Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Přepošlete všem známým! (povídka)

út 2. srpna 2011      autor: Mvek      přečteno: 6358x      komentáře: 13

PADD s BSODStar Trek nám prezentuje utopistickou vizi budoucnosti, kdy nám počítače a jimi řízené přístroje notně pomáhají. Jak ale bude vypadat blízká budoucnost, kdy naši domácnost poprvé ovládnou "chytré" spotřebiče? V této humorné povídce jsem si s takovou vizí pohrál, berte ji jako alternativní vesmír či třeba předstupeň před dokonalými lodními počítači.


Probudilo mě sluníčko vysoko na obloze… sakra, kde se tam vzalo?! Musel jsem zaspat, a pořádně.

Vyskočil jsem z postele, abych zkontroloval čas. Chvíli mi trvalo, než jsem počítačem řízený budík našel a zjistil, proč mě nevzbudil. Večer jsem asi při rozestýlání postele zakryl jeho čidlo přehozem. Přístroj se tak neaktivoval, protože nezaznamenal, že jsem šel spát.

Ach jo, to je ta automatika, jenže dneska se už budíky ručně nenatahují. Pravda, lidé si také už sami nestelou postele, ale stlací robot mi přes práh nesmí. Vím, že stále má své mouchy, jelikož výrobci podcenili důkladný betatesting. Znám člověka, kterého to už jednou ve spánku zastlalo…

Vydal jsem se do koupelny provést ranní hygienu. Domovní počítač mi přitom zahrál optimistickou melodii a poté ohlásil, že mě v noci nikdo nesháněl a že e-mailová schránka obsahuje jen dvě nové zprávy. Samozřejmě, že doopravdy ne pouze dvě, leda by v noci selhalo centrální úložiště. Ve skutečnosti dvě relevantní a pár desítek nevyžádaných zpráv automaticky zařazených do složky pro spam. V dnešní době si při vytváření e-mailové schránky volíte adresu spíše podle počtu spamů, které na ni okamžitě dostanete, než podle vkusu. Po internetu neustále putují miliony spamů adresovaných na neexistující schránky, takže jakmile nějaká vznikne, hned se najde pár stovek bezprizorních zpráv, které lze doručit.

Ovšem ani zbývající e-maily mě nepotěšily. Byl to podezřele vysoký účet za elektřinu a zpráva, která hlásala, že mi „nový nebezpečný virus VanHalvo nesmaže pouze důležité dokumenty, ale též otráví kočku, zkazí potraviny v lednici a rozbije auto…“ S úšklebkem jsem přeskočil zbytek textu a zprávu smazal. Zcela určitě v ní stálo, že když ji urychleně nepřepošlu všem známým, přivolám na sebe strašlivé neštěstí, ale v tuto chvíli mě zajímal spíše můj kručící žaludek.

Bylo skoro deset hodin ráno a dům prováděl pravidelnou údržbu. Do kuchyně jsem tudíž vešel právě včas, abych zakopl o robota uklízejícího podlahu.

„Do pytle!“ uletělo mi, zatímco jsem s bolestivou grimasou poskakoval po druhé noze.

„Prosím, opakujte své přání,“ požádal příšerně umělý hlas domácího počítače.

Povzdechl jsem si. Sám bych nikdy modul pro hlasové ovládání nekoupil, jenomže moje žena bez něj nemůže žít. A protože mi nepovolila milý ženský hlas, máme tenhle mechanický.

„Počítači, vypni rozeznávání hlasových příkazů od mé osoby,“ přikázal jsem, aby nedošlo k nějakému nepříjemnému nedorozumění. Pak jsem přistoupil k displeji lednice. Ve výběru snídaně mi bohužel bránil běžící antibakteriální test potravin a detekce zárodků plísní. Zbývalo pět minut.

S povzdechem jsem klepnul na tlačítko „Storno“ a zákeřně na mě vyskočila hláška: „Nemáte oprávnění přerušit test! Podle platné vyhlášky o kuchyňském softwaru musí být kontrola potravin provedena každé dva týdny. Termín překročen o 1 dnů!“

Kruci! Nezbylo než odklepnout zprávu a nechat lednici dál požírat můj čas. Vzápětí jsem si ale všiml, že běží již pár hodin. Zuřivě jsem zmáčknul resetovací tlačítko, a displej mi to oplatil několikerým stejně zuřivým zablikáním všemi barvami.

Neměl jsem trpělivost, abych čekal, než bude lednice připravená. Raději jsem si zevnitř vzal sám máslo.

Možná jsem tím prodloužil startovací sekvenci, ale to už mě nezajímalo. Nastal totiž další problém, nemohl jsem v celém domě najít jediný kus pečiva.

„Počítači?“ zavolal jsem.

Žádná odezva. Zapomněl jsem, že jsem hlasovou komunikaci před chvílí vyřadil. Po ručním zapnutí mikrofonu jsem se znovu zeptal: „Počítači, kde máme pečivo?“

„Pečivo nebylo nalezeno, přejete si jej objednat?“

„Jak nebylo nalezeno? Co se stalo s těmi čerstvými rohlíky, které jsem včera přinesl?“

„Automatická úklidová četa je odstranila, jelikož zůstaly ležet na stole po snídani vaší ženy a syna, a byly vyhodnoceny jako zbytky.“

„Špatně vyhodnoceny!“ odsekl jsem.

„Omlouváme se vám. Chcete tento problém a jeho okolnosti nahlásit výrobci?“

„Ne, děkuji,“ procedil jsem mezi zuby. Na to tak teď mám náladu… „Můžeš mi zjistit, co je k dispozici k snídani?“

„Přistupuji k rozhraní automatické lednice. Tato operace může trvat několik minut… Zařízení FridgeCareless nalezeno, navazuji spojení…“

Současní výrobci softwaru mají ošklivý zvyk nechat počítač oznamovat nahlas veškeré zprávy, které se dříve jen vypisovaly někde v okně na monitoru. Stejně nevěřím, že si každý programátor ten zatracený hlas při testování hned nevypne!

„… CHYBA, automatická lednice XB-47 neodpovídá!“

Hm, to si dneska pošmáknu… Vrátil jsem se k displeji naší super ledničky, abych zjistil, že ještě zcela nenaběhla, protože se opět spustila kontrola stavu potravin.

Zatnul jsem pěsti a zhluboka se nadechl. Ještě štěstí, že už jsem se stejně rozhodl jít do práce až na odpolední. Takhle mám dost času hrát si s našimi domácími spotřebiči… Nebo s nimi vést válku.

V naprostém klidu jsem vytáhl lednici ze zásuvky a znovu zapojil. Obdařila mě nádherným orchestrem cvakání a bzučení, jak se spotřebič spouštěl.

Pomyslel jsem si, že to zní jako na palubě známé kosmické lodi, která se odvážně vydává tam, kam dosud nikdo před ní, a s potěšením jsem zjistil, že už se na displeji objevila úvodní obrazovka systému. A zase naběhla proklínaná kontrola potravin… Ovšem tentokrát netrvala ani deset vteřin.

Takhle by to mělo vypadat! Bohužel se ale operační systém zpomaluje tím více, čím déle běží bez restartu. Ale i tak – měsíc bez vytáhnutí ze zásuvky, to je co říct. Minule jsem to musel udělat po týdnu.

Už jsem se nenamáhal žádat počítač o doporučení snídaně, a radši jsem si rovnou na displeji prohlédl, co všechno v lednici je.

O minutu později jsem již nastavoval sporák, aby připravil ovesnou kaši. Mezitím mi počítač přečetl aktuální předpověď počasí a já se konečně zase začínal cítit ve své kůži.

Patnáct minut, tolik jsem potřeboval, abych přiměl domácí myčku umýt nádobí od snídaně. Podle ní totiž obsahovalo přílišné množství zbytků, což odporovalo pravidlům Komise pro hladovějící národy. Počítač mě stále vyzýval, abych je dojedl, nebo poskytl JídloExpresu k doručení do střední Afriky. Velmi rád bych Komisi vyhověl, ale pochybuji, že by nějaké, byť podvyživené, dítě jedlo připečené vločky ze dna mého hrnce…

Konečně jsem vyrazil do práce a kapesním počítačem aktivoval automatické zabezpečení. To nestřežilo jen dům proti nepřátelům, ale též náhodné zvědavce před domem, jelikož se současně přepnul do módu údržby a servisu.

Při každém odchodu mě stálo mnoho energie zapudit obavy, že náš dům večer nenajdu ve stejném stavu, jako jsem ho ráno zanechal. Stačilo totiž, aby centrální počítač usoudil, že je nějaká místnost již příliš zašlá, a hned spustil proces malování.

Normálně by počítač vyžadoval potvrzení, ale v nepřítomnosti obyvatel domu by se mohl rozhodnout sám. A to bych nikomu nepřál. Potom totiž hrozí, že na internetu nesežene tentýž vzorek, kterým máte vymalovaný pokoj, protože se za poslední tři roky opět změnil sortiment. V takovém případě se vás domovní systém pokusí kontaktovat, a nakonec vybere zdánlivě podobné, ale ve skutečnosti naprosto odlišné, barvy. Místo žluté s decentními stříbrnými ratolestmi jako z minulého století, kdy se malovalo ručně, můžete doma najít oranžové stěny se zelenými kosočtverci. Alespoň tak dopadli naši sousedé vloni.

A to nemluvím o tom, že jim tehdy dům vymaloval ložnici včetně jejich původně bílé kočky, která si neprozřetelně dala v rohu místnosti šlofíka. Dodnes má lehce okrový nádech. A slízaná barva jí i přes svoji zaručenou ekologickou šetrnost přichystala mnoho nocí strávených na kočičím záchodě.

Sousedé se dodnes soudí s výrobcem domovního systému, že v návodu chybí upozornění, aby majitel před zapnutím domu do udržovacího režimu vyhnal všechny své mazlíčky ven.

Já nakonec vyhnal z hlavy všechny obavy, abych se mohl v klidu vydat ke stanici městské dráhy. Po dvaceti minutách na přeplněném nástupišti nám oznámili, že zde čekáme zbytečně. Nějaký hacker narušil automatické jízdní řády, a tak všechny vlaky městského expresu jezdí expresně, nicméně pouze mezi dvěma stanicemi z celé trasy. Odstranění závady se odhaduje na pozdní večer.

S povzdechem jsem si kapesním počítačem přivolal taxík.

Nasedl jsem dovnitř a robot za volantem spustil: „Vítejte v taxivoze společnosti IxaT s. r. o.! Děkujeme vám, že jste si vybrali naši službu. Věříme, že budete s jízdou spokojeni. Dále si vás dovolujeme upozornit, že veškerá vaše komunikace s řídícím robotem bude zaznamenána v zájmu zlepšení našich služeb. Pokud chcete znát svá práva a povinnosti, se kterými jízdou v našem voze automaticky souhlasíte, přečtěte si je na displeji na přístrojové desce. Tamtéž naleznete i kompletní návod k obsluze. Prosíme, abyste svůj cíl cesty a další instrukce vyslovovali přesně a ve spisovném jazyce. Dále vás žádáme, abyste ve voze nekouřili, jinak bude spuštěn automatický protipožární systém…“

Z reproduktoru řidiče se chrlily další instrukce ještě asi dvě minuty. V duchu jsem záviděl hrdinům ze starých akčních filmů, kteří prostě zastaví taxík a přikážou: „Jeďte za tím červeným vozem!“ Dneska by mezi starodávným bicyklem opřeným o lavičku a přistaveným moderním taxíkem jasně volili to první.

Ještě jsem byl poučen mimo jiné o tom, že domácí zvířata se přepravují v kleci v zavazadlovém prostoru a že musím robotickému řidiči dávat nějaký příkaz minimálně každých pět minut, jinak mě zaveze do nejbližší nemocnice nebo zavolá záchranku. Jedná se o opatření nařízené ministerstvem zdravotnictví, které má zamezit neposkytnutí včasné zdravotní pomoci, kdybych omdlel, nebo dostal infarkt. Na tuto kontrolu jsem však již zvyklý, a tak s sebou neustále vozím nahrávku namluvených příkazů, abych se po cestě mohl věnovat svým věcem, čímž ministerské nařízení úspěšně sabotuji.

Konečně přišla řada na mě, abych robotovi sdělil, kam chci jet: „Vezměte mě do firmy GaMu, prosím.“

„Ano, pane,“ odpověděl robot a auto se rozjelo. Chvíli jsem sledoval organizovanou zácpu v ulicích, ale pak na mě padla polední únava. Asi jsem měl včera jít spát dřív.

Probral jsem se po půlhodině a zjistil, že jedeme po dálnici mimo město. „Kam mě to vezete!?“ zavolal jsem na řidiče.

Robot klidným hlasem odpověděl: „Do Birminghamu, jak jste poručil.“

Když jsem to pochopil, proklel jsem tvůrce hlasového rozhraní a cílové místo odhláskoval. Na taxametr jsem se přitom podívat neodvážil.

Který blbec mohl přijít na ovládání počítačů hlasem… Vždyť i člověk někdy něčemu nerozumí, a to chápe řeč v kontextu… Není nad zastaralou klávesnici, u té se nemůže stát, že by třeba počítač smíchal dohromady povely několika uživatelů. Holt žijeme v moderní době, v době, kdy by válku mohly rozpoutat počítačem špatně pochopené příkazy!

Světe, div se, nakonec jsem úspěšně dorazil do práce. Smůla mě ovšem neopustila. Už po hodině se můj počítač zahltil nelegálním obsahem poněkud zvrhlé tematiky. Při nahlašování jsem se cítil trapně, ale moje chyba to nebyla.

Ironie… Vyrábíme řídicí mechanismy pro inteligentní nanotechnologie, které mění optické vlastnosti okenních tabulí nebo třeba opravují drobná poškození pláště raketoplánu, ale občasným útokům ze sítě se neubráníme. To je ta integrace. Citlivá práce naštěstí probíhá na izolovaných lokálních sítích, ale kdybychom měli od celosvětové sítě odříznuté i obyčejné kancelářské počítače, nespotřebovali bychom tolik strojového času na bezpečnostní prvky, takže bychom si vystačili s počítači z muzea, starými několik desetiletí. Ale někteří by holt začali stávkovat bez nonstop přístupu k informacím a bludům z internetu.

Když si mi kolega popáté stěžoval, že nedostal můj e-mail, byl to ten správný impuls, abych už konečně vyrazil na dlouho plánovaný výlet. „Beru si dovolenou, od zítřka do konce týdne!“ oznámil jsem rezolutně šéfovi přes videotelefon. Pozdvihl obočí a poznamenal, jak je to nelogické, ale pak mě pustil.

Informoval jsem ženu, aby odložila své zakázky a omluvila syna ve škole. Po zbytek pracovní doby jsem už jenom plánoval těch několik krásných dní v přírodě, daleko od počítačů…

Domů mě dopravil již městský vlak, ale po průchodu brankou jsem začal větřit další nepříjemnosti. Na zahradě stálo několik mobilních chladniček, které využívají distributoři potravin, aby vám mohli doručit objednávku a nechat ji před domem, když vás nezastihnou.

Přečetl jsem si etikety. Za tuto chybu jsem ovšem zaplatil několikadenním tikem v oku. Jednalo se přesně o 404 kg čerstvého másla s mléčnou náhražkou – objednaných na naše jméno. Vše bylo zaplaceno předem.

Když jsem se vzpamatoval, hned jsem věděl, kde hledat příčinu. Zkontroloval jsem kuchyňský systém a našel parazita… V naší super lednici se usadil škodlivý virus z internetu. Díky kousku programového kódu, vytvořenému se zlými úmysly, pojala naše lednice podezření, že bychom mohli trpět nedostatkem rychle se kazícího másla, a tak ho objednala nezbytné množství… pro běžnou domácnost o šesti tisících členech. Propojení systému s kreditní kartou celé dílo zkázy dovršilo, a já tak měl máslo na hlavě, protože jsem po posledním nákupu zapomněl snížit denní limit pro internetové platby.

Jako kdybych to tušil, když jsem si před měsícem zřizoval ten účet na eBay… Budu muset hned začít hledat kupce, abych aspoň část nákladů získal zpátky. A když neuspěji, mohu rovnou navštívit stránky charity a napsat výzvu na veřejné informační displeje v centru města. Pak se většina bezdomovců dozví o máslových hodech pořádaných mojí maličkostí a ohromné zásoby zmizí jako po másle… Ale zadarmo.

„Přidej si ještě trochu másla,“ pobídla manželka našeho dvanáctiletého syna při snídani. Kluk zaváhal, ale nakonec si na rohlík namazal ještě jednu vrstvu.

I když jsem do inzerátu dal poloviční cenu, stále nám několik kilogramů šlehané mléčné náhražky zbývalo.

„Zahrajem si tam koulovanou?“ zeptal se Marek.

Hodil jsem pohledem po krásném motýlu, který se mihnul v rozkvetlé zahradě za oknem, a odpověděl jsem: „Obávám se, že ne. Generátor sněhu si tam vzít nemůžeme, ale budou tam jiné možnosti zabavit se, neboj.“

Marek o mých slovech chvíli pochyboval, ale nakonec to přijal. Musím přiznat, že i mě mrzelo, že si nemůžeme vzít ty kouzelné batohy, do kterých nalijete vodu a integrovaný rychlomrazák vám vyrobí hromádku sněhu. Koulovaná v létě má své výhody – sníh na vás rychle roztaje a v parném létě je to příjemné osvěžení. Co však takovému plýtvání energií říkají ekologičtí aktivisté, to radši vědět nechci.

„Doufám, že už máš sbaleno…“

„Jo, mami, seznam mám v počítači od jara, stačí zmáčknout tlačítko…“

„Já vím, já vím, balicí robot je jedna z mála věcí, která nás ještě nezradila.“

Může se to zdát divné, ale čím větší vymoženost, tím proradnější, a tím více se před ní musíte mít na pozoru. Robot, co stele postele i s lidmi, je sranda. Ale slyšel jsem horor o kartáčku na zuby, kterému někdo omylem nahrál firmware zubní vrtačky.

Objednané auto z půjčovny přijelo přesně. Ke vší smůle to byl dvojmístný vůz, takže jsme ho zase poslali zpátky. Firma se nám omluvila, prý se jim zbláznil řídicí počítač, jaké překvapení… Tahle fráze se v naší době stala tak běžnou, že jste mnohdy nevěděli, jestli jde o výmluvu či nikoliv.

Rozhodli jsme se, že chvíli počkáme, a pak v nouzi pojedeme vlakem.

Počkali jsme asi tři hodiny. Ale vyplatilo se to, protože zrovna dneska začaly stávkovat automaticky řízené dálkové vlaky. Našim drahám se tak zvrtl experiment s novou emocionální umělou inteligencí. Díky té jste měli mít pocit, že vás nevozí bezduchý toustovač, ale téměř živý stroj, který s vámi po cestě probere třeba dědečkovu transplantaci mozku.

Firma nám jako omluvu poskytla dražší model, dokonce obojživelný. Šlo o nejnovější trend v automobilové dopravě – co nejodolnější auta. Bylo to praktické, protože čas od času se stalo, že při opravě nebo stavbě komunikace nějakému robotovi selhal program. Pak jste odolnost ocenili, když na vás spadl tunel nebo se pod vámi udělala trhlina v mostě…

„Pozor!“ vykřikl náš synek zrovna, když jsem si to hnal po dálnici z města a sledoval ranní kolony v protějším směru. Instinktivně jsem se přikrčil v domnění, že se zase zbláznilo zpětné zrcátko a chce mě praštit do hlavy, zatímco zběsile hledá tu nejlepší polohu, abych se mohl kochat nanolíčením své ženy, namísto sledování nudného provozu za vozem.

Díky tomu jsem přejel sysla… V rychlosti auto nadskočilo a aktivoval se mód vznášedla, takže jsme málem přejeli přes bezpečnostní mantinel do řeky pod dálnicí. Aspoň vidíte, na co je dobré jet v obojživelníku.

„Miláčku, víš, že jsou státem chránění?!“ upozornila mě manželka.

„Pro jistotu jsem změnil barvu i číslo,“ oznámil jsem místo odpovědi, po pár operacích s palubním počítačem. Nanotechnologie skutečně umožňovala měnit barvu, a navíc jsem díky vlastnímu pokusnému prográmku zvládl zamaskovat i původní poznávací značku. Po smrti sysla totiž jeho značkovací čip aktivoval bezpečnostní kamery, ovšem software není tak důmyslný, aby nás teď identifikoval. Nad řešením problému jsem se usmál a pustil hudbu.

„Týrání zvířat je odporný čin,“ ozval se po chvíli náš syn, aby mi zkazil náladu. Nemohl za to, byl už takový. „A přejetí zvířete, navíc chráněného, to je týrání!“

„Víš, hochu, týrání je, když to uděláš schválně. Já si ho prostě nevšiml. Tohle zvířátko nemá na dálnici co dělat. Je to vlastně chyba silničářů, dostatečně nezabezpečili vozovku. Navíc, když už se sem dostalo, měla se díky jeho čipu aktivovat výstražná značka.“

Bohužel teenager na zadní sedačce se nenechal jen tak odbýt: „Ale ty jsi zodpovědný také. Měl jsi nechat řídit automat.“

„Máš pravdu,“ povzdechl jsem si a raději ustoupil. „Je mi to líto…“

Společnost občas stavěla práva zvířat dokonce až nad ta lidská. Nevěřil jsem tomu, dokud mi syn před pár lety neoznámil, že pověst o Horymírovi a koni Šemíkovi byla na školách zakázána. Jejich skok z hradeb Vyšehradu do Vltavy prý představuje do nebe volající účelové týrání zvířete.

„A jsme v ráji!“ oznámil jsem po průjezdu branou ze dřeva stromů, skutečně vypěstovaných ve volné přírodě.

Odstavil jsem auto na parkovišti, protože pokračovat jsme mohli jedině místním autobusem. V celé rezervaci nikdo nesměl jezdit běžnými elektromobily, nýbrž jen místními vozidly na benzín. Byly to archaické renovované kousky, které neměly žádnou řídicí jednotku, ale postaru karburátor a další ručně nastavované součástky.

„Vítejte ve světě bez počítačů!“ zvolal jsem nadšeně a ohlédl se po své rodině.

Manželka se usmívala, ale syn moc nadšený nebyl. Počítače mu budou těch několik dní, i přes rozličná místní lákadla, chybět. Na rozdíl od ženy totiž ještě neskončil ve výtahu, jehož inteligentní řízení v létě kvůli velkému návalu cestujících všechny kabinky prostě zastavilo a zapnulo topení. Ostatní neuvěznění zaměstnanci šli raději pěšky, ovšem toto originální řešení odpolední špičky provozovatele nepotěšilo. A já do tohoto incidentu nevěřil, že může být umělá inteligence tak nebezpečná…

Před odjezdem autobusu jsme museli odložit všechny osobní počítače. Místo telefonů jsme mohli používat jen vysílačky napojené na centrálu na parkovišti. Vůbec nikdo dál nesměl s jediným mikroprocesorem, samozřejmě s výjimkou případných umělých orgánů.

Ocitli jsme se v jedné z rezervací, které v posledních letech nabývaly čím dál více na popularitě. Jednalo se o jakési duševní lázně. Návštěvníci zde relaxovali, aniž by jim život řídily inteligentní pračky, auta, budíky nebo systémy obsluhy domu. Ubytování zajišťoval kemp a luxusní horský hotel po vzoru padesátých let minulého století.

Užili jsme si ničím nerušený prodloužený víkend. Tedy skoro. Už v půlce jsem se dozvěděl, že po návratu musím zavolat právníka. Domácí robot mi totiž přes telefon a místní vysílačku přečetl příchozí poštu, a to včetně důležitého dopisu od katastrálního úřadu. Informovali mě, že se dostali k nevyřízené agendě v archivech, podle které je kus pozemku, na kterém stojí náš dům, nerealizovaným dědictvím šlechtického rodu z devatenáctého století. Na základě právě skončeného dědického řízení se musíme s novým spoluvlastníkem urychleně dohodnout o odkupu nebo jiném postupu…

Návrat do našeho domova byl jak z hororu, a vlastně si jsem jist, že o mém příběhu natočí napínavý 3D snímek. Polovina vily a zahrady shořela.

„Dobrý den, pane,“ oslovil mě policista. Už tu na nás čekala hlídka počítačové policie. Když si ověřili moji totožnost, oznámili nám: „Váš domovní řídicí počítač provedl autodestrukci.“

„Jak je to možné?!“ namítl jsem. „Budete se divit, ale já si ten osmisetstránkový manuál přečetl a o autodestrukci tam není ani slovo… Nechcete mi snad tvrdit, že je to nedokumentovaná vlastnost navíc?“

„Kdepak, autodestrukce je jen náš interní termín pro to, co se u vás stalo,“ pokračoval muž zákona. „Váš systém se, laicky řečeno, zbláznil,“ začal vysvětlovat. „Došlo k mnohačetným selháním jednotlivých aplikací a subsystémů, v jejichž důsledku probíhaly protichůdné operace, a poté, patrně od kuchyňských spotřebičů, vznikl požár, který se přenesl i na sousední dům…“

Byl jsem v šoku. Když domluvil, jen jsem ze setrvačnosti poděkoval za informaci a odebral se s rodinou k troskám našeho domova.

Po pár krocích jsem se ohlédl, policista pořád stál na místě. „Ještě něco mi máte oznámit?“ zavolal jsem na něj.

„Ne, pane, to je vše… Já jen… Jaksi se mi zasekla uniforma. Ztuhla!“

Podíval jsem se na jeho oblek, byla to jedna z těch nejnovějších uniforem. Výkřik módy i vědy vyrobený z vláken, která se díky nanorobotům starají o správnou propustnost vzduchu a vlhka, takže oděv je podle potřeby vzdušný, nepromokavý nebo se chová jako neopren. Naše firma navrhovala některé řídicí cykly robotů do nich. Přítomnému policistovi však spodní díl uniformy zjevně selhal.

„Stiskněte reset na zátylku,“ poradil jsem mu. „Pokud to nepomůže, musel se do interní paměti procesoru vaší uniformy dostat nějaký vir, pak je třeba vypnout inteligentní systém tím, že si rozepnete poklopec.“ Jedná se spíše o pojistku než o zamýšlený vypínač. Rozepnutý oblek je vždy raději vypnutý, aby nedošlo k nějakému úrazu…

Policista poděkoval a radu vyzkoušel. Naplnila se má očekávání, když zjistil, že musí svůj oděv poslat na antivirovou kontrolu do počítačové čistírny…

„Co se to stalo?“ zabědovala mezitím moje žena, když viděla, že v zahradním jezírku plavou vařené zlaté rybky. Systém kontroly prostředí selhal podobně jako snad vše v domě.

„Měli jsme radši zůstat v rezervaci…“

Manželka mlčela a syn při pohledu na svoji robotickou kočku, která se utopila v tom jezírku, již také pochopil, že s počítači není radno si zahrávat.

„Haló, je někdo uvnitř?!“ ozvalo se ze zahrady.

Položil jsem věci, právě nalezené v troskách domu, a když jsem rozbitými dveřmi vyhlédl, hrklo ve mně.

Na ulici stálo několik tanků. A u dveří mě přivítal seržant od softwarového pluku – složky státní armády, která se zabývala terorismem a hrozbami spojenými s elektronikou.

„Jsem nucen vás požádat, abyste opustili tuto čtvrť. Musíme to tu vyčistit od všech mikroprocesorů,“ oznámil mi suše.

„Eh, co prosim?“

„Byl jste nakažen počítačovým virem zaměřeným na vaše jméno. Musíme zničit veškerá zařízení, která s ním mohla přijít do styku, abychom zamezili dalším škodám nebo mutaci na další jméno.“

„A-ale já nejsem nemocný…“ vykoktal jsem ze sebe totální pitomost. Stále jsem nechápal.

„Nečetl jste bezpečnostní oběžníky za poslední týden? Virus VanHalvo se šíří mezi nejrůznějšími elektronickými zařízeními, ale neškodí vašemu počítači, nýbrž vám. Poškodí klidně i další občany, pokud to uškodí také vám…“

Už jsem si vzpomněl, o tom jsem četl jako o budoucí generaci virů. Sice se jimi nakazí veškeré možné počítače, ale fakticky jste nakažený jenom vy… Zkrátka virus škodí všude, kam se dostane, ale pouze, když tam najde nějakou spojitost s vaší osobou. Smaže vám peníze na účtu, zapne zelenou na všech semaforech, takže skončíte v bouračce, rozhasí vám domovní systém, přijede vám jiné auto, než jste si objednali, městská dráha se porouchá zrovna, když ji potřebujete… Došlo mi to. Vstoupili jsme do nové generace informačních technologií, můžeme si gratulovat… Moje jméno se stalo cílem VanHalva, takže za nebývale vyšší četnost příkoří způsobených počítači, která za poslední dny postihla mě i moji rodinu, mohl počítačový virus. Já věděl, že je to příliš smůly najednou, aby to mohla být jen náhoda.

A protože jsem poslední dobou moc nesledoval zprávy, a ten varovný e-mail před pěti dny skončil v koši jako klasická poplašná zpráva nebo vtípek, vůbec jsem nevěděl, že už takový virus opravdu existuje…

Opustili jsme tedy náš dům a zanechali v něm všechny osobní udělátory, které obsahují nějaký mikroprocesor. Byl jsem rád, že nemám oblečení s nanotechnologií, jinak bych musel odejít nahý.

„Nasedněte si do autobusu,“ ukázal seržant za nabitá děla tanků. Tam na nás již čekali nevrlí sousedé. Vojáci se rozhodli evakuovat snad půlku města.

Když nás odvezli, aby zajistili, že se jim nebudeme plést do práce a že se nikomu nezastaví případný umělý orgán (který naštěstí neumí komunikovat s internetem, takže virem ohrožen není), aktivovali elektromagnetická děla a silnými pulzy zničili veškerá elektronická zařízení v celé čtvrti. Následně ještě museli objet zbývající nakažené systémy v městském dopravním podniku, taxislužbě, autopůjčovně…

Můj příběh tak končí škodou za miliardy. Stal jsem se první z mnoha obětí viru nové generace. Pojišťovny se pěkně prohnuly, aby veškeré škody zaplatily.

Od této události každý den přesvědčuji rodinu, abychom do toho praštili a odstěhovali se do nějaké rezervace v co největší pustině, někde na Sibiři. Nechci se oprostit od techniky, ale netoužím, aby moje technika přemýšlela za mě. Chci namačkat patřičná tlačítka a vědět, co bude následovat. Odmítám zapnout troubu, a se zděšením sledovat, jak si usmyslí, že jsem si špatně přečetl recept, a tak mi mokré tenisky místo usušení zapeče do nákypu.

Jestli se mi manželku a syna nepodaří přesvědčit, pak budu muset vymyslet stroj času a odstranit každého vynálezce v historii, který se jakkoliv přiblížil a přiblíží objevu počítače…

Zdroj: http://mvek.net/
poručík Mvek
autor: Mvek
vydáno: út 2. srpna 2011
přečteno: 6358x
komentáře: 13
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG