Poslední odznáčkový sraz je za námi. Poté, co byly původní termín i místo, kvůli špatnému počasí a lepší dostupnosti všech účastníků, změněny, sešli jsme se nakonec 6. června v 10 hodin v Havlíčkově Brodu před vlakovým nádražím. Ač některé stálice srazů odradila od účasti koronavirová hrozba, nakonec se nás z různých koutů republiky sjelo vlakem či auty 18 aktivních účastníků a 2 pasivní v kočárcích. Navíc jsme naprostou náhodou natrefili před nádražím na Irču, která cestovala jinam, ale s radostí se s námi alespoň vyfotila.

Vzhůru do Budoucnosti

​Jakmile omi zapnul na hodinkách měřič odšlapaných kilometrů, vydali jsme se od nádraží podél řeky Sázavy do více než 130 let starého rozlehlého městského parku Budoucnost. Park je ve spodní části, kterou jsme procházeli, tvořen malebnými zákoutími různých druhů převážně listnatých stromů, které doplňují okrasné keře i otevřené travnaté plochy. Tím vším prochází soustava rybníků Obora, Hastrman a Rantejch, propojená Cihlářským potokem a nechybí zde ani místa pro odpočinek. Trasa i tempo byly přizpůsobené nejmladším pasivním účastníkům v kočárcích, takže každý měl čas si přírodu kolem náležitě vychutnat, i si při chůzi popovídat. Právě živé popovídání si s přáteli většině z nás po karanténní izolaci už hodně chybělo. Co nám trochu začínalo dělat starosti, bylo počasí hrozící deštěm.

Podél potoka dál a dál

Poté, co jsme opustili Budoucnost, pokračovali jsme dál na sever. Podešli jsme jeden ze silničních koridorů, kteří mnozí z nás znají z cest do Chotěboře a následovali proti proudu klikatící se tok Cihlářského potoka, který zde napájí další z kaskády rybníků. Za rybníkem Cihlář se na nás záhy začala snášet voda i z oblohy. Naštěstí v tak slabém množství, že stačilo jít pod stromy a byli jsme v suchu až k rybníku Hajdovec. U Pfaffendofského rybníku se od nás odpojil Samuel, který se vydal na svou osobní pouť po dalších přírodních krásách okolí a památkách Havlíčkova Brodu. Po krátké přestávce, kdy jsme pár minut čekali, až přejde deštík, jsme dorazili na konec asfaltové cesty do malé osady Vlkovsko. Zde jsme se společně vyfotili, že máme polovinu trasy za sebou a vydali jsme se na zpáteční cestu, při které se někteří z nás marně snažili přesvědčit omiho, že 15 nebo 20 let odznáčků je přece hezčí číslo než 10. A co teprve 47! :-)

Návrat do Budoucnosti

Cesta zpět nám díky povídání ubíhala i přes zvyšující se únavu z našlapaných kilometrů rychle. Dokonce si Slávek zkusil splnit odznáček Vypravěče. Když jsme dorazili zpět do Budoucnosti, menší půlka z nás se rozhodla vydat do horní části parku k soše básníka a žurnalisty Karla Havlíčka Borovského, po kterém se město jmenuje. Druhá půlka mezitím měla neméně důležitý úkol – najít nám restauraci na pozdní oběd a plnění odznáčku. I přes bolavé nohy jsme se po úzké pěšince vyšplhali do kopce, kde jsme po chvilce dorazili k pomyslnému cíli – památníku obětem 1. a 2. světové války a soše Karla Havlíčka. Trochu nám svou stylizovanou pózou připomněl  sochu Zeframa Cochrana z Prvního kontaktu. Po společné fotce jsme vyrazili na Havlíčkovo náměstí, kde nám mezitím druhá část souputníků zajistila azyl v jedné z restaurací.

Luštění s občerstvením

V restauraci se část z nás usadila uvnitř a část využila malý dvorek. omi nám rozdal úkoly na odznáček Nepenthe, do kterých se všichni pustili s vervou. I přes pár záludností se nakonec všichni dokázali přenést z Artefaktu na planetu, najít (skoro) všechny králíkorožce, zabezpečit dům Rikerovy rodiny, vybrat, které věci mají spojitost s Datem a upéct pizzu s následným rozdělením na pět stejných dílků. Poté, co se většina z nás najedla výtečného jídla a se poprala s většinou úkolů, připojil se k nám Samuel ze své pouti, aby si také splnil odznáček. Zároveň se rozloučili Slávek s rodinou, protože se potřebovali dostat včas domů. Při zábavě a povídání čas rychle ubíhal, takže jsme se museli vydat směr nádraží, aby někteří stihli svůj vlak. Ještě před odchodem každý z nás obdržel čokoládový odznáček Nepenthe, což byla hezká památka na vydařený výlet.

U nádraží nastala ta smutnější část, loučení. S vlakovou sekcí jsme se rozloučili narychlo, protože jim vlak jel za pár minut, my ostatní jsme ještě chvilku povídali na chodníku, abychom rozchod oddálili. Bohužel loučení nešlo odsouvat do nekonečna, takže jsme se každý musel vydat směr domov.

Poslední odznáčkový sraz tedy skončil, ale skvělé zážitky přetrvávají a rádi se opět sejdeme při jiné příležitosti. S některými už za necelý měsíc na Festivalu fantazie, s jinými třeba na nějakém dodatečném vzpomínání na odznáčky, pro které spousta z nás za těch deset nebo méně let byla schopná vykonat neuvěřitelné věci. :-)