S blížící se českou premiérou Star Treku: Do temnoty sílí jak očekávání a naděje fanoušků otevřené mysli, ochotných přijmout alternativu, tak odmítavé kampaně odpůrců. Rozmanitost názorů prospívá všem zúčastněným stranám, přestože „teroristické“ chování těch, kteří se již dávno před zhlédnutím, ba dokonce dávno před natočením filmu rozhodli, že ho budou nenávidět, často v očích širší veřejnosti utváří nelichotivý obraz o celém fandomu.

Ať už se nový film projeví jako jakkoliv umělecky ne/kvalitní a návštěvností ne/úspěšný, sotva lze popřít, že jde o klíčovou událost, která rozhodne o budoucím vývoji či postupném zániku Star Treku jako takového. My, fanoušci, můžeme vnímat napjatou situaci i jako zrcadlo nastavené nám samotným a pokusit se pohlédnout na věc pro změnu nezaujatě, pohledem tolerantním, přístupným a nepředpojatým. A jelikož negativní nálady pramení namnoze z nedůsledného, selektivního a preskriptivního zhodnocení předešlého filmu, je nejvyšší čas ohlédnout se právě za ním a připomenout si, co ho činí oproti dřívějším startrekům výjimečným, aniž by tomu nutně následovalo posouzení, kdy se jedná o inovace žádoucí a kdy nikoliv. Zároveň se lze zamýšlet nad nakažlivým „mýtem“ o bezobsažnosti filmu a scházející tematizaci ušlechtilých hodnot a ideálů.

Bylo by zbytečné upozorňovat na evidentní přínos nového Star Treku ve srovnání s dřívějšími filmy. Každému musí být zjevné, že posun je mimořádně citelný v oblasti aranžování obrazu, v aspektech kresby postav a jejich vztahů, při poukazu na jeho nebývalou intertextualitu, v ohledu na elegantní řešení, jak zachovat fikční svět, stvořit jeho zcela nový obraz a přitom zachovat i postavení a hodnotu předešlých děl v rámci kánonu, ať už startrekového, či v rámci kánonu umělecky a ideově dodnes významných a vlivných děl science-fiction. Oproti dřívějšku se proměnilo tempo střihu i vyprávění, způsoby komunikace informací divákům i přístup k filmovým a seriálovým předchůdcům a dalším zdrojům inspirace. Velký význam nemá ani samozřejmá upomínka, že vývoj kinematografie je závratně rychlý a nezastavitelný, a proto není reálné kopírovat někdejší stylistické modely startrekových filmů a epizod, jakkoliv ty jsou dodnes uctívány jakožto kultovní, ani adresovat tatáž témata, neboť ve filmech zrcadlená sociální situace se mění právě tak překotně. Co naopak zůstává trvalou hodnotou, jsou témata univerzální a archetypální, témata jako například osud ve sporu s vůlí jedince, či téma přátelství, kterým se právě tvůrci Star Treku (2009) věnují.

Radikální rozdíly, kterým je třeba věnovat mimořádnou pozornost, tkví v méně zřejmých, ovšem klíčových implikacích. Především ve zcela odlišném přístupu k jinak relativně obyčejné látce a k námětu. Nový Star Trek se nyní daleko více přibližuje vzoru u Abramse považovanějších Star Wars, které militantní fanoušci s oblibou líčí jako konkurenci Star Treku, aniž by si uvědomovali fundamentální rozdíly mezi oběma fenomény populární kultury a tedy i vzájemnou nesrovnatelnost. I přese všechny dosavadní rozdíly se ale J.J. Abrams – ať už vědomě či podvědomě – rozhodl k fúzi idejí obou vědeckofantastických ság a konsekventně k bezprecedentní poetice, s níž svou do jisté míry eklektickou a přesto osobitou a originální vizi prakticky realizoval. Při bližším ohledání jeho „verze“ Star Treku bude snáze pochopitelný jeho nedávný výrok v interview, kde se přiznal, že fanouškem Star Wars byl od mládí, zatímco fanouškem Star Treku se stal až v průběhu práce na svém filmu.

Vyprávění motivuje mýticky. Nejinak je tomu právě u modelových Star Wars, ačkoliv Abrams k metodě přistupuje ještě důsledněji, než původně George Lucas. Ve filmu není významná vědecká extrapolace budoucnosti, ale namísto toho zde funguje princip osudovosti. Děje se dějí, neboť to tak musí nutně být z hlediska divinální prozřetelnosti – neuchopitelné entity, stěží zřetelné a přesto existující nade všemi představitelnými parametry fikčních světů, nikoliv tedy jen následkem jejich kauzálního zřetězení, jak bývá obvyklým narativním postupem. Abrams představuje ideální svět, v němž dobro a další idealistické hodnoty existují jako objektivní skutečnosti z hlediska věčnosti, nikoliv jako relativistický následek sociálního vývoje v Roddenberryho nevěrohodně optimistické, ovšem půvabné a inspirativní vizi.

Mýtičtí a jedním dechem i mýtizovaní hrdinové jsou ve filmu atypicky hned dva, Kirk a Spock, kladení navzájem do kontrastů, paralel i konfliktů, a přesto „vyšší vůle“, jejímuž uskutečňování napomáhá „prorocká“ postava starého Spocka vybaveného zkušenostmi z budoucnosti jiného vesmíru, v posledku klade oba hrdiny vedle sebe coby sobě rovné a formuje mezi nimi nutné pouto. Teprve společně, jako Gilgameš a Enkidú (mytologické paralele napomáhají i subtilní narážky, v nichž tvůrci snad přiznávají své povědomí o fenoménech K/S slash a mary sue), jsou oba hrdinové natolik silní, že mají naději přemoci i nejmocnějšího protivníka. Neronova postava, v jejíž ukrutné síle a moci i podezřele triviálních motivacích zaznívá přiznaná nadsázka a odvážná ironizace stereotypní šablony "udatný hrdina vs ohavný padouch", z něhož občas s úspěchem, občas s neúspěchem otrocky těžilo hned několikero předchozích startrekových filmů a nejeden populární hollywoodský blockbuster, vyostřuje už tak znatelně černobílou polaritu v archetypu o věčném a nekonečném boji dobra a zla.

Stejně jako v případě "vzorových" Star Wars i zde dochází k tématizaci napětí mezi idejemi svobodné vůle a predestinace, mezi nimž zde ovšem neexistuje spor. Cesta je předurčena, přestože individuální gesto hrdiny musí přijít z jeho nejhlubšího nitra (často zde proto dochází k naprostému citovému vypětí a zpochybnění základních atributů, na nichž hrdinové staví svou identitu) a nemůže být tedy ničím jiným, než spontánním aktem jeho svobodné vůle, namísto odpovídající, předvídatelné a logické reakce na podnět a situaci. Teprve při nejniternějším angažování je možné téměř cokoliv. Star Trek z mýtu těží a sám coby svého druhu mýtus poskytuje vzor divákovi. Ponouká k zamyšlení v etické, filozofické otázce stejně jako tomu bylo u seriálu z šedesátých let a jeho mnohých pokračováních, pouze tak činí jinou, mýtickou formou a s kreativním využitím naprosto odlišných modelů a metod. Nefilozofuje dialogem a metaforickým námětem, jak tomu bylo dříve, nýbrž samou filmovou řečí.

Narativ dále vykazuje atypický sklon k paralelismu – vyprávění příběhu ve variovaných "kruzích", kdy průnik na narativní „smyčce“ představují faktické časové průniky v příběhu filmu, které zrcadlově ohýbají budoucnost a promítají ji do minulosti pomocí dvou cest časem, aby tak stvořily nový svět a z tohoto nového světa posléze nový nový svět. Namísto pro Star Trek typičtějšího imperativu hájícího banální představu přísně lineárního času/časové přímky tak snímek dospívá k obhajobě nekonečného obzoru sobě rovných možností věčně se větvících s každou novou událostí, a tak ctí ideu Star Treku o nekonečné rozmanitosti, avšak tentokrát vztaženo na měřítko přesahující sám vesmír. Každý časový průnik představuje úsilí jedince stvořit nový lepší vesmír, i kdyby to v Neronových představách znamenalo zničení celých světů. Každý čin a každé rozhodnutí de facto představují snahu o posun k lepšímu. Vybaven technologií a vědomostmi budoucnosti má fanatický Romulan podle všeho dostatek síly, aby uskutečnil i ty nejradikálnější úmysly. Avšak právě hrdinové z Enterprise, kteří se ve srovnání s ním jeví nejednotní, nerozhodní a slabí, jsou těmi, kdo doopravdy dovede proměnit celý vesmír k lepšímu tím, že Nerona nehledě na všechnu nepřízeň a zanedbatelné šance na úspěch zastaví.

Režisér svůj vypravěčský postup extremizuje natolik, že dohání už tak překombinované vyprávění, několikrát se odklonivší od dosavadní časové linie, přímo ad absurdum závěrečným "zvukem senzorů", tímtéž prostředkem, jímž film uvedl ještě před epickou bitvou v prologu. Jde o efemérní nápovědu divákovi, že zde existují přinejmenším dva další světy, které ovšem ve filmu diváci nespatřují – samozřejmý původní svět předchozích startrekových filmů a seriálů, ale také nespočetněkrát proměněný svět vzniknuvší po posledním časovém průniku z konce filmu. Respektive – potenciálně vzniknuvší. Ale nakonec všechny paralelní světy jsou jeden druhému pouhou potencí. Matně si v této souvislosti vzpomínám na moudrý výrok obhajující startrekové fanfiction o alternativních světech, zněl zhruba takto: "alternativní světy jsou ze všeho nejlepší proto, že v nich je možné úplně všechno."