Na Crossover slýchám negativní ohlasy už odedávna. Vzhledem k tomu, jak bohatá a široká je škála alternativ, bylo by snadné dbát početných varování a knize se zkrátka vyhnout. To bych ale nesměl být tak zvědavý na všechny příběhy z čtyřiadvacátého století, v nichž vystupují hrdinové předchozí éry. V tomto směru nemá Crossover konkurenci – do příběhu Nové generace vsadil autor Michael Jan Friedman jak Spocka, tak i McCoye a dokonce i Scottyho. Takové kombinaci přeci nešlo odolat. Na kritická slova recenzentů jsem přesto pamatoval a náležitě podle nich upravil svá očekávání. Ostatně, varováním bylo svým způsobem už jméno autora, jehož mám po pětici jeho česky vydaných románů zaevidovaného coby mizerného spisovatele, lajdáckého vypravěče bez talentu, zato s oblibou ve vrstvení klišé, frází a absurdních metafor. Dostála tedy četba Crossoveru alespoň sníženým nárokům? Nebo mě román i přesto dokázal zklamat? Odpovědi bude nejprve předcházet stručné uvedení do děje.

V rámci úsilí rozšířit své hnutí za sjednocení Vulkánců a Romulanů i za hranice domovských světů cestuje Spock na vzdálený provinční svět jménem Constanthus. Krátce po příletu je však zrazen a ocitá se spolu s tucty členů svého hnutí v zajetí Romulanského hvězdného impéria. Úkol zajistit propuštění zajatců dříve, než se Romulané dovtípí, jak cenná kořist se nachází v jejich dravčích spárech, připadá na kapitána Picarda a posádku lodi Enterprise-D. Spockovy rozsáhlé vědomosti o Federaci a Hvězdné flotile nesmí padnout do rukou nepřítele a v sázce je též budoucnost velvyslancova mírotvorného poslání. Jako rádce a konzultant je Picardovi Velením Hvězdné flotily přidělen stařičký admirál Leonard McCoy, který však ostře oponuje kapitánově uvážlivému diplomatickému přístupu k misi a nezdráhá se ohánět vyšší šarží, aby prosadil svou riskantní představu o iniciativnějším postupu k cíli. Jako by to samo o sobě nekomplikovalo situaci dostatečně, dozvídá se o Spockově uvěznění též Scotty a ani on na okamžik neváhá vzít věc do vlastních rukou. V muzeu se zmocní lodi Yorktown, tj. exponátu vysloužilé lodi třídy Constitution, a vyrazí s ní úplně sám směrem k Neutrální zóně. Spock mezitím odevzdaně čeká na blížící se popravu…

A právě posledně zmíněný Spock je tím, co knihu nakonec vykoupilo. Nebudu už oddalovat verdikt – kniha je ledabyle vyprávěným slepencem událostí, které se na škále přesvědčivosti pohybují zpravidla v rozmezí od „nepříliš věrohodné“ po „nepokrytě šílené“. Negativní ohlasy nelhaly. Opomněly ale chválit tam, kde přeci jen je chválit dlužno. Narativní linie věnující se Spockovi a jeho zajatým stoupencům se zprvu nezdála významná a zdánlivě neskýtala žádný prostor pro akci či obecně potenciál pro vývoj a dějovou dynamiku. Autor se ani nenamáhal objasnit důvod, proč vůbec bylo nutné, aby na Constanthus cestoval Spock osobně. Vše nasvědčovalo tomu, že Spockovo zajetí je jen záminka mající za účel uvést do pohybu zamýšlený sled dějů, tedy smělých pokusů o jeho vysvobození, a snad tomu tak také je. Snad nebyl jiný důvod věnovat Spockově stoickému čekání na popravu nemalý prostor celé jedné vypravěčské linie románu než ten, že si to „pouhý“ význam Spockovy postavy žádá. Přesto a nejspíše i proto se tato součást románu vydařila zdaleka nejlépe.

Friedman využil – v novogenerační době již poněkud zaprášenou – inspiraci romulanské společnosti ve starověkém Římě a s její pomocí vykreslil Spocka jako paralelu biblického Krista. Autor není v tomto směru explicitní a možná právě proto o tomto významném rysu jiné ohlasy mlčí. Stačí si však představit postavu moudrého vizionáře, šiřitele Surakovy filozofie, mučedníka uvězněného tyranským režimem, obklopeného učedníky, kterak neohroženě a bez ohledu na blížící se popravu káže o moudrosti nastavení druhé tváře. Dokonce i jeden Jidáš číhá uvnitř stáda na příležitost. Spockovým úmyslem přitom není nic než vést ztracené ovečky svého národa zpět do „země zaslíbené“ na Vulkánu. Ale stejně jako dávní Římané vnímali šíření nauky raných křesťanů jako hrozbu jejich suverenitě a pronásledovali ty, kdo byť jen smýšleli jinak, stejně se chová i Romulanské impérium ke stoupencům Spocka.

Kdykoliv Spock ke svým učedníkům promlouval o hodnotách mírumilovnosti, duchapřítomnosti a zalíbení v rozmanitosti světa kolem, připomínal mi tím, že nejcennější moudrost Star Treku, podstata Roddenberryho svérázného humanismu, je zastoupená ve vulkánské filozofii. A mám hned o důvod více vážit si svého oblíbeného mimozemského druhu světa Star Treku. Vše dobré se však ocitlo ve stínu daleko nápadnějších poklesků knihy. Vedle již výše zmíněných bych neměl opomenout si zde postěžovat na postavy redukované na pouhé karikatury, kdy například McCoy není ničím víc než přestárlým bručounem a Scottyho pověstné umění improvizace je jedinou vlastností definující jeho osobnost a řídící všechno jeho počínání. Pravidlu se vymyká bohužel jen relativně věrně vylíčený Spock.

Ani interakce mezi postavami, od kterých jsem si tolik sliboval, nedostály očekáváním. Hrdinové Původního seriálu dostávají jen letmý okamžik ke shledání a jejich setkání postrádá vzrušení, které by tolik jiných autorů svedlo do slov tlumočit velmi snadno. Ke srovnání mi například stačí vybavit si komiksovou sérii od DC jménem The Modala Imperative, což je vlastně také svým způsobem crossover, kdy první čtyři díly z pera právě Michaela J. Friedmana popisují misi Kirkovy posádky k planetě Modala, zatímco druhá čtveřice od autora Petera Davida popisuje mnohem pozdější misi Picardovy posádky na stejný svět. K Picardovi se v Davidově příběhu přidávají i McCoy se Spockem, účastníci původní mise, a v jejich společných dialozích dostávají čtenáři to nejzábavnější hašteření obou odvěkých přátel od dob klasického seriálu. Nesmírně dojemný příběh o krátkém setkání McCoye se Scottym a Spockem k uctění památky nedávno zesnulého kapitána Kirka představuje také příběh Jeffreyho Langa „The Wake“ z komiksové sbírky Star Trek: Special (2001) od WildStorm Comics. Friedmanův Crossover se ničemu z toho ani nepřiblížil.

Ale i přes tato i mnohá jiná negativa se mi „Tmavomodrý chaos“ překvapivě ve své prostotě dobře četl. Oblíbená floskule, využitá shodou okolností jako verdikt minulého literárního článku, zní „neurazí, ale ani nenadchne“, ale o Crossoveru platí přesný opak. Román své čtenáře může místy až urážet, když testuje hranice jejich vkusu a naivity. Místy však může i nadchnout subtilnějšími, ale hodnotnými kvalitami. (Celkově však jen za 4/10.)

„Dark blue chaos walked on a long legs across the courtyard.“ (s. 130)

Původní titul: Star Trek: The Next Generation - Crossover
Autor románu: Michael Jan Friedman
Nakladatelství: Pocket Books
Měsíc a rok vydání: prosinec 1995
Počet stran: 305
Vydání: první v pevné vazbě
Jazyk: angličtina
ISBN: 0-671-89677-6