Ve světě Star Treku je velké množství nejrůznějších záporných postav. Pravděpodobně každého napadne Khan, jehož démonická psychopatie je doslova legendární. Dále stojí za zmínku android Lore, Cardassian gul Dukat nebo bajorská duchovní Winn. V podstatě všechny uvedené postavy těží z podobného základu, totiž jejich záporná role vychází z emocionálně labilní a násilnické povahy, kterou doprovází despotismus, paranoia a narcistické představy o vlastní osobě. Pak je tady jeden specifický zločinec jménem Kodos, jenž se této šabloně poněkud vymyká.

S Kodosem se setkáváme pouze v jedné epizodě Originální série, konkrétně díl Jeho veličenstvo vrah. Zde nejprve působí celkem důvěryhodným dojmem – uznávaný herec shakespearovského divadelního souboru. Posléze však vychází najevo, že jde o bývalého správce kolonie na Tarsu IV, kde v době hladomoru nařídil popravu 4 000 nevinných lidí, aby druhá polovina kolonistů mohla přežít. Poté předstírá vlastní smrt a začíná nový život pod falešným jménem Anton Karidian.

Pojďme se nejprve přenést na Tarsus IV a představme si inkriminovanou situaci očima samotného Kodose. Škodlivý druh houby zničil většinu potravinových zásob a 8 000 kolonistů se náhle ocitá ve stavu akutního ohrožení. Poměry začínají být neúnosné a je třeba nalézt rychlé řešení. Správce Kodos zastává eugenický směr filosofie, proto sahá po drastickém opatření, které zachrání pouze „lepší“ obyvatele kolonie. To znamená jen ty zdravé, schopné a inteligentní jedince. Nařizuje proto popravu 4 000 „méněcenných“ kolonistů, nedělá to však z nějaké osobní nenávisti či jiných emocionálních pohnutek. Z jeho pohledu se jedná pouze o jediný legitimní a obhajitelný způsob, jak vyřešit krizi. Odsouzenci pro něj znamenají hrozbu pro zdravé jádro společnosti, jejich ušetření by totiž představovalo jen pomalou smrt celé kolonie.

Mnozí asi postřehli, že epizoda Jeho veličenstvo vrah nepatří mezi standardní díly Star Treku, přestože se odehrává v jeho klasických kulisách. Tato epizoda má především zajímavý historický podtext, neboť byla uvedena jen čtyři roky po vykonání rozsudku smrti nad člověkem, jehož styl uvažování a činy velmi nápadně připomínají Kodose. Jedná se samozřejmě o Adolfa Eichmanna, který je považován za hlavního organizátora holocaustu a spoluviníka za smrt zhruba šesti milionů židovských obyvatel. Pravděpodobně nejlepší analýzu osobnosti tohoto nacistického zločince nám poskytla filosofka Hannah Arendtová, jež byla přítomna během soudního procesu s Eichmannem. Své poznatky shrnula do knihy Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla.

Po prostudování tohoto díla zjišťujeme, že Eichmann a Kodos mají mnoho společného. Oběma se dlouhou dobu dařilo unikat spravedlnosti a žít pod falešnou identitou. Oba dva spojuje tzv. banalita zla, kterou Arendtová definuje jako páchání zločinu bez špatně myšleného motivu nebo zvláštní nenávisti k oběti. Eichmann ke své práci přistupoval ryze chladnokrevně bez jakýchkoli vnitřních rozporů a výčitek, prvořadé bylo uposlechnout rozkaz a splnit zadaný úkol, což pro něj znamenalo vrchol dobrých mravů. Jeho vztah k holocaustu by se dal charakterizovat jako čistě technický, nezajímala ho ideová podstata svěřených úkolů, ale jakým způsobem ty úkoly nejlépe vyřešit. Eichmann přemýšlel, jak organizačně nejlépe provádět selekci v koncentračních táborech, jak nejrychleji přepravit vězně z bodu A do bodu B, vytvářel nové metody fyzické likvidace Židů.

V podobném duchu se neslo také jednání Kodose. Také on zastával podobný vzorec, ze kterého se odvíjela domnělá vize o fungování světa a krize na Tarsu IV ji naplno odkryla. Zatímco jiný správce kolonie by se snažil zachránit všechny kolonisty, tak Kodos už prováděl selekci a ty méněcenné posílal na smrt. Nepochybně si vytvořil různé výpočty, aby zjistil, kdo je pro společnost prospěšný a kdo nikoli. Tím vlastně dokázal, jak odlidštěným způsobem vnímal společnosti – pouze jako určitý soubor živých součástek. Poškozené, nekvalitní a staré součástky vyhodil a ponechal jen ty nejlepší, jedině tak mohl celý mechanismus složený z lidských bytostí fungovat. Asi nejvíc vypovídající je Kodosův rozkaz k popravě: „Revoluce je úspěšná. Ale přežití vyžaduje drastická opatření. Vaše další existence představuje hrozbu pro blaho společnosti. Vaše přežití znamená pomalou smrt cennějších členů kolonie. Nemám proto jinou možnost než odsoudit vás k smrti. Tímto nařizuji vaši popravu. Podepsán Kodos, správce Tarsu IV.“

Je třeba zmínit také obhajobu obou mužů. Když stál Eichmann před soudem, hájil se tím, že jen poslouchal rozkazy a plnil do puntíku svěřené úkoly, neboť loajální a bezvýhradná poslušnost představovala pro Eichmanna nejvyšší ctnost. Kodos se sice neodkazoval na rozkazy nadřízených, pro změnu však svou vinu sváděl na nepříznivé okolnosti. Proto prý musel činit tvrdá a nezvratná opatření, která přesně korespondovala s jeho vnitřní vizí o lidském mechanismu bez slabých článků. Poprava 4 000 lidí znamenala pro Kodose jen nutnou proceduru pro úspěšné splnění úkolu – tedy záchranu vyvolené části kolonistů.

U příkladu Kodose vidíme, že samotné „zlo“ se nemusí skrývat výhradně v klasických postavách šílených maniaků a despotických tyranů. Právě naopak, velmi často je překonávají ti, kteří nevědomky páchají zločin proti lidskosti s dobrým úmyslem. Nejsou totiž schopni rozlišovat mezi správným a špatným. V podstatě Kodos ani Eichmann nebyli iniciátory svých vlastních zločinů, oba však shodou okolností vpluli do situace, kdy se tento handicap naplno projevil. Je dost možné, že kolem nás chodí spousta podobných „Kodosů“, navenek se nijak neodlišují a žijí životem spořádaného občana. Striktně dodržují zákony, poctivě chodí do zaměstnání a plní své rodinné povinnosti. Nicméně až se dostanou do krizové situace nebo je vezme pod svá křídla nějaký zločinný systém (jako v případě Eichmanna), pak se z nich stávají extrémně nebezpeční jedinci.