Kapitánův deník, hvězdné datum 55006.2: Je to už skoro týden od událostí, které nás přivedly na toto zatracené místo a stále ještě nevíme, kde jsme. Sedmá z Devíti soustavně pracuje na astronomických údajích, ale naše výpočty se nesetkávají s úspěchem. Nevím, jestli jsme nebo nejsme v naší galaxii, ale nelze vyloučit, že by Borgové neměli prostředky na to, aby nás dostali do vzdáleného kouta vesmíru...

...Transwarp koridory stranou, naše situace je skličující. Posádka zachráněná z Pleades se vzpamatovává ze ztráty svých kolegů a lodě, stejně jako z jejich zranění. Chci je ujistit, říct jim, že vše bude v pořádku, ale teď by to byla jen prázdná slova. Má vlastní posádka je napjatá, ale věřím, že je opravy Voyageru alespoň trochu rozptýlily. B'Elanna je stále na mateřské dovolené. Všechno, tedy kromě nového ablativního pancéřování, je opět funkční, i když ještě ne na plný výkon. Možná jsme ztraceni, ale alespoň nejsme sami. Náhodou jsme narazili na cardassijskou válečnou loď. Bylo to nenadálé, ale zároveň též ne příliš uklidňující. Věřím však, že je dobrým znamením, že její kapitán zastává nekonfliktní postoj. V důvěře v Gula Jakata jsem opatrná, ale je ironií, že na mě jeho přítomnost působí jaksi uklidňujícím dojmem. Skutečnost, že je tu cardassijské plavidlo značí, že nebudeme daleko od federálního prostoru. Gulovým přáním bylo projednat vše 'civilizovaným' způsobem, a tak jsem souhlasila se setkáním na jeho lodi.
Konec záznamu.

Janewayová se opřela ve svém křesle a přemýšlela o poklidném tónu svého vlastního hlasu. Úmyslné zklidnění hlasu se bylo základním pravidlem pro tvorbu formálního deníku, ale ve skutečnosti to bylo v tomto bláznivém vesmíru těžké. Po jejich posledním a konečném setkání s Borgy stále ještě lapala po dechu. Vítězství se zdálo být její, když jako na zlatém podnose byla Země na dosah. Byli tak blízko, že téměř mohla cítit oceány. Obětovala by se admirál, kdyby věděla, že jejich cesta neskončí? Ale jak by to mohla vědět? Její volba byla postavena na tom, co věděla a to, kde se teď nacházejí, s velkou pravděpodobností nebude částí admirálovy budoucnosti. Anebo ano?

Janewayová zatřásla hlavou nad tímto paradoxem, došla si pro šálek kávy a usrkla si horkého nápoje. Život byl hořký čím dál tím víc. Alespoň admirálův plán na záchranu její rodiny měl úspěch v několika bodech: Tuvok byl po splynutí myslí se svojí ženou na cestě k uzdravení. Sedmá z Devíti nezemře na výsadku v kvadrantu delta a Chakotay se pro ni nebude trápit a bude v pořádku. Bylo tu ale příliš mnoho otázek k zodpovězení a ještě na ni naléhal Chakotay, aby udělala posádce oficiální prohlášení o jejich současném stavu. Janewayová ale nevěděla, jaký byl kčertu jejich 'současný stav' a to, že se Voyager ztratil, ona nepřijme. Zase. Byla to taková ironie, že se téměř musela smát.

Kapitán klepla na svůj odznak. "Janewayová Sedmé z Devíti." Čekala na její odpověď, ale žádná nepřicházela. S lehce podrážděným hlasem se dotázala: "Počítači, kde je Sedmá z Devíti?" "Sedmá z Devíti je v kajutě komandéra Chakotaye," pravil jemně počítač. Janewayová se zamračila. Laškování byla jedna z věcí, které mohli provozovat po skončení služby, ale Sedmá teď měla pracovat v astrometrice. Rozhodla se, že oběma připomene, aby měli na mysli taky své povinnosti. Dokázala by pochopit Sedmou, byla zatím opravdu citově nezralá, tak by jí to nedávala za vinu, ale komandér by si to mohl uvědomovat lépe.

Janewayová odložila hrnek s rozhodným bouchnutím a vyšla z pracovny bočními dveřmi, což jí umožňovalo dostat se na chodbu, aniž by musela procházet můstkem.

Příběh zveřejněn s laskavým svolením autora překladu.