Počasí nám tuto neděli opravdu přálo. Po více než čtyřech letech jsme se znovu vypravili do lanového centra Proud v pražských Vysočanech. Výhoda tohoto lanového centra spočívá především v klasickém vzájemném jištění. Musíte tedy spoléhat nejen na sebe, ale také trochu i na svého lezeckého partnera. Tentokrát jsme hromadnou fotografii udělali před akcí, protože jednak se na to potom většinou zapomene, druhak, protože jsme byli ještě čerství, zatímco po lezení jsme vypadali trošičku zničeně. Také proto je nás na fotografii pouze sedm, protože osmý - Goodman - dorazil až z Hradce s mírným zpožděním.

Vše začalo klasicky přípravou a rozcvičkou. Vyzkoušeli jsme si základní překážky pár centimetrů nad zemí, oblékli sedáky a pak si nechali vysvětlit vše potřebné k vzájemnému jištění a bezpečnému zdolávání překážek. Rozhodli jsme se, že zvolíme pouze dvouhodinový program, ale nakonec jsme zůstali celé tři hodiny a někteří toho stále neměli dost.

Po půlhodině příprav, tréninku a instrukcí jsme začali se sólo překážkami. Těch bylo v centru nejméně dvanáct, takže opravdu bylo z čeho vybírat. V centru byly samozřejmě i další organizované skupinky, ale díky skvělé organizaci instruktorů jsme se s ostatními na překážkách nikde nebrzdili. Po více jak půl hodince lezení, kdy jsme si všichni alespoň jednu sólo překážku vyzkoušeli, jsme se přesunuli na překážky týmové.

Díky tomu, že pár přihlášených těsně před začátkem odřeklo, jsme nakonec skončili v osmi lidech. Tím pádem jsme měli ideální počet pro týmové překážky. Každé se totiž účastnili dva lezci a dva jističi. Mohli jsme se proto rozdělit přesně na dvě skupinky. Vyzkoušeli jsme si tarzaní houpačku, obří žebřík z klád (na obrázku vpravo) i klasické véčko, kdy se lezci vyrovnávají za ruce a postupují po rozšiřujících se lanech. Týmové překážky nás proškolily ve vzájemné spolupráci a donutily nás si uvědomit, že na perspektivě opravdu záleží. Ze země to vypadá opravdu úplně jinak, než když stojíte v osmi metrech na tenkém laně a přemýšlíte, kde se čeho chytit, abyste nespadli dolů.

Asi po hodině týmové zábavy jsme se vypravili na „big swing“, neboli houpačku. Postupně jsme si všichni vyzkoušeli, jaké to je sedět v osmi metrech nad zemí na kraji malé plošinky a vrhnout se, respektive nechat se postrčit dolů. Myslím, že lezení i houpačku jsme si všichni užili a celé tři hodiny jsme se bavili naplno. Dorazila se na nás podívat i Bedraz s Lucinkou a společně jsme se pak všichni vypravili do blízké pizzerie na oběd. Ten jsme samozřejmě pořádně prokecali a tradičně probrali všechna možná témata.

Přestože se mi ráno úplně nechtělo, a ani jsem nepočítal, že budu lézt, nakonec jsem si celý den naprosto skvěle užil. Díky tomu, že jsme se jistili vzájemně, neměli jsme v podstatě čas se nudit a museli jsme se pořád soustředit. Po utahání se v lanovém centru a následném nadlábnutí a příjemném pokecu v pizzerii jsem odcházel nabitý energií a výbornou náladou. Proto bych chtěl všem zúčastněným poděkovat za perfektní zážitek. Těším se, že vás brzy zase uvidím na nějaké další akci. Třeba právě na Dracích nad Prahou.