Vzpomínání je stejně tak naší součástí jako hledění do budoucna. V posledních měsících se zde v rámci retro rubriky připomnělo mnoho pěkných epizod – i nechal jsem se Vámi, autory, inspirovat a rozhodl se připomenout díl přímo „klasický“, jestli se to tak dá říct. Ne však formou retro článku. Jelikož epizoda je o spletitostech lásky a času, rozhodl jsem se jí v tomto předvalentýnském čase připomenout pár veršíky…

Město na pokraji věčnosti

Loď Enterprise na orbitě,
kličkuje distorzím hbitě,
tu konzole zajiskření
pilota popálí krutě.

McCoy spěchá na pomoc,
lék zná na každou nemoc,
kordrazin je látka silná,
nesmí se jí však vzít moc.

Ruka doktora se smýká,
hyposrej do těla vniká,
sám sebe teď předávkoval,
v deliriu utíká.

Lékař na planetu zmizel,
výsadek teď čeká svízel,
najít ho a neporanit,
i kdyby se vzteky vzpouzel.

Planeta je starobylá,
dávná rasa dřív zde žila.
v ruinách neobvyklý portál,
možná jím svět opustila.

Pan Spock stojí jak přikován,
objektem je fascinován,
když Kirk ptá se, před čím stojí,
v odpověď je hlas přivolán.

Roky čekám na otázku,
čas přetáčím jako pásku,
Strážce věčnosti mé jméno,
dějiny poskládám z obrázků.

Historie Země víří,
vše je jako na talíři,
když vtom poblouzněný McCoy
skokem do portálu míří.

V mžiku Enterprise zmizela,
z kosmu vymazána zcela,
stará realita mizí,
do prachu a do popela.

Musíme vše vrátit zpátky,
napravit spáchané zmatky,
Kirk a Spock bránou proskočí,
s přáním štěstí od posádky.

USA třicátých let,
pro náš pár je divný svět,
jak a kde s pátráním začít
budou muset promyslet.

Kirk se pouští do akce,
šaty ukradne hladce,
brzy však ruka zákona
svírá je v své oprátce.

Strážníkův zrak si je měří,
Jim pravdu mlží jen stěží,
že Spock k uším v Číně přišel
ani polda neuvěří.

Nato Vulkánec však briskně,
rameno zákona stiskne,
náš tým prchá po ulici,
pak schovku ve sklepě riskne.

Odhalí je zvláštní žena,
nezdá se být rozrušená,
vyslechne si jejich příběh,
práci nabídne oběma.

Ač má Spock šikovné paže,
stopu najít nedokáže,
technika zde prý je stejná
jak pazourky nebo kůže.

Jim stále vidí šance,
v srdci je mu do tance,
mezi ním a Keelerovou
rozvíjí se romance.

Spock s technikou nelení,
výsledky ho odmění,
že doktor McCoy je tady,
nemá ani tušení.

Z obrazovky blikající
svítí pravda zdrcující,
Edith Keelerová musí zemřít,
Jim až ztrácí barvu v lících.

I když Spock to neschvaluje,
že ji kapitán miluje,
s účastí mu přesto praví,
jak jeho ztráty lituje.

Potlačit Jim musí cit,
se zítřkem se nelze přít,
povinnost má k posádce své,
jeho láska nesmí žít.

Když se večer prochází,
na McCoye narazí,
už je při smyslech a zdravý,
je rád, že je nachází.

Edith muže pozoruje,
do silnice postupuje,
tu proti ní vůz nákladní
jako příboj smrti pluje.

McCoy rychle vyráží,
Kirk ho v slzách zaráží,
zlomeně jen pozoruje,
jak auto Edith sráží.

Lékař nechápavě civí,
proč ho zdrželi, se diví,
že Kirk udělal, co musel,
Spock mu tlumeně odpoví.

Strážce všechny zpátky vrací,
vykonali svoji práci,
vše je tak, jak dříve bylo,
něco je však jinak přeci.

Kapitán je ochromen,
vnitřně sražen, ba zlomen,
ksakru vypadněme odsud,
velí výsadku honem.

Edith žádný zítřek nemá,
koly času pohlcena,
přesto v galaxii je muž,
pro kterého byla cenná.