Už je to skoro dvacet let, co jsem si díky svým raným aktivitám ve Star Treku zvolil internetovou i fandomovou přezdívku Praotce trekkieho. Za celou tu dobu jsem ale valil před sebou jako onu příslovečnou kuličku jeden nesplacený dluh, k němuž jsem se stále nebyl s to “dokopat“ – zopakování činu svého slavného předchůdce v podobě výstupu na horu Říp, spojeného se vzdáním patřičného holdu mýtickému zakladateli národa českého.

Impulsem sice pro mě byla ne tak dávná akce “torchwooďáků“, kteří si ve čtyřech na Říp vyjeli a na Facebooku zveřejnili fotky, ale přece jen chvilku trvalo, než se mi díky laskavosti kamarádů z klubů CZ Kontinuum i Trekkies:TNG podařilo tuto akci domluvit a realizovat. Nakonec jsme dohodli termín, který účastníkům vyhovoval nejlépe - v neděli 24. června 2012, týden před začátkem Festivalu fantazie v Chotěboři.

V neděli ráno se mi sice vstávat na vlak příliš nechtělo, zvláště když jsem se v sobotu vrátil z oslavy narozenin kamarádky až během noci, ale beze mě by to přece tentokrát OPRAVDU nešlo! A tak jsem už v půl deváté čekal na nádraží i se všemi ostatními, kteří se rozhodli vydat se na Říp se mnou. Dojeli jsme v pořádku vlakem do Roudnice a zahájili pěší výstup – zatím ne na samotnou horu, ale spíš nejdřív pod ni. Počasí nám přálo, a tak jediným problémem byl pro mě poněkud strmý svah, protože jsme pro výstup zvolili zkratku lesem, ale díky kamarádům “praotcovodičům“ (v téhle čestné funkci zastoupili Ziinu, která s námi z pracovních důvodů šlapat nemohla), jsem zvládl i strmější svah. Ve vesnici Krabčice pod Řípem jsme sice chvilku trochu bloudili, ale navigace místních nás navedla nakonec správným směrem už přímo k úpatí hory. Chvíli jsem pátral po parkovišti, kde jsem si mohl vyzvednout jednu z místních kešek, ale to jsme nakonec objevili až při zpáteční cestě – a ještě mi při občerstvení těsně před výstupem vypadl kus zubu, takže o vzruchy rozhodně nouze nebyla. :) A pak už začalo stoupání na samotnou horu – Praotec konečně zahájil nový výstup na Říp!

Oproti původně zvolené zkratce se stoupalo docela příjemně – na Říp chodí přece jen hodně turistů a místní se jim zřejmě snaží cestu zpříjemnit jakýmsi chodníčkem. Během cesty se k nám připojil i Snorchl, který dorazil autem a pomohl mi odlovit jednu klasickou kešku hned vedle cesty pod skalkou, a za necelou hodinku nastal onen vytoužený okamžik – Praotec trekkie stanul až na samotném vrcholu.

Když jsme se občerstvili (převážně točenou kofolou) v místní chatě ozdobené nápisem: “Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“, zkusili jsme vyrazit na nedaleké vyhlídky, ale nakonec jsme zprvu dali přednost návštěvě rotundy svatého Jiří a svatého Vojtěcha. Před rotundou jsme se vyfotili, zjistil jsem si údaje pro zodpovězení geologicky zaměřených otázek o Řípu ke třetí, takzvané “earth-keši“ a pak nás průvodkyně vpustila dovnitř rotundy. Bohužel nám nemohla zpřístupnit prostor zvonice, který bychom určitě taky rádi viděli, ale pověděla nám řadu zajímavostí z historie Řípu i rotundy. Zároveň nás upozornila na působení bohatých ložisek magnetitu, která způsobují vychýlení kompasů na schodech před rotundou – a vzápětí jsme si to se svými “chytrými“ mobily vyzkoušeli, i když jsme si nebyli jisti, jestli to působí i na digitální kompasy, ale zřejmě to opravdu fungovalo. Ovšem za bouřky bych na Řípu ani já být nechtěl.

A pak nastal okamžik, který všichni tak trochu očekávali – tak jako můj předchůdce a vzor promluvil ke svému lidu, i já jsem musel pozdravit trekisty a promluvit coby jejich Praotec. Hovořil jsme tedy o dobách, kdy jsem si tuto přezdívku zvolil, a jak jsem tehdy nahlížel na situaci ve Star Treku i mezi fanoušky – samozřejmě jsem vzdal hold svému vzoru a zároveň využil i inspirace, známé ze Starých pověstí. Snad mi to pan Jirásek odpustí, i když jsem jeho autorská práva vzhledem k delší době od napsání koneckonců neporušil. A pokud čtenáře zajímá, co že Praotec trekkie pronesl na Řípu, mohou si přečíst celý text projevu na webu CZ Kontinua.

Po projevu jsme se konečně vydali na vyhlídky kolem vrcholu. Zajímavé bylo místo, odkud byl vyňat základní kámen budování Národního divadla v roce 1868, i nejbližší vyhlídka – právě ta, odkud kdysi dávno Praotec Čech pozoroval krajinu a oslovil své následovníky. Všechny v té souvislosti zajímalo, co že je vlastně to strdí, jimž země česká spolu s mlékem a medem oplývá – zjistilo se, že jde o slupky medových pláství, takže můj “předchůdce“ opravdu věděl, o čem mluví. Jména okolních hor jsem si nezapamatoval, ale vyhlídka to byla opravdu pěkná a bylo vidět hodně daleko.

Když jsme vystoupili opět na vrchol, zůstali jsme ještě chvilku v chatě u další kofoly. Samuel mezitím využil místní magické lípy, aby ji zalil a za pomoci předepsaného rituálu pochopil smysl života. Zřejmě se mu to opravdu podařilo, ale na naše dotazy prohlásil, že si to musíme vyzkoušet sami. Nabídky jsem nevyužil, takže stále tápu ve tmě – tak třeba někdy příště.

Nakonec jsem už nešel ani na poslední “pražskou“ vyhlídku, zůstal jsem nahoře a pozlobil Tar-aru spoilery z dalšího děje známého herního cyklu o asasínovi, kterému v poslední době “propadla“ (naštěstí nechtěla vylézt na rotundu v bílém hábitu a skákat do sena - asi tam stejně žádné nebylo). Zephram s Leenou se vydali napřed, aby cestou dolů odlovili skalní kešku, a po chvíli jsme začali sestupovat i my ostatní. To šlo ještě lehčeji a po chvíli jsme už byli dole. Chvilku jsme hledali v trávě chybějící část mého zubu (samozřejmě bez úspěchu) a pak jsme pokračovali tentokrát správnou cestou nejdříve k parkovišti, kde nám hlídač bez problémů ukázal poměrně velikou kešku k zalogování, a pak dál z Krabčic podél rybníka, připomínajícího tůňku původních Goa’uldů z Hvězdné brány.

Nakonec jsme došli bez problémů až do Roudnice a protože jsme měli ještě chvíli času, vydali jsme se k místní (poměrně moderně stavěné) Kratochvílově rozhledně, kde jsme se opět pokochali výhledem na krajinu. Pak jsme došli podél parku s atrakcemi až k náměstí, na němž se poněkud netypicky tyčil i roudnický zámek (obvykle bývá spíš za městem, aby místní ruch pány nerušil), a nakonec došli až k nádraží. Naštěstí si ti unavenější z nás mohli v čekárně odpočinout, protože jízda vlakem zpět do Prahy nebyla úplně bez problémů – byla neděle večer, vlak byl plný a ne všichni jsme si sedli. Ale tak dlouhé to zase nebylo a raději jsem zůstal s kamarády v chodbičce, než abych seděl někde sám. A průvodčí nepřišel vůbec, i když měl Samuel vzorně připravenou skupinovou jízdenku. Nakonec jsme dojeli na pražské Hlavní nádraží a vydali jsme se dál – mimopražští přestupovali na další vlaky a my Pražáci jsme se vydali rovnou domů, abychom ještě něco stihli (já alespoň část raidu ve Star Wars The Old Republic, kam jsem v poslední době “zběhl“ze světa Warcraftu).

Výlet Praotce i všech trekistů na Říp se opravdu vydařil, poznali jsme nová zajímavá místa, navštívili dějiště velkého okamžiku našich dějin (třebaže historicky neprokázaného) a zároveň jsme se výborně bavili. Ale především jsem díky kamarádům měl možnost konečně po mnoha letech uskutečnit svůj sen a splnit “praotcovskou“ povinnost, jak náleží - a současně jsem dostal i krásný dárek k svátku. Moc jim proto všem děkuji, že mi to opravdu umožnili, a zároveň i za perfektně připravený a organizovaný výlet. Bylo to moc prima, spokojeni jsme byli všichni – a snad je “tam nahoře“ spokojen i můj velký vzor, kterému jsem doufám tímto ostudu neudělal. A už teď se těšíme na další akce – brzy se dočtete, jak bylo na letošním vydařeném Trekfestu, a snad se uvidíme za měsíc na trekistickén LARPu u Plzně.

Článek ze svého webu poskytl se svolením autora CZ Kontinuum Star Trek fan klub