Toto je přímé pokračování předchozího, tedy prvního dílu, jak je decentně naznačeno číslem v závorce v názvu. Vlastně je celá tato dvoudílná epická sága souvislým textem, který jsem kvůli délce rozdělil na dvě poloviny. Nevím, jestli to byl moudrý krok. Ti, kdo však první díl nečetli, by tak měli učinit… alespoň z toho důvodů, aby mohli posoudit, jestli je tato půlka stejně slabá jako ta předchozí. 

Kapitán flotily

Pokud měl admirál ve své eskadře větší počet lodí než deset, byl mu přidělen k dispozici tzv. „kapitán flotily“, který mu pomáhal s byrokratickými úkony a hlavně plnil funkci prostředníka, jenž odděloval vlajkového důstojníka od ostatních smrtelníků (tj. kapitánů ze seznamu). 

V praxi to vypadalo tak, že „vykonával“ (tedy předával ostatním) admirálovy rozkazy a veškeré námitky, návrhy či připomínky admirálovi musely také nejprve směřovat přes něj.

Stejnou úlohu prostředníka plnil rovněž na každé lodi první důstojník, který zase odděloval kapitána a posádku. Proto se také v americkém námořnictvu někdy používá místo „první důstojník“ termín X.O. (ze zkratky „eXecutive Officer“, tedy výkonný důstojník).

Kapitán flotily byl tedy jakýmsi prvním důstojníkem eskadry. Občas se mu také říkalo „první kapitán“. Samotný termín kapitán flotily ale neznamenal žádnou stálou hodnost, byla to jenom funkce. Kapitán flotily mohl být klidně člověk s hodností admirála. Pokud to byl jenom řádný kapitán (zpravidla vysoko ze seznamu), platově byl veden jako admirál a z hlediska hierarchie velení se řadil nad všechny kapitány jednotlivých lodí.

Přímo však žádné nevelel. Kapitán, který měl na starosti vlajkovou loď (tj. loď, na které byl přítomen velící admirál) se jmenoval „vlajkový kapitán“ nebo také „druhý kapitán“, pokud byl první kapitán přítomen. Vlajkový kapitán byl většinou poměrně mladý a nezkušený (ze spodní strany seznamu) a velící admirál mohl na jeho počínání osobně dohlížet. 

Větší eskadry mohly mít takových kapitánů flotily i více. A kromě nich existovali také poručíci flotily (tj. poručíci, kteří nebyli přiřazeni k žádné lodi, ale sloužili potřebám flotily). Vlastně si eskadru (od určitého počtu lodí) můžeme představovat jako samostatnou entitu, na které existovala podobná hierarchie velení jako na řadové lodi.    

Komodor

Dostatečně osvědčenému kapitánovi vysoko ze seznamu mohla být v mimořádných případech svěřena pod přímé velení i skupina lodí, ne jenom jedna. Aby se kapitán, který velel celé skupině, odlišil od kapitánů jednotlivých lodí, říkalo se mu „komodor“.

Stejně jako komandér, byl i komodor dočasný titul, který mohl být stejně lehce sebrán jako přiznán. Oproti komandérovi ale nebylo zvykem požadovat po kapitánech, aby se nejprve stali komodory na cestě k admirálské vlajce. Nebylo by to ani možné. Jejich cesta k admirálské vlajce byla neměnná a předem dána služebním stářím.

Teprve mnohem později vznikl z této funkce další hodnostní stupeň. Rozdíl mezi komodorem a admirálem byl z vnějšího pohledu téměř čistě dekorativní. Komodor si nesměl vyvěšovat vlastní vlajku, při příchodu na loď měla oslavná salva předepsána nižší počet ran apod. 

Vnitřně se však pro komodora změnilo úplně všechno. Admiralita k němu přistupovala jako k sobě rovnému, dopřávala mu značnou míru svobody rozhodování a styl rozkazů se změnil z „udává a nařizuje“ na „doporučuje a předkládá k posouzení“.

Admirál

Jak kapitán ze seznamu stárl a jak jeho starší kolegové umírali nebo byli povyšováni, pomalu stoupal po služebním žebříčku nahoru, až nakonec vylezl na poslední příčku, kde se mohl pokochat pohledem z nekonečných výšin vlajkových hodností.

Ve válce mohlo jít všechno velmi rychle. Nelson byl povýšen na admirála ve svých pouhých 34 letech za odvahu v bitvě u mysu sv. Vincenta. 

Během bitvy se Nelson obával, že bude trvat příliš dlouho než bude moci svou loď HMS Captain zapojit do akce, a tak z vlastní iniciativy vybočil z řady a zaútočil na tři španělské lodě, čímž značně přispěl k celkovému vítězství toho dne.

Nelsonova odvaha jde ve skutečnosti ještě dál, neboť vybočil z řady navzdory rozkazu toto nedělat. Ostatní důstojníci většinou naopak potřebují rozkaz (možná i v písemné formě ve třech vyhotoveních), než se vydají proti trojnásobné přesile.

Porušení rozkazu mohlo být pro Nelsona možná ještě nebezpečnější než Španělé, protože pokud by byl velící admirál Jervis (pozdější lord st. Vincenc) pedant držící se litery Válečných řádů, mohl Nelsona klidně nechat zatknout.

Jervis naštěstí pedant nebyl a Nelsonovo porušení rozkazu admiralitě zatajil (jeden člověk se může rozhodnout něco přehlédnout, ale úřad tohoto činu schopen není), pouze v soukromém dopise tehdejšímu prvnímu lordu admirality napsal, že „Nelson přispěl hodně k šťastnému vývoji událostí“, čímž mu zařídil kromě hodnosti admirála také pasování na rytíře.

Naopak v době míru se mohlo jednat o únavně zdlouhavý proces, který šel dopředu jen přirozeným vymíráním, a mohlo se klidně stát, že kapitán ze seznamu se své admirálské vlajky nedožil. Kromě toho se v míru nedrželo tak velké loďstvo, takže mnoho kapitánů skončilo bez lodi a živořilo na pevnině s polovičním platem (ocitli se doslova na suchu). 

Stejně jako u kapitána a poručíka mají vlajkové hodnosti své kořeny ve středověku. Tehdejší bitvy se odehrávaly s počtem lodí, který byl v 17. nebo 18. století naprosto nemyslitelný (šlo o značně primitivnější a tedy levnější lodě). Lodí bylo tolik, že ve skutečnosti jeden člověk nemohl mít o všech přehled a standardní flotila se skládala ze tří částí, každá pod velením vlastního admirála.

Admirál, který velel eskadře umístěné vzadu, se říkalo „kontraadmirál“ (rear admiral – doslova „zadní admirál“). Velitel střední skupiny lodí se jmenoval „viceadmirál“ (viceadmiral) a eskadře vepředu velel prostě „admirál“, jenž byl zároveň velitelem celé flotily. Admirál největší a nejprestižnější flotily, tzv. rudé eskadry, se také nazýval „admirál flotily“.

Takové eskadry byly celkem tři – rudá, bílá a modrá. Člověk se nejprve stal kontraadmirálem modré eskadry, pak bíle a rudé. Potom viceadmirálem modré, bílé a rudé eskadry a nakonec admirálem modré, bílé a rudé eskadry. 

Stejně jako u kapitánů na seznamu, byly tyto hodnosti udíleny podle služebního stáří a na celý život. Jediný způsob, jak dosáhnout povýšení, bylo počkat, až někdo (služebně) starší umře. 

Tyto hodnosti měly v 18. a 19. století jen čistě dekorativní charakter (tedy určovaly barvu vlajky, kterou si mohl admirál vyvěsit na lodi) a žádná bíla, modrá nebo rudá eskadra ve skutečnosti neexistovala. Pořadí však pořád určovalo nadřazenost toho či onoho admirála.

Nelson například zemřel ve 47 letech v bitvě u Trafalgaru jenom jako bílý viceadmirál, přesto třímal v rukou velení nad celou středomořskou flotilou. 

William Bligh, ačkoliv se dožil vyššího věku 63 let a umřel přirozenou smrtí, dosáhl o jednu příčku nižší hodnosti než Nelson, hodnosti viceadmirála modré eskadry. Na vině byl jeho pozdější nástup na seznam kapitánů (ve 36 letech), komplikace kvůli vzpouře na Bounty (která mu ale kariérní postup paradoxně urychlila) a kvůli nejhorší noční můře všech námořních důstojníků, míru (tzv. smlouvy z Amiens), díky němuž skončil na suchu s polovičním platem. Naštěstí tato nepříjemnost trvala jenom rok, po kterém se válka obnovila a povyšování mohlo pokračovat svým obvyklým tempem.

Díky tomuto značně barvitému systému ale začalo námořnictvo velmi rychle trpět přebytkem admirálů. Vyvstala otázka, co s nimi. V roce 1774 přišla admiralita s konceptem „žluté eskadry“, což byla skupina lodí, která existovala jenom na papíře. Kapitán, který byl „povýšen“ do žluté eskadry (tzv. „vyžlutěn“), byl buď odsouzen živořit na souši s polovičním platem, nebo mohl dělat admirála nějakého přístavu (prakticky „skladníka“ námořního majetku), anebo mohl dohlížet na práci v docích. Není třeba zdůrazňovat, že se nejednalo o nejprestižnější zařazení a lidé se mu snažili vyhnout, jak jen to šlo.

Svět Star Treku je na příklady takového „vyžlutění“ neobvykle bohatý. Dočkal se jej i nejslavnější kapitán všech dob, James T. Kirk, kdy mu bylo po velice úspěšné pětileté misi sdělena špatná zpráva: byl povýšen! Velení na lodi Enterprise mu bylo odebráno a skončil jako výcvikový instruktor nováčků. Následující roky vrhl všechno své úsilí, kontakty, energii a své nezanedbatelné strategické schopnosti k dosažení toho, aby se do velitelského křesla mohl vrátit. Neváhal se k uskutečnění tohoto cíle snížit i k pololegálním nebo přímo kriminálním metodám (jako třeba ukrást loď). Všechno naštěstí dobře dopadlo, protože byl na konci čtvrtého filmu opět degradován na kapitána. 

Spock se podobného vyžlutění vyhnul jenom tím, že souhlasil s funkcí pouhého prvního důstojníka, ačkoliv měl sám hodnost kapitána – s vyšším služebním stářím než Kirk (protože ten po čtvrtého filmu začal nanovo, kdežto Spock byl kapitánem už od Khanova hněvu). Formálně tak převyšoval svého nadřízeného!

Nebyl to ostatně jediný člověk s touto vlastností. Montgomery Scott byl od třetího filmu také kapitánem, avšak pracoval jako inženýr ve strojovně. Ke konci to vůbec na Enterprise vypadalo – z hlediska hodností – jako na setkání (přestárlých členů) nejvyššího velení než na palubě hvězdné lodi. 

Kirk pak začal všem radit – dokonce i svým následovníkům z budoucnosti – aby se žádnou cenu nenechali povýšit. A Kirk z paralelní dimenze to řekl ve Star Trek: Beyond jasně: „Admirálové nelítají.“

Hvězdná flotila se vůbec jeví, jako by byla složená pouze ze žlutých admirálů, protože si nevzpomínám na jediný případ, kdyby byl vlajkový důstojník fyzicky přítomen na hvězdné lodi, nebo se osobně ujal velení nějaké bitvy. 

Dokonce i velení v největší bitvě v dějinách Star Treku, tedy Dominion proti koaliční armádě Federace, Klingonů a Romulanů, připadlo Benjaminu Siskovi, což byl v té době pouhý kapitán a k tomu ještě ne ten nejstarší. Poměrně čerstvý. Pokud každá série Deep Space 9 odpovídá jednomu roku děje, pak měl Sisko v té době za sebou pouhé tři roky služby. V britském námořnictvu by mu sotva skončilo „období hájení“ a bylo mu dovoleno nasadit si druhou epoletu.

Argument, že Sisko měl největší zkušenosti s Dominionem, znal prostředí bitvy a tím pádem byl ten nejlepší člověk pro tuto práci, může být logický, může být krásnou ukázkou racionality a zdravého rozumu lidí budoucnosti, ale nikomu v námořnictvu 18. století by nedával smysl. Naopak, pouhá představa něčeho takového by zježila vlasy na paruce každého kompetentního admirála. Siskova nominace porušuje totiž to nejdůležitější, základní kámen královského námořního systému, totiž služební pořadí. Sisko jednoduše nebyl na řadě.

Z počátku mi systém Žluté… pardon, Hvězdné flotily opět nedával smysl, ale teorie, která vysvětluje absenci poddůstojnických hodností ve Star Treku, se dá skvěle aplikovat i na tento případ. 

Pokud je totiž jedinou rozumnou motivací člověka vstupujícího do Flotily vidina velitelské funkce, takový člověk musí vědět, že těchto funkcí existuje velké množství a lidé se v nich rychle střídají. Jinými slovy, musí existovat reálná naděje, že se velitelské funkce dočká.

Pokud by se ale přímé velení redukovalo jen na hrstku admirálů a několik šťastných kapitánů na samostatných misích (jak tomu bylo v královském loďstvu), bylo by to pro Hvězdnou flotilu naprosto zničující.

Naopak, jediná udržitelná taktika je všechny admirály automaticky a co nejrychleji žlutit a zajistit dále rychlé povyšování kapitánů, ať nedřepí na funkcích dlouho, maximálně tak pět let. 

Taková politika je navíc samoživitelná. Jakmile je totiž nějakému úspěšnému kapitánu povýšením vyrvána přímá velitelská moc z rukou, takový člověk si rád bude léčit osobní křivdu povyšováním ostatních.

Na druhou stranu, nejlepší taktikou nadějného důstojníka, jak se co nejdéle udržet v kapitánském křesle, je pohybovat se v oné šedé zóně nacházející se mezi neschopností a povýšením. To jest nedělat příliš veliké boty, aby jej nebylo možno vyhodit pro neschopnost, ale na druhou stranu na sebe příliš neupozorňovat nějakými bravurními kousky. Což byla chyba, kterou udělal Kirk. Dával admiralitě příliš mnoho záminek k povýšení – pět let skvělých, šťavnatých záminek. 

Naštěstí si svůj omyl později uvědomil a zcela změnil taktiku. Z příkladného esa flotily se přetavil do pozice rebela. Zašel tak daleko, že ukradl loď Federace, kterou pak potupně ztratil v bitvě s Klingony. Prohru ale vyvážil tím, že zachránil planetu Zemi před zničením. To byl ten správný poměr, který mu v důsledku zajistil velení.

Skutečným mistrem této taktiky však byl podle mého názoru William T. Riker. Ten zašel dokonce o krok dále a dělal všechno pro to, aby jej nepovýšili ani na kapitána – jelikož dobře věděl, že z kapitánského křesla vede příliš rychlá skluzavka do žluté žumpy. 

Spokojil se tedy s rolí prvního důstojníka na lodi první třídy, což mu zajišťovalo dostatečně velký podíl na moci, obzvlášť pod kapitánem jako byl Picard, který věčně trajdal někde mimo loď – na výsadcích, vědeckých konferencích, diplomatických fórech apod. Jednou se nechal dokonce naverbovat i jako tajný agent!

Šikovným kličkováním se Rikerovi podařilo udržet se v této pozici celých sedm let! Po uplynutí této doby však hrozba povýšení nešla standardními technikami odvrátit a Riker věděl, že pokud se chce vyhnout kapitánským prýmkům, bude se muset vytasit s něčím skutečně ponižujícím, co zasadí Flotile opravdovou ránu.  

Vhodná příležitost se nabídla u Veridianu III (viz Star Trek: Generations). Tam se mu podařilo obratným manévrováním ztratit pod vlastním velením nejslavnější a nejvýkonnější loď Federace, Enterprise-D, v souboji s přes sto let starou klingonskou kocábkou typu Bird-of-Prey. (Shodou okolností se jednalo o stejný typ klingonského plavidla, který použil i Kirk k vlastnímu degradování. Že by tato historická událost sloužila Rikerovi jako zdroj inspirace?)

Riker tušil, že si porážku těchto obludných rozměrů může dovolit, protože jeho kapitán mezitím zachraňoval populaci blízké planety před smrtí – populaci čítající milióny – a věděl, že světlo tohoto úspěchu zastíní i tuto donebevolající neschopnost.

Picardovi se skutečně podařilo zachránit všechny zmiňované. Byl ještě na planetě, když mu byla sdělena ona novina – loď je na dvě půlky! To by samo o sobě ještě nevadilo. Enterprise byla na dvě půlky už mnohokrát, je na to stavěna. Problém byl, že jedna půlka byla rozmetená na elementární částice výbuchem jádra a druhá půlka podstoupila tak tvrdé nouzové přistání (které se podobalo spíše letu frisbee v lese), že byla poškozena bez naděje na opravu. Částečně to zavinil také fakt, že Riker pověřil pilotáží lodní psycholožku.    

Picardova reakce byla zajímavá – neudělal nic. Člověk by čekal, že Rikera minimálně zmrzačí (protože zabít by bylo málo), v záchvatu zlosti mu utrhne přirození a rituálně jej pozře. Nebo si alespoň vyrve zbytky vlasů z hlavy. Jakákoliv reakce by byla pochopitelná (alespoň lidsky, když už ne z pohledu zákona).

Jean-Luc Picard však neudělal nic. Ani nezvýšil hlas. Dalo by se dokonce říci, že tento Francouz přijal celou situaci skoro až s anglickým klidem.

Proč by se taky měl zlobit? Pochválit Rikera oficiálně nemohl, tak raději neřekl nic. Dobře věděl, že tímto tahem Riker zachránil od povýšení i jeho. Bravurní tah! Skutečný „Rikerův manévr“!

„Odborná“ literatura

• C. S. Forester: Štastný návrat
• C. S. Forester: Řadová loď
• C. S. Forester: S vlajícími prapory
• C. S. Forester: Velitel eskadry
• P. O'Brian: Velitel Šalupy
• P. O'Brian: Kapitán Fregaty
• P. O'Brian: Loď jeho veličenstva Překvapení
• P. O'Brian: Výprava na Mauritius
• R. Hough: Vzbouřenci z Bounty