako hluboké zlomy, v novém rozlišení vypadaly "jako by je tam někdo namaloval měkkou fixou", jak podotknul jeden z vědců. Měsíc Io je živým, dynamickým světem Právě zde se začala rodit dnes velmi silná teorie, že povrch Europy je tvořen silnou ledovou krustou, která plove na slaném moři vody. Kromě toho se Voyager 2 opět zaměřil na Velkou rudou skvrnu (komplexní bouře, která je snadno rozpoznatelná i v dalekohledu), stejně jako na další bouře a meteorologické jevy v Jupiterově atmosféře. K planetě se nejvíce přiblížil 9. července 1979, kdy proletěl asi 570,000 kilometrů od vršku jejích mraků. Jeho setkání se Saturnem bylo hlavně určeno pro využití efektu gravitačního praku - Voyager 2 se měl kolem planety obtočit a nabrat dostatečnou rychlost pro návštěvu dvou zbrusu nových planet - Uranu a Neptunu. U Saturna měl však také práci, hlavně proto že z pohledu ze Země prolétal za planetou a mohl tak i s využitím zastínění Slunce získat důležitá data o struktuře a složení horních vrstev atmosféry Saturnu. Nejblíže planetě byla sonda 25. srpna 1981. Nicméně při průletu se vyskytnul druhý problém ohrožující celou misi - kamery na sondě vypověděly službu a zasekly se. Opět se jej ale podařilo vyřešit - v důsledku nadměrného používání dočasně došel lubrikant v čočkách. Po zprovoznění kamer už Voyager 2 na nic nečekal a vrhnul se do tajemných hlubin, kam dosud žádná sonda nevkročila. Jeho prvním cílem byl Uran.

Planeta Uran dlouho mátla vědce svou výchylkou osy Svět s napětím očekával detailní fotografie, vědci data, data a nic než data o planetě, o které se nevědělo téměř nic. Voyager 2 však po pěti dlouhých letech strávených v meziplanetárním prostoru věnoval oběma skupinám bohatou, lehce povánoční nadílku. Fotografickou můžete vidět kolem, o té vědecké si popovídáme. Ve svém jediném průletu se Voyager 2 přiblížil k planetě až na 81,500 kilometrů (dne 24. ledna 1986) a odhalil nám celou řadu faktů o třetí největší planetě Sluneční soustavy. Co se vědělo byl fakt, že osa rotace planety je otočená skoro o 98° (osa rotace naší planety je vychýlená zhruba o pouhých 23°). Překvapením však pro vědce byla existence magnetického pole planety, a ne jen tak ledajakého - vlivem náklonu osy rotace vzniká za planetou jakýsi magnetický chvost ve tvaru vývrtky, což nenajdeme nikde jinde v soustavě. Kromě toho odhalil Voyager 2 také soustavu slabých prstenců kolem planety a jeho měření intenzity radiace v pásech kolem planety ukázalo hodnoty, které dokáží ztmavit jakýkoliv methan nacházející se v jejich poli působnosti. To aspoň částečně vysvětlilo fakt, že všechny měsíce Uranu mají extrémně tmavé povrchy. Z celkového počtu patnácti měsíců (deset z nich objevil právě Voyager 2) se zaměřil na dva - Titanii a Mirandu. Zvláště Miranda se ukázala jako nadmíru zajímavá, vědci ji vpravdě považovali za jedno z nejdivnějších těles v soustavě, protože její povrch byl velmi zničený a celý tvar byl nepravidelný. Pravděpodobně se tak stalo při nárazu mohutného tělesa do původního měsíce. Gravitační pole ze zničeného měsíce pak zachytilo zbytky a výsledkem je Miranda tak, jak ji známe dnes.

Planeta Neptun zcela předčila naše očekávání Voyager 2 po dokončení experimentů zamířil dál na předposlední etapu své pouti, k planetě Neptun. Jeden z operátorů, přesněji řečeno to byla operátorka, v rozhovoru kdysi popsala pocity které měla když očekávali první fotografie Neptunu: prý nečekala nic převratného, protože Uran byl z pohledu normálních lidí nudný - žádné mraky, prstence, bouře, nic. Vědecká data nasvědčovala, že planeta Neptun se bude Uranu velmi podobat. Velmi pak byla překvapena, když spatřila první fotografie a na nich svět opět zcela odlišný od všeho, co lidské oko doposud spatřilo. A Voyager 2 se do průzkumu opřel pořádně, když 25. srpna 1989 proletěl necelých 4500 kilometrů nad svrchní vrstvou mraků. Odhalil celou řadu zajímavých jevů, mezi nimi třeba fakt, že i když atmosféra Neptunu přijímá o 97% méně slunečního svitu než Jupiter, je jeho atmosféra velmi dynamická. Byla pozorována Velká tmavá skvrna, která však podle nedávných fotografií z Hubbleova vesmírného teleskopu zmizela a nejspíše nešlo o bouři, ale o díru ve svrchní vrstvě atmosféry, stejně jako několik oblaků a malá bouře nazvaná Skútr. Kolem Neptunu pak Voyager 2 objevil soustavu celých i neuzavřených prstenců, a celkem šest měsíců. Pouze na tři z nich se podíval blíže - Proteus, Nereid a Triton. Hlavně Triton vědce zajímal, protože kvůli němu upravili dráhu sondy stejným způsobem, jakým upravili dráhu Voyageru 1. Na povrchu Tritonu odhalil nadmíru zajímavé gejzíry a polární čepičky, ale to už se rychle vzdaloval od planety do hlubin vesmíru, a proto nezbyl čas na lepší průzkum.

<i>Voyager 2</i> byl schopen zachytit detailně i mraky v atm Voyager 2 tak ukončil svoji Velkou planetární pouť a zamířil ke hvězdám, aby pomohl vědcům poodhalit roušku tajemství mezihvězdného prostoru, v současnosti již putuje heliosférickou obálkou. V květnu 2008 byl necelých 86 AU od Země, dvakrát dál než Pluto, ale blíže než Edna - doposud nejvzdálenější objekt ve Sluneční soustavě. Od Slunce se sonda vzdaluje rychlostí asi 3,28 AU za rok a zajímavostí je, že do terminační vlnou do heliosférické obálky prošel zhruba o 1,5 miliardy kilometrů blíže ke Slunci než Voyager 1. To poukazuje na lokální deformaci magnetického pole kolem Slunce, kdy jižní vrstvy heliosféry jsou vtlačovány dovnitř směrem ke Slunci. Voyager 2 ale nemíří k nějaké konkrétní hvězdě, byť se k nim dostane nejdříve ze všech mezihvězdných sond - proletí asi 4,3 světelných let od hvězdy Sirius za necelých 296,000 let. I na této pouti se však sondě nevyhýbají problémy - v listopadu 2006 špatně rozkódovala příkazy ze Země a zapnula ohřívače magnetometrů. Teplota vzrostla asi na 130°C po pět dní, což se přirozeně podepsalo na chodu magnetometru. Operátoři se stále pokouší závady vzniklé přehřátím odstranit, nicméně zatím bez většího úspěchu.

Voyager 2 se stal na dvanáct let poslední sondou, která proletěla pásem asteroidů, aby zamířila do vzdálenějších hlubin Sluneční soustavy. Až teprve sonda Galileo vyrazila po cestě vydlážděné oběma Voyagery a dvěma Pioneery, aby nám pomohla lépe porozumnět fascinujícímu a zajímavému systému kolem Jupitera. O ní a dvou následujících misích - Cassini-Huygens a New Horizons - si povíme více v druhé části tohoto článku za týden.
Zpět na začátek stránky

Zdroj: www.wikipedia.org,rozličná literatura
komandér Darkknight
autor: Darkknight
vydáno: so 26. července 2008
přečteno: 7679x
komentáře: 0
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG